Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2093/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele B. P., t. č. Věznice Karviná, P.O.BOX 42, Karviná, zastoupeného Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem se sídlem Sokolská 586/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -6336 ze dne 23. 3. 2023, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. -5825 ze dne 23. 11. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -4743 ze dne 24. 9. 2020 za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že porušují jeho práva zaručená , a a odst. 3 d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel pod body I., III. a IV. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) , dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle k , odst. 2 písm. a) , a dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle k , odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) . Dále byl pod bodem V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) , a pod bodem VI. přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle . Za uvedené jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a trest propadnutí věci.

3. Vrchní soud z podnětu odvolání stěžovatele a státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele částečně zrušil napadený rozsudek krajského soudu, a to ohledně stěžovatele ve výroku o vině pod body I. III. a IV. a v celém výroku o trestu. Stěžovatele pak pod body I., III. a IV. uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) , dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle k , odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) a dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle k , odst. 2 písm. a) . Za jednání popsané pod body I., III. a IV. a za sbíhající se trestné činy, pro které byl odsouzen pod body V. a VI. rozsudkem krajského soudu, ohledně nichž zůstaly výroky o vině nezměněny, byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a trest propadnutí věci.

4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

II.

5. Stěžovatel předně uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu mu bylo doručeno pouze v českém jazyce, ačkoliv je cizím státním příslušníkem a ostatní rozhodnutí mu byla doručována v jeho rodném jazyce. Již tímto došlo podle jeho přesvědčení k porušení práva na spravedlivý proces. Postupem obecných soudů mělo dojít také k porušení práva na obhajobu, zejména práva být přítomen a aktivně se účastnit jednání před soudem, jelikož byl ve svých vyjádřeních opakovaně přerušován, k přednesu odvolání dostal prostor pouze jeho obhájce a jemu nebylo umožněno se k věci podrobně vyjádřit ani při závěrečné řeči.

6. V ústavní stížnosti se věnuje také tomu, že soudy porušily základní zásady trestního řízení, zejména zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásadu volného hodnocení důkazů. Stěžovatel má za to, že došlo k extrémně vadným skutkovým zjištěním a soudům se nepodařilo přesvědčivě vyvrátit jeho obhajobu ani přesvědčivě odůvodnit závěry o jeho vině. Jelikož nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, došlo k porušení zásady presumpce neviny a vzniklé pochybnosti bylo třeba v souladu s principem in dubio pro reo vyložit v jeho prospěch. U jednotlivých skutků pak obsáhle poukazuje na nesprávnost skutkových závěrů, vytýkané jednání popírá, rozporuje důkazy a poukazuje na jejich tendenční hodnocení, když zpochybňuje zejména výpovědi spolupracujícího obviněného a dalších spoluobviněných, odposlechy telekomunikačního provozu či protokoly o sledování osob. Stěžovatel taktéž namítá, že obecné soudy věc nesprávně hmotněprávně posoudily.

III.

7. Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu, zda je interpretace použitého práva ústavně konformní a zda rozhodnutí byla řádně odůvodněna.

8. Namítá-li stěžovatel, že neobdržel překlad usnesení Nejvyššího soudu, lze odkázat na § 28 odst. 2 trestního řádu, který rozhodnutí o dovolání na rozdíl od jiných písemností neřadí k těm, jejichž překlad jsou orgány činné v trestním řízení automaticky povinny zajistit. Právo na tlumočení má obviněnému zaručit potřebné informace o jeho případu a možnost se náležitě hájit. Tyto záruky jsou zásadní především v řízení před nalézacím a odvolacím soudem, resp. v řízení přípravném, kdy má širokou možnost uplatnit svou obhajobu. To také reflektuje výčet rozhodnutí, která musejí být obviněnému za splnění zákonných podmínek vždy přeložena, obsažený v § 28 odst. 2 trestního řádu. Právo na překlad rozhodnutí o dovolání již takto silné ochrany nepožívá, a proto je na zákonné úrovni podmíněno úvahou dovolacího soudu o naplnění podmínek odstavce 4 uvedeného ustanovení. Z ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by stěžovatel postup dle § 28 odst. 4 trestního řádu zvolil (k tomu viz např. bod 21 usnesení

sp. zn.

, bod 30 usnesení

sp. zn.

či body 10 až 17 usnesení

sp. zn.

).

9. Pro další posouzení je pak významné, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v předchozích fázích řízení, aniž by však současně jakkoliv reflektoval to, že obecné soudy se jim již řádně věnovaly, a formuloval argumenty způsobilé v tomto směru napadená rozhodnutí relevantně zpochybnit. Ústavní stížností především nijak konkrétně nereaguje na pečlivé zdůvodnění, o které Nejvyšší soud opřel svůj závěr o nutnosti odmítnout jeho dovolání coby zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se přitom námitkami stěžovatele podrobně zabýval, přestože shrnul, že "mimořádný opravný prostředek obviněného je téměř doslovným opakováním jeho odvolání, a to do té míry, že se v něm sám obviněný označuje za odvolatele".

10. Tvrzení stěžovatele, že mu bylo upřeno právo aktivně se účastnit jednání před soudem a podrobně se k věci vyjádřit je toliko obecné, neboť v ústavní stížnosti nijak blíže nespecifikuje jednotlivé skutečnosti, ke kterým by se snad vyjádřit nemohl. Nejvyšší soud zrekapituloval, že se spolu s obhájcem osobně účastnili veřejného zasedání o odvolání, přičemž oběma byl dán dostatečný prostor vyjádřit své námitky a reagovat na provedené důkazy, na čemž pak nic nemění ani to, že byl stěžovatel odvolacím soudem výslovně odrazen od toho, aby se ve své závěrečné řeči uchýlil k podrobné prezentaci důkazní situace a opakování své obhajoby, když tímto upozorněním byla realizována povinnost vyplývající z § 203 odst. 2 ve spojení s § 238 trestního řádu dbát na to, aby jednání nebylo zdržováno nadbytečným obsáhlým opakováním obhajoby, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci (viz bod 62 usnesení Nejvyššího soudu).

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozsáhle popírá veškeré jednání kladené mu za vinu s tím, že v jeho případě nejen není dán řetězec důkazů, ale ani jednotlivý věrohodný důkaz, který by jej měl usvědčovat ze zapojení do trestné činnosti. V reakci na námitky stěžovatele směřující proti skutkovému stavu popsanému pod body I., III. a IV. lze taktéž odkázat na usnesení Nejvyššího soudu, který především konstatoval, že stěžovatel obdobnou argumentaci již uplatnil a soudy ji řádně vypořádaly.

12. V otázce věrohodnosti usvědčující výpovědi spolupracujícího obviněného V. V. soudy poukázaly zejména to, že případné nepřesnosti se nevztahují k rozhodným skutečnostem a s ohledem na dobu, po kterou se na trestné činnosti podílel, jsou i pochopitelné (viz např. body 76 rozsudku krajského soudu, 52 rozsudku odvolacího soudu a 44 usnesení Nejvyššího soudu, kde je výstižně reagováno také na zpochybnění výpovědi spoluobviněného I. V.). Z jednání popsaného pod bodem I. (souvisejícího se zřízením a provozováním několika velkokapacitních pěstíren konopí) byl stěžovatel dle soudů usvědčen nejen výpovědí spolupracujícího obviněného V. V., která korespondovala s výpovědí spoluobviněného I. V., ale i skutečnostmi zjištěnými na podkladě protokolů o sledování osob a věcí, odposlechů telefonických hovorů, domovní prohlídky, kamerových záznamů a výpovědí dalších svědků. Pro jednání pod bodem III. byly kromě výpovědi spolupracujícího obviněného podstatné také zajištěná elektronická komunikace a listinné důkazy. Z jednání v bodě IV. (skladování technologie ke zřízení velkokapacitní pěstírny konopí) byl pak dle soudů stěžovatel usvědčen výpovědí spolupracujícího obviněného, odposlechy telefonické komunikace, fotografiemi faktur, jakož i odborným vyjádřením (viz zejména body 45 až 47 usnesení Nejvyššího soudu, bod 52 rozsudku odvolacího soudu a body 100, 106 a 109 rozsudku krajského soudu).

13. Pochybnosti stran toho, že by skutkové závěry pod body I., III. a IV. neměly oporu v provedených důkazech, Nejvyšší soud neshledal, na čemž nemohlo nic změnit ani stěžovatelem předložené vlastní hodnocení důkazů, v němž odmítá výpovědi dalších obviněných a po vytržení ze vzájemného kontextu izolovaně hodnotí provedené důkazy. Nejvyšší soud dle Ústavního soudu v této souvislosti zcela správně upozornil, že alternativní varianta průběhu skutkového děje, která by skutečně vedla k pochybnostem o vině stěžovatele, by musela být možná a uvěřitelná, stěžovateli se však vlastním hodnocením provedených důkazů zjištěný skutkový stav zpochybnit nepodařilo.

14. Další skupina námitek stěžovatele pak směřuje vůči tomu, že obecné soudy věc nesprávně hmotněprávně posoudily. Pokud jde o skutek pod bodem V. rozsudku, stěžovatel uvádí, že měl v úmyslu obchodovat s tabákem a za tímto účelem byla pořízena i linka na jeho zpracování, obaly a tabák. Balení však nechtěl uvádět na trh nelegálním způsobem a neměl v úmyslu krátit daň. Jeho pochybení vyvolané neznalostí právních předpisů by tak v souladu se zásadou ultima ratio nemělo být trestným činem, ale mělo být projednáno v rámci správního řízení. Jak však vyložil již Nejvyšší soud, také tyto opakující se námitky (vypořádané již dříve odvolacím soudem v bodě 65 rozsudku) zůstaly pouze v obecné rovině, přičemž stěžovatel zcela účelově přešel veškerá skutková zjištění krajského soudu týkající se mimo jiné právě i konspirativnosti jeho jednání (body 112 až 115 rozsudku), jakož i analýzu právních předpisů (body 138 až 143 rozsudku krajského soudu), dle kterých se spoluobviněnými nesplnili žádný ze zákonných požadavků, aby mohli tabák dovézt, skladovat a zpracovávat (viz bod 50 usnesení Nejvyššího soudu).

15. Také ke skutku pod bodem VI. rozsudku stěžovatel namítá, že se jednalo o zcela legální obchod s kávou a pokud jde předmětnou kombinovanou obrazovou ochrannou známku, nebylo balení, s jehož návrhem navíc nepřišel on sám, způsobilé vyvolat u průměrného spotřebitele nebezpečí záměny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že také v tomto případě byly námitky identického charakteru již vypořádány odvolacím soudem (bod 66 rozsudku s odkazem na body 121 a 144 až 146 rozsudku krajského soudu), který poukázal na to, že to byl právě stěžovatel, kdo společně se spoluobviněnými uvedl daný výrobek na trh, když zákazníkům dodal kávu v obalu zaměnitelném s kávou jiné značky, přičemž skutková zjištění o zaměnitelnosti obalů byla učiněna nejen na základě odborného posudku patentového zástupce, ale i na podkladě vlastního posouzení soudu (viz bod 51 usnesení Nejvyššího soudu).

16. Stěžovatel zpochybnil taktéž naplnění znaků základní i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , a to s poukazem na to, že skutkový stav pod bodem III. neobsahuje údaje o množství kokainu v dovážené kakaové směsi, jelikož koncentraci kokainu nebylo možné spolehlivě dovodit ani z rozsudku opatřeného cestou mezinárodní justiční spolupráce a soudy tak neměly k dispozici závěry, které by mohly verifikovat znaleckým zkoumáním.

17. Z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatel po předchozí dohodě se spoluobviněným J. V. dojednal s osobou vystupující jako ekvádorský občan J. E. S. P. dodávku o hmotnosti 55 kg obsahující kakao či směs kakaa s kokainem o nezjištěné koncentraci, a to za účelem prověření bezpečnosti přepravních tras drogy z Ekvádoru do České republiky. Následně dojednali dodávku o celkové hmotnosti 1583 kg obsahující směs kakaového prášku a alkaloidu kokainu o přesně nezjištěné koncentraci. Tím dle Nejvyššího soudu stěžovatel naplnil objektivní stránku základní skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , která z hlediska naplnění trestnosti jednání pachatele nevyžaduje žádný rozsah činu ani konkrétní množství omamné nebo psychotropní látky, a otázka množství účinné látky v kakaové směsi jednak dovezené a jednak sjednané k dovozu (po úspěšném dovozu směsi o hmotnosti 55 kg již k realizaci navazující zásilky o hmotnosti 1583 kg nedošlo, jelikož byla odhalena Národní policií Ekvádoru) tak v tomto ohledu zůstala bezpředmětná.

18. Dle Nejvyššího soudu odvolací soud v bodě 61 rozsudku rovněž správně uzavřel, že bylo sice prokázáno zajišťování dovozu kakaové směsi s obsahem kokainu, nicméně již nebylo možno prokázat množství účinné látky v této směsi, v důsledku čehož nebylo možné považovat kakaovou směs s obsahem kokainu ani za drogu v její obvyklé kvalitě a vycházet z jejího celkového množství (viz také závěr bodu 52 rozsudku odvolacího soudu, kde je vyloženo, proč nešlo akceptovat argumentaci státního zástupce, dle které bylo po doplněném dokazování listinami z Ekvádoru možno učinit nezpochybnitelný závěr o tom, že koncentrace kokainu ve směsi činila 7 %).

19. Také právní posouzení tohoto jednání coby naplňujícího znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle ("spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech") shledal Nejvyšší soud přiléhavým. Znak "více států" byl naplněn tím, že skupina působila na území České republiky a Ekvádoru, přičemž do činnosti byly zapojeny více než tři osoby, které měly vzájemně rozdělené úlohy, jejichž dělba a plánovitost zajišťovaly úspěšnější dokonání činu (viz body 53 až 60 usnesení Nejvyššího soudu).

20. Přesvědčení stěžovatele o pochybení obecných soudů tedy Ústavní soud nesdílí. Vzhledem k tomu, že účastníkům řízení je obsah napadených rozhodnutí znám, nepovažoval Ústavní soud kromě výše naznačených závěrů jejich podrobnější rekapitulaci za nezbytnou. Postačí shrnout, že soudy provedené důkazy hodnotily ve vzájemných souvislostech i v kontextu obhajoby stěžovatele. Vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč, popsaly, jak v otázkách skutkového stavu, viny stěžovatele a právní kvalifikace jeho jednání dospěly k učiněným závěrům a dostály také povinnosti svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem zdůvodnit, a to včetně reakce na námitky stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Další přehodnocování napadených rozhodnutí na základě opakované polemiky stěžovatele Ústavnímu soudu nepřísluší a nezbývá tak než odkázat na argumentaci obecných soudů, která z hlediska ústavněprávního přezkumu obstojí.

21. Jelikož stěžovatelem tvrzené porušení základních práv Ústavní soud neshledal, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2024

Jan Wintr, v. r.

předseda senátu