Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
129891.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 1745/24
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, sídlem Smilova 356, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2024 č. j. 24 Cdo 313/2024 -353, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. října 2021 č. j. 18 Co 102/2021 -250 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. srpna 2020 č. j. 32 D 791/2018 -106, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Aleny Štěpánkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), čl. 90 Ústav y, čl. 13 Úmluvy, čl. 17 Úmluvy a čl. 37 odst. 3 Listin y.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu žalobu pro zmatečnost řízení vedeného pod sp. zn. 32 D 791/2018 (I. výrok), žalobu na obnovu téhož řízení (II. výrok), vyzval stěžovatele k zaplacení soudních poplatků (III. a IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. výrok). Okresní soud spojil obě žaloby ke společnému řízení a pověřil prováděním úkonů v tomto řízení notáře JUDr. Josefa Láta, který zastupoval původní notářku z důvodu jejího vyloučení z projednávání žaloby pro zmatečnost. Notář dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení o pozůstalosti skončeného vydáním majetku nepatrné hodnoty vypraviteli pohřbu (tj. vedlejší účastnici jako sestře stěžovatele) a zastavením řízení. Řízení o pozůstalosti by mohlo být obnoveno jen tehdy, objevil-li by se majetek ve smyslu § 192 zákona č. 292/2013 Sb. , o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), a protože taková skutečnost nenastala, nebyl stěžovatel aktivně legitimován k podání ani jedné z uvedených žalob.
3. K odvolání stěžovatele proti I., II. a V. výroku usnesení okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tyto výroky potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění se neztotožnil s názorem stěžovatele, že usnesení okresního soudu bylo vydáno vyloučeným soudním komisařem, neboť namítal jen jeho postup v řízení, z něhož však ani zdání podjatosti dovodit nelze. Soudní komisař nepochybil, nenařídil-li k projednání stěžovatelových žalob jednání, neboť podle § 235f zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř. "), nemusí soud nařizovat jednání, zamítl-li žalobu proto, že není přípustná, nebo proto, že ji podal někdo, kdo k ní nebyl oprávněn, nebo proto, že byla podána po uplynutí lhůt. Ustanovení § 235f o. s. ř. o. s. ř. je speciální vůči obecnému § 115a o. s. ř. o. s. ř. , tudíž nebylo potřeba, aby stěžovatel s projednáním věci bez nařízení jednání souhlasil. V závěru odůvodnění krajský soud zopakoval, že procesním nástrojem stěžovatele, kterým může docílit projednání dědictví, bylo-li řízení o pozůstalosti zastaveno podle § 153 nebo § 154 z. ř. s., není obnova řízení, nýbrž postup podle § 192 z. ř. s., tj. musí se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o pozůstalosti zastaveno, objevit majetek tvořící aktivum pozůstalosti (a v některých případech i pasivum). Vydal-li okresní soud vypraviteli pohřbu majetek nepatrné hodnoty a řízení o pozůstalosti zastavil, postupoval správně a stěžovatel účastníkem takového řízení nebyl. Proto je správný závěr okresního soudu, že žaloby podal stěžovatel jako někdo, kdo nebyl oprávněn je podat.
4. Proti usnesení krajského soudu i proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel dovolání (posléze doplněným), jehož přípustnost odůvodnil tvrzením, že usnesení krajského soudu je rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí a závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za relevantní otázky hmotného práva považoval neposouzení jeho žalob a odepření práva na soudní ochranu. Za otázky procesního práva považoval nenařízení jednání, vadné posouzení návrhu na vyloučení rozhodujících soudců a soudního komisaře, nerespektování zákona a judikatury Ústavního soudu, nepoučení o právu vyjádřit se k osobám soudů a absenci řádného a přezkoumatelného skutkového hodnocení i odůvodnění právního posouzení. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). K odmítnutí stěžovatelova dovolání přistoupil Nejvyšší soud po zjištění, že neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvádí, že podle svého přesvědčení dostatečně vymezil přípustnost podaného dovolání [v této souvislosti odkazuje například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 5459/2014 a na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Konkrétně uvádí, že přípustnost dovolání byla založena už tím, že v jeho věci rozhodovali podjatý soudní komisař a soudci a soudkyně. Stěžovatel byl jednoznačně odňat svému zákonnému soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listin y. O stěžovatelově odvolání, resp. návrhu na vyloučení ve věci rozhodujícího soudního komisaře, neměl rozhodovat krajský soud, ale měla o něm rozhodovat předsedkyně senátu okresního soudu. Stejně tak, pokud Vrchní soud v Praze rozhodoval o stěžovatelově návrhu na vyloučení ve věci rozhodujících soudců krajského soudu, postupoval v rozporu s příslušným rozvrhem práce. Nebylo-li ve věci žalob stěžovatele nařízeno jednání, bylo stěžovateli odepřeno právo, aby se mohl k věci a osobám soudkyň a soudců vyjádřit.
6. Dále stěžovatel odkazuje na usnesení ze dne 21. 12. 2021
sp. zn. I. ÚS 3103/21
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), v němž měl Ústavní soud uzavřít, že žalobu na obnovu řízení má projednat a rozhodnout soud (srov. k tomu § 235a o. s. ř. o. s. ř. ), a proto nelze dojít k závěru, že o žalobě na obnovu řízení může rozhodovat s ohledem na § 100 z. ř. s. notář.
7. Posléze stěžovatel odkazuje na nález ze dne 15. 6. 2016
sp. zn. I. ÚS 2769/15
(N 115/81 SbNU 795), podle něhož rozvrh práce musí obsahovat transparentní a předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců senátu, kteří ve věci budou rozhodovat. Ani tato podmínka však v jeho věci nebyla splněna.
8. Poté stěžovatel upozorňuje, že ve smyslu § 115 odst. 1 a § 115a o. s. ř. o. s. ř. nedal souhlas k tomu, aby jeho věc byla projednána bez nařízení jednání, proto porušení těchto ustanovení vedlo k tomu, že na svoji obranu nemohl podat účinné opravné prostředky ve smyslu čl. 13 Úmluvy. V jeho věci byly rovněž porušeny závěry nálezu ze dne 12. 1. 2000
sp. zn. II. ÚS 421/99
(N 4/17 SbNU 31), neboť mu byla odepřena možnost, aby mohl jakýmkoliv způsobem ovlivnit určení hodnoty dědictví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Napadá-li stěžovatel výroky III. a IV. usnesení okresního soudu, je ústavní stížnost v tomto rozsahu nepřípustná, neboť stěžovatel proti nim nepodal odvolání, a tak nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ). K přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu a zbývající části usnesení okresního soudu viz níže.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 11. až 13.), posléze proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu (body 14. a 15.).
11. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které si Ústavní soud vyžádal ze spisu okresního soudu. Z jeho textu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v něm vymezil přípustnost a důvodnost dovolání způsobem rekapitulovaným výše (sub 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016
sp. zn. III. ÚS 200/16
], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád , zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb. , stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech jeho přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1 ), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237 , s doplňky v § 238a ) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj. (§ 238 ). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018
sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)].
12. V závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelovo dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, nerespektoval zákonné předpoklady přípustnosti dovolání a předepsané jeho obsahové náležitosti (viz § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
13. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání (v červnu 2023) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání, jakož i nezbytnost formulace dovolacího důvodu podle novelizované právní regulace, existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti a dovolací důvod (§ 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listin y (srov. stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ). Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
14. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení krajského soudu a zbývající části usnesení okresního soudu.
15. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení krajského soudu a zbývající části usnesení okresního soudu - považovat za přípustnou.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu