Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3386/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zbyška Jaroše, advokáta, sídlem Pobočná 1395/1, Praha 4 - Michle, zastoupeného Mgr. Karlem Sedláčkem, advokátem, sídlem Pobočná 1395/1, Praha 4 - Michle, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. října 2023 č. j. -68, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Smrčka a Kubálek v. o. s., sídlem Opatovická 159/17, Praha 1 - Nové Město, insolvenční správkyně dlužnice Mgr. Danuše Korczyńské, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v a 4 d a dále y.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 4. 2023 č. j. -33 (dále jen "rozsudek krajského soudu") zamítl žalobu vedlejší účastnice (dále jen "insolvenční správkyně") na popření vykonatelné pohledávky ve výši 18 421 Kč, kterou stěžovatel přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice Mgr. Danuše Korczyńské (dále jen "dlužnice"). Tato pohledávka vznikla z titulu nákladů řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , resp. u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. (dále jen "původní řízení"). Původní řízení iniciovala dlužnice žalobou na vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s poskytováním právních služeb stěžovatelem společnosti XIO.CZ, a. s., v níž vlastnil podíl její zemřelý syn, který byl zároveň předsedou představenstva. Dlužnice tuto žalobu podala (zjednodušeně) v domnění, že tak činí z pozice správkyně dědictví. Žalobu na popření vykonatelné pohledávky krajský soud zamítl proto, že dospěl k závěru, že dlužnice nemohla v původním řízení vystupovat jako správkyně dědictví, neboť se předmět netýkal dědické podstaty, ale nároků přímo společnosti XIO.CZ, a. s., za kterou dlužnice neměla oprávnění jednat, neboť nevstoupila do práv zemřelého syna plynoucích z jeho pozice předsedy představenstva. Zároveň shledal, že insolvenční správkyně nemohla při popření pohledávky argumentovat souhlasem dědického soudu k podání žaloby v původním řízení, neboť se v rámci incidenčního sporu jednalo o nepřípustnou novotu.

3. Proti rozsudku krajského soudu podala insolvenční správkyně odvolání, kterému Vrchní soud v Olomouci (vrchní soud) napadeným rozsudkem vyhověl. Podle něj bylo nutné přihlédnout k tomu, že soudy v původním řízení s dlužnicí jednaly jako se správkyní dědictví, byť nevyloučil, že toto právní posouzení může být nesprávné. Tento právní názor nelze v řízení o popření vykonatelné pohledávky přezkoumávat.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že vrchní soud nesprávně posoudil otázku, zda dlužnice v původním řízení vystupovala jako správkyně dědictví, a tudíž jde vzniklá pohledávka stěžovatele k tíži dědické podstaty, nebo vystupovala "sama za sebe", a proto lze pohledávku uplatňovat v rámci insolvenčního řízení. Stěžovatel má za to, že dlužnice v původním řízení nemohla jednat jako správkyně dědictví, neboť předmět nijak nesouvisel s výkonem práv a povinností k majetku jejího zemřelého syna. Původní řízení nadto iniciovala ještě předtím, než byla správkyní dědictví ustanovena. Stejně jako krajský soud se domnívá, že argumentace insolvenční správkyně souhlasem dědického soudu k podání žaloby v původním řízení je nepřípustnou novotou. To, jak hodnotily postavení dlužnice soudy v původním řízení, není závazné, a proto lze tuto otázku posoudit i v rámci řízení o popření vykonatelné pohledávky. Napadený rozsudek je v rozporu s rozhodovací praxí vrchního soudu a judikaturou Nejvyššího soudu, se zněním zákona, s prostou logikou i soudním spisem původního řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené a byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je v souladu s až 31 zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu . Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen ( y). Proto nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)].

7. Ústavněprávní rozměr Ústavní soud obvykle neshledává ve věcech objektivně méně závažného významu, kterými se rozumí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Činí tak z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který není (kvalitativně) způsobilý založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 22. 3. 2022

sp. zn.

). Tato úvaha se projevuje i na zákonné úrovni, a to i ve vztahu k řízení o popření vykonatelné pohledávky omezením možnosti podat dovolání ( ). Vyloučil-li tedy zákonodárce přezkum bagatelních věcí v dovolacím řízení, a tato úprava (v obecné rovině) není v rozporu s y, nebylo by racionální připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Zásah Ústavního soudu by byl na místě pouze v případech extrémního pochybení obecného soudu, zřetelně zasahujícího do základních práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

(N 55/73 SbNU 89); usnesení ze dne 30. 9. 2019

sp. zn.

].

8. V nyní posuzované věci lze částku, která je předmětem řízení o popření vykonatelné pohledávky, považovat za bagatelní, přičemž stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že intenzita tvrzeného zásahu dosahuje ústavněprávní úrovně (např. z hlediska jeho majetkových poměrů).

9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že si je z vlastní úřední činnosti vědom rozdílného posuzování procesního postavení dlužnice v soudních řízeních, která iniciovala v domnění, že jedná jako správkyně dědictví po svém zemřelém synovi, a jejichž pravomocná rozhodnutí nyní mají svůj odraz v insolvenčním řízení (srov. usnesení ze dne 12. 12. 2023

sp. zn.

). Jde-li však o rozhodnutí vydaná v původním řízení, nelze odhlížet od toho, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Jinými slovy, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu ( y) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci [viz např. nález ze dne 22. 2. 2011

sp. zn.

(N 21/60 SbNU 215); nález ze dne 11. 3. 2014

sp. zn.

].

10. Z vyžádaného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015 č. j. -979 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017 č. j. -1096 je nepochybné, že soudy v původním řízení s dlužnicí jednaly jako se správkyní dědictví, od čehož odvozovaly její procesní postavení i další postup v řízení z hlediska posouzení věcné legitimace, což se následně promítlo i do výroků (včetně náhrady nákladů řízení) a samozřejmě i do odůvodnění. Oproti jiným řízením, na která odkázal stěžovatel, je zřejmé, že postavení dlužnice jako správkyně dědictví nebylo založeno pouze na jejím označení v záhlavích rozhodnutí. Dlužnici proto v původním řízení svědčila dobrá víra v to, že pohledávky z něj vzniklé půjdou k tíži dědické podstaty. Toho si musel být vědom i stěžovatel, který je nadto právním profesionálem. Krajský soud proto nepochybil, jestliže vyšel z posouzení postavení dlužnice v původním řízení, aniž by hodnotil jeho věcnou správnost.

11. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů porušení základních práv stěžovatele neshledal (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2024

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu