Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
129862.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 2854/24
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace CNKL PRO 2 COLL s. r. o., sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8 - Kobylisy, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem, sídlem Římská 2575/31a, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2024 č. j. 20 Cdo 835/2024 -116, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2023 č. j 12 Co 335/2022 -82 a usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 26. srpna 2022 č. j. 90 EXE 1323/2021 -47 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 2. září 2022 č. j. 90 EXE 1323/2021 -56, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a Jiřího Dosedly, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních ústavně zaručených práv, resp. že napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listin y.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením č. j. 90 EXE 1323/2021 -47 rozhodl, že se zastavuje exekuce vedená soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Vyškov Mgr. Zuzanou Komínkovou pod sp. zn. 114 EX 201/21 na základě pověření okresního soudu ze dne 15. 10. 2021 č. j. 90 EXE 1323/2021 -21; stěžovatelce (jako oprávněné) bylo uloženo zaplatit jednak na náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi (jako povinnému) částku 25 102,09 Kč, jednak na nákladech exekuce soudní exekutorce částku vyčíslenou v samostatném usnesení. Okresní soud pak shora označeným usnesením č. j. 90 EXE 1323/2021 -56 tyto náklady vyčíslil částkou 6 655 Kč.
3. Okresní soud dospěl k závěru, že pohledávka vyplývající z vykonatelného notářského zápisu sepsaného notářem Mgr. Pavlem Hutákem dne 12. 9. 2012 č. j. N365/2012, NZ 342/2012 ve výši 1 030 000 Kč s příslušenstvím, jež vznikla nevrácením půjčky poskytnuté na základě smlouvy o půjčce ze dne 18. 4. 2012, a dále ve výši 1 608 849 Kč s příslušenstvím, jež vznikla jen částečným vrácením půjčky ve výši 2 700 000 Kč poskytnuté na základě smlouvy o půjčce ze dne 20. 12. 2011, byla postupována jako celek a stala se předmětem dohody o narovnání uzavřené mezi vedlejším účastníkem a společností ECLIPSO COLLECTOR LTD dne 22. 1. 2019. V důsledku této dohody, resp. naplněním v ní stanovených podmínek uvedené pohledávky zanikly. Není proto důvod pro vymáhání další pohledávky ve výši 1 091 151 Kč s příslušenstvím, resp. nebyl důvod a možnost jejího postoupení původní věřitelkou Ing. Olgou Stachovou na obchodní korporaci LXR Consulting s. r. o. a z ní na stěžovatelku.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 16 093 Kč. V odůvodnění tohoto usnesení se krajský soud se závěry okresního soudu plně ztotožnil a dále konstatoval, že vymáhaná pohledávka ve výši 1 091 151 Kč zanikla již v době předcházející, což plyne z prohlášení původní věřitelky obsaženého ve smlouvě o postoupení pohledávky obchodní korporaci ALTEA EUROPE, spol. s r. o., ze dne 27. 11. 2014, kde se ve vztahu k postupované pohledávce 1 608 849 Kč výslovně uvádí, že na pohledávku v původní výši 2 700 000 Kč byly provedeny splátky v celkové výši 1 091 151 Kč, což je částka odpovídající nyní vymáhané pohledávce.
5. Proti uvedenému usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 730 Kč. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že dovolání bylo odmítnuto pro vady spočívající v tom, že stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř. "). Nadto Nejvyšší soud upozornil, že na základě provedených důkazů soudy nižších stupňů uzavřely, že pohledávka zanikla splněním, takže nebyla postupována a nestala se předmětem dohody o narovnání, a směřují-li dovolací námitky k nesprávnému extenzivnímu výkladu dohody o narovnání, míjejí se s otázkou, kterou krajský soud řešil a na níž důvod pro zastavení exekuce spočívá.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. Stěžovatelka uvádí, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s tím, na základě jaké listin y mělo dojít k postoupení celé pohledávky, přičemž tvrdí, že bylo předloženo více smluv a že soudy chybně identifikovaly postupovanou pohledávku, resp. její část, stejně jako část pohledávky, u které došlo k narovnání. Nevzaly ani v potaz její tvrzení, že dohodou o narovnání nebyla vypořádána celá pohledávka, neboť ta se týká specifické a konkrétní částky pohledávky, která je odlišná od pohledávky projednávané v daném řízení. Poukazuje přitom na usnesení okresního soudu ze dne 10. 12. 2015 č. j. 9 EXE 2681/2014 -93, z něhož má plynout, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. 11. 2014 pohledávky postoupeny nebyly, protože je smluvní strany mylně považovaly za zaplacené, a nebyly tak ani předmětem dohody o narovnání ze dne 22. 1. 2019.
7. Stěžovatelka dále uvádí, že své dovolání podala, protože nesouhlasila s názorem soudů nižších stupňů, podle nichž došlo k zániku vymáhané pohledávky dohodou o narovnání. Odmítá závěry Nejvyššího soudu s tím, že vymezení předpokladů přípustnosti dovolání bylo dostatečné a jasné, resp. vytýká tomuto soudu příliš formalistický postup, přičemž argumentuje, že v dovolání uvedla veškeré důvody, včetně jejich podrobného popisu, souvisejících skutkových tvrzení a stěžejných rozhodnutí, a namítá, že odmítnutím dovolání Nejvyšší soud "posvětil" nesprávné posouzení existence, resp. zániku pohledávky ze strany soudů nižších stupňů, v důsledku čehož se nemohla domoci řádně nabyté a existující pohledávky, a vznikla ji tím majetková újma.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla, směřuje-li proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu . Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému rozhodnutí již žádný takový prostředek k dispozici neměla.
9. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení usnesení soudů nižších stupňů, v této části představuje ústavní stížnost nepřípustný návrh ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (k tomu viz blíže sub 13 a násl.).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústav y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. K obsahovým náležitostem dovolání stanoveným v § 241a o. s. ř. o. s. ř. se váže obsáhlá a ustálená judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, z níž zřetelně plyne, že povinností dovolatele je vymezit důvod dovolání v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , tj. tak, aby se podávala právní otázka, kterou by měl dovolací soud řešit, není-li v dovolání přímo formulována. Ve vztahu k ní musí dovolatel uvést, který ze čtyř předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. považuje za splněný a proč tomu tak má být specifikací (relevantní) judikatury Nejvyššího soudu, případně i Ústavního soudu (v závislosti na konkrétním předpokladu). Z povahy věci pak plyne, že je-li rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na více samostatných důvodech, je třeba dovoláním napadnout každý z nich. V posuzované věci soudy nižších stupňů zastavení exekuce odůvodnily zánikem pohledávky splněním, a to ještě před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. 11. 2014, a také tím, že celková pohledávka byla dříve postoupena na jiný subjekt a posléze zanikla narovnáním. Stěžovatelka těmto požadavkům však zjevně nedostála, neboť napadla toliko druhý důvod, a k tomu ještě vadným způsobem.
12. Neobsahuje-li dovolání řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není jeho odmítnutí pro vady podle judikatury Ústavního soudu porušením čl. 36 odst. 1 Listin y [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]; tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti výše uvedeným rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ), nebo nikoliv; bylo-li dovolání důvodně odmítnuto, protože nebylo pro vady věcně "projednatelné", nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor na to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil".
14. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě pak je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím soudů nižších stupňů nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016
sp. zn. III. ÚS 200/16
a souhrnně stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 , zejm. výrok II a body 59 a násl. odůvodnění).
15. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že i kdyby považoval stěžovatelčin nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož pohledávka, která je předmětem exekuce, zanikla splněním, za skutkovou námitku, kterou v dovolání uplatnit nelze, nemohlo by to vést k jinému výsledku řízení o této ústavní stížnosti. V ní stěžovatelka argumentuje tím, že tyto pohledávky nebyly postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 11. 2014, protože je smluvní strany mylně považovaly za zaplacené, a dovolává se usnesení okresního soudu č. j. 9 EXE 2681/2014 -93.
16. Z uvedeného usnesení ovšem plyne, že okresní soud vzal za prokázané (za "fakt"), že platby vedlejšího účastníka v souhrnné výši 1 091 151 Kč byly započítány na jistinu pohledávky v původní výši 2 700 000 Kč (a předmětem sporu pak bylo jen, zda vedlejší účastník uhradil ještě částku 60 000 Kč a 240 000 Kč a dále částku 2,2 mil. Kč, jak v návrhu na zastavení exekuce tvrdil). K témuž závěru dospěly soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci, a to na základě prohlášení původní věřitelky (a postupitelky) Ing. Olgy Stachové obsaženého ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 27. 11. 2014. Z ústavní stížnosti přitom neplyne, z jakého důvodu by tento závěr měl být chybný, resp. z hlediska ústavnosti "neudržitelný".
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, a to zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu