Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3013/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -171 ze dne 26. října 2023, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předmět řízení

1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ("nalézací soud") sp. zn. ze dne 30. prosince 2020 bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele, neboť stíhaný skutek nebyl trestným činem. Stížnost státní zástupkyně Městský soud v Praze ("odvolací soud") zamítl usnesením sp. zn. ze dne 10. února 2021.

2. V důsledku vydání uvedených rozhodnutí se stěžovatel domáhal proti státu (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti jako žalovaná) náhrady škody a nemajetkové újmy podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen " "

II. Napadená rozhodnutí a jejich obsah

3. Rozsudkem č. j. -68 ze dne 12. července 2022 uložil nalézací soud žalované povinnost zaplati žalobci - stěžovateli - (I) 35 325 Kč s příslušenstvím a (II) na náhradě nákladů řízení 20 196,51 Kč. K odvolání žalované odvolací soud usnesením č. j. -98 ze dne 1. prosince 2022 rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem č. j. -141 ze dne 30. května 2023 nalézací soud (I) uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 18 325 Kč s příslušenstvím, (II) zamítl žalobu stěžovatele co do částky 17 000 Kč a (III) žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalované změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že (I) žalobu v rozsahu odvolání zamítl, (II) žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem a (III) uložil stěžovateli povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení 900 Kč.

III. Argumentace stěžovatele

4. Podle stěžovatele žalovaná v civilním řízení nesporovala odpovědnost státu za způsobenou škodu ani účelnost vynaložených nákladů, domáhala se však vystavení faktury obhájkyní a jejího proplacení stěžovatelem. Nalézací soud rozhodl v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. -162 ze dne 29. září 2021, v němž se uvádí, že náhrada podle zahrnuje nejen skutečně vynaložené náklady (v tomto případě na obhajobu), ale i platný závazek (stěžovatele vůči obhájkyni). Proto nalézací soud uložil ve smyslu obč. zák. správně žalované povinnost zprostit stěžovatele dluhu - a přiznal mu náhradu škody (15 325 Kč) i nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání (20 000 Kč).

5. Odvolací soud se ohledně náhrady škody s nalézacím soudem ztotožnil, rozsudek však zrušil s odkazem na nepřiměřenost výše přiznané nemajetkové újmy. Za této situace nalézací soud znovu stěžovateli přiznal náhradu škody v plné výši a nemajetkové újmy již jen 3 000 Kč. Žalovaná se pak odvolala jen proti výroku o povinnosti nahradit stěžovateli škodu, nikoli již proti povinnosti nahradit nemajetkovou újmu.

6. Odvolací soud nejprve vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím bez jednání; žalovaná na rozdíl od stěžovatele s rozhodnutím bez jednání nesouhlasila. Z toho stěžovatel vyvodil, že v odvolacím řízení nebudou prováděny žádné důkazy, postup podle je vyloučen, zejména za situace, kdy odvolací soud již dříve původní závěry nalézacího soudu potvrdil. Nařízeného ústního jednání se zástupkyně stěžovatele nezúčastnila, neboť musela dát z důvodu nutné obhajoby přednost jinému jednání, stěžovatel sám nechtěl zvyšovat náklady řízení ani oddalovat rozhodnutí ve věci samé, a proto souhlasil s tím, že řízení proběhne i v jeho nepřítomnosti. Takový postup by stěžovatel ani jeho zástupkyně nezvolili, sdělil-li by odvolací soud, že na základě obsahu spisu je ještě důvod poučit stěžovatele podle a 3 Přesto odvolací soud žalobu na náhradu škody zamítl s tím, že v řízení nebyl prokázán vznik dluhu stěžovatele vůči jeho obhájkyni.

7. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud neměl věc dostatečně nastudovanou a změna jeho postoje nastala až po důkladnějším seznámení se spisem těsně před jednáním. Jde-li o námitku neprokázání dluhu, má stěžovatel za to, že odvolací soud si protiřečí, souhlasí-li s existencí reálného dluhu (odst. 10) a současně zpochybňuje uzavření ústní dohody mezi stěžovatelem a jeho obhájkyní (odst. 13). Obhájkyně byla již dříve seznámena s jeho rodinnou situací, mohla odhadnout vývoj trestního řízení, a proto byli domluveni, že nebude-li stěžovatel odsouzen, bude uplatněna náhrada škody podle u žalované. Řízení probíhalo dlouho s ohledem na covidovou pandemii, stěžovatel byl v nejistotě ohledně výsledku řízení, a proto jej obhájkyně nezatěžovala platbou za obhajobu a sama nesla celé náklady - písemná smlouva uzavřena nebyla. Odvolací soud ale takové jednání označil za nelogické a nárok stěžovateli odepřel.

8. Nalézací soud provedl dokazování obsahem trestního spisu a opakovaně rozhodl správně, odvolací soud však stěžovateli upřel právo domáhat se zproštění jeho dluhu. V postupu a rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv, zakotvených v a v d ("Listina"), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a proto navrhuje zrušit napadený rozsudek.

IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost podal stěžovatel řádně zastoupený podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (" "), ve lhůtě podle a návrh není podle nepřípustný.

10. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), nikoli obecným soudem dalšího stupně ani běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, není-li současně porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud zasáhne při zjištění nejzávažnějších pochybení, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li svévole.

V. Vlastní posouzení věci

11. Z vyžádaného spisu se podává průběh řízení. Nalézací soud nejprve vydal platební rozkaz (č. j. -14 ze dne 9. listopadu 2021), po podání odporu nařídil na 12. července 2022 jednání, na kterém byly strany po provedení listinných důkazů poučeny o koncentraci řízení v souladu s až 3 K výši nemajetkové újmy byl navržen důkaz výslechem svědkyně (stěžovatelovy partnerky) a z procesní opatrnosti i stěžovatele. Po vyslovení právního názoru nalézacího soudu a poučení podle ve spojení s uvedla žalovaná, že požaduje prokázání škody, nikoli nezbytně dokladem o zaplacení obhajného, ale o vyúčtování (například fakturu). V závěrečném návrhu žalovaná navrhla žalobu zamítnout, neboť nebylo prokázáno, že mimosmluvní odměna nebyla nižší, než tvrzená škoda; obdobně se vyjádřila v odvolání proti rozsudku č. l. 83 verte.

12. Odvolací soud zrušil první rozsudek nejen pro nepřesvědčivé odůvodnění výše přiznané nemajetkové újmy, ale rovněž pro neprokázání vzniku škody - výše pohledávky obhájkyně a účelnosti jí vynaložených nákladů (bod. 14), přičemž sdílel judikované závěry, že za škodu lze považovat i existující závazek (bod 13). Nalézacímu soudu uložil doplnit tvrzení a důkazy k nemajetkové újmě i k náhradě nákladů obhajoby (bod 20).

13. Teprve v novém projednání nalézací soud provedl výslech svědkyně, znovu poučil účastníky podle ve spojení s a poskytl stěžovateli deset dnů k doplnění tvrzení a označení dalších důkazních návrhů. Ve vztahu k náhradě škody považoval stěžovatel provedené důkazy za dostatečné, nic dalšího nenavrhl a z jednání nalézacího soudu dne 30. května 2023 se omluvil on i jeho zástupkyně. Nalézací soud žalovanou znovu poučil podle ve spojení s

, provedl důkaz trestním spisem, aby ověřil účelnost úkonů provedených obhájkyní stěžovatele. V závěrečné řeči žalovaná znovu namítla, že nebyl prokázán vznik škody (závazku stěžovatele k obhájkyni) a navrhla žalobu zamítnout; nato nalézací soud vyhlásil rozsudek.

14. V novém odvolání žalovaná brojila jen proti výroku o náhradě škody a odkázala na usnesení odvolacího soudu, podle kterého náhrada škody náleží za vzniklý závazek, "avšak za podmínky, že se poškozený platně k úhradě nákladů právního zastoupení zavázal", k čemuž nalézací soud neprovedl žádný důkaz (účastnická výpověď).

15. Žalovaná v průběhu celého řízení požadovala, aby stěžovatel prokázal vznik škody (č. l. 65, 83 verte, 123, 138, 155 a č. l. 163 verte). Stěžovatel poukazoval jen na ústní dohodu, podle které bylo "dohodnuto i to, že dojde k vyúčtování odměny po skončení dané věci..." (viz protokol z jednání konaného dne 4. dubna 2023; č. l. 125), ale neprokázal, že vyúčtováno skutečně bylo a odkazoval pouze na (nesporné) provedení úkonů obhájkyní v trestním řízení.

16. Odvolací soud se nejprve dotázal účastníků, zda souhlasí s projednáním odvolání bez nařízení jednání (č. l. 159), s čímž stěžovatel souhlasil, nikoliv již žalovaná. Z nařízeného jednání se zástupkyně omluvila pro účast na jiném jednání, aniž by zajistila substituci, stěžovatel se nedostavil, neboť nechtěl, jak sám uvedl v ústavní stížnosti, protahovat řízení ani zvyšovat jeho náklady.

17. Odvolací soud v napadeném rozsudku vycházel z judikátů k § 2952 obč. zák., podle kterého poškozenému přísluší nejen náhrada skutečně uhrazené škody, ale i právo na zproštění existujícího dluhu. V konkrétním případě nebylo povinností stěžovatele náklady obhajoby zaplatit (odst. 10), odvolací soud však požadoval, aby stěžovatel prokázal vznik dluhu. K tomu nalézací soud žádné dokazování neprovedl a spokojil se s opakovaným tvrzením o uzavření ústní dohody s tím, že vyúčtováno bude až po skončení trestního řízení a odměna bude požadována od žalované. Stěžovatel netvrdil ani neprokazoval, že by vůči němu byl učiněn jakýkoliv krok k vyúčtování odměny, tedy ke vzniku povinnosti (dluhu) stěžovatele k obhájkyni (odst. 11).

18. Proto odvolací soud uzavřel, že nemohlo být vyhověno nároku stěžovatele na náhradu skutečné škody ve smyslu § 2952, věty druhé, obč. zák.; nevznikl-li stěžovateli dluh, není žalovaná odpovědná za škodu. Dohoda stěžovatele s obhájkyní, že náklady obhajoby budou vymáhány po žalované, není potvrzením vzniku dluhu, tím spíše, že v době uzavření dohody (počátek trestního řízení) nemohlo být jasné, že trestní stíhání bude zastaveno (odst. 13).

19. Kvalifikovaně zastoupený stěžovatel byl poučen podle toliko na začátku civilního řízení, nikoli již po vrácení věci odvolacím soudem, který hodlal stěžovatele poučit, že v řízení nebyl dosud prokázán vznik škody (dluh stěžovatele jeho zástupkyni), ani že by obhájkyně učinila jakýkoli krok směřující k vyúčtování nákladů obhajoby. Opakované poučení je však možné poskytnout pouze přítomnému účastníkovi řízení, přičemž je jeho věcí, bude-li se jednání (aktivně) účastnit.

VI. Závěr

20. Na základě uvedeného nelze přisvědčit stěžovateli, tvrdí-li, že odvolací soud nečekaně změnil názor za situace, kdy původní rozsudek nalézacího soudu zrušil výhradně pro nedostatky ve vztahu k nemajetkové újmě - i napodruhé tedy posoudil existenci škody shodně jako v prvním případě. Odvolací soud uzavřel, že na základě nalézacím soudem zjištěného skutkového stavu není možné vyslovit závěr o prokázání dluhu stěžovatele vůči obhájkyni, který by byla žalovaná povinna zaplatit. Tento odlišný právní názor byl stěžovateli znám z původního usnesení odvolacího soudu. Jak je však z ústavní stížnosti patrné, stěžovatel nepovažoval důvod zrušení prvního rozsudku i v části týkající náhrady škody za podstatný, ačkoli odvolací soud mohl zrušit pouze tu část výroku, která se vztahovala k nemajetkové újmě. Odlišný právní názor mohl stěžovatel zjistit i z jeho opakované prezentace žalovanou.

21. Jak je ze zvukového záznamu patrné odvolací soud byl připraven postupovat v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 18. února 2010 a znovu seznámit účastníky řízení ve veřejném zasedání se svým odlišným právním názorem a poskytnout jim poučení podle o neprokázání vzniku škody, což se pro neúčast stěžovatele a jeho zástupkyně u jednání nestalo. Ačkoli lze připustit, že odvolací soud měl stěžovatele jednoznačněji informovat o úmyslu poučit jej podle při nařízeném jednání, nelze s ohledem na okolnosti případu takové pochybení považovat za zásah do práva na soudní ochranu ( y). Uvedené právo, stejně jako právo na spravedlivý proces ( Úmluvy), zaručuje účastníkovi řízení projednání jeho věci před nezávislým a nestranným soudem, neznamená však, že jeho přístup k řízení (neúčast u jednání) vyvolá účinky, které budou odpovídat jeho očekávání. Ve věci bylo nařízeno jednání, stěžovatel i jeho zástupkyně vyhodnotili, že jejich přítomnost u jednání není nutná, takže nemohli tedy těžit z benefitu poučení podle

22. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný, i s přihlédnutím k tomu, že ve věci jde o zaplacení bagatelní částky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2024

Jan Wintr v. r.

předseda senátu