Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2815/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Radka, právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Vobořilem, advokátem, sídlem U Smaltovny 1115/32, Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2020 č. j. KSPH -51, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2022 č. j. -104, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2023 č. j. -114, a o návrhu na zrušení , 2 a , za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 23. 10. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

V rámci insolvenčního řízení vedeného proti stěžovateli na základě jeho vlastního insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2020 č. j. -51, vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení, schválil náklady na zpeněžení a rozhodl o vyplacení zálohy na odměnu insolvenčnímu správci. Krajský soud mimo jiné uvedl, že nepřihlížel ke stěžovatelovým námitkám uplatněným po lhůtě 7 dnů ode dne zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Toto rozhodnutí potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 5. 2022 č. j. -104. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 31. 7. 2023 č. j. -114.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva garantovaná v , , a d. Porušení spatřuje v tom, že mu nebyl zvlášť doručen návrh na vydání výtěžku zpeněžení, nýbrž byl pouze zveřejněn prostřednictvím insolvenčního rejstříku, s jehož obsahem se však nemohl seznámit, neboť nemá přístup k internetu a neumí s ním zacházet. Domnívá se také, že soud kvůli jeho námitkám měl nařídit jednání a měl mu včas ustanovit právního zástupce. Z těchto důvodů se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a ustanovení .

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn.

).

Stěžovatel porušení ústavně garantovaných práv spatřuje v tom, že mu návrh na vydání výtěžku zpeněžení nebyl zvlášť doručen, nýbrž byl pouze zveřejněn prostřednictvím internetu (insolvenčního rejstříku). V tomto ohledu jsou však napadená rozhodnutí zcela srozumitelně odůvodněna, a to v souladu s relevantní právní úpravou (srov. zejm. , který počátek lhůty k podání námitek výslovně váže ke dni zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku). Byť zveřejňování některých informací pouze prostřednictvím insolvenčního rejstříku (internetu) klade zvýšené nároky na osoby mající zájem na průběhu řízení, není právní úprava protiústavní. Toto legislativní řešení se konzistentně uplatňuje v rámci celého insolvenčního řízení, a to ve vztahu k dlužníkům i věřitelům. Stěžovatel se tak svým návrhem na zrušení výše uvedených ustanovení fakticky domáhá, aby s ním jako s dlužníkem, který na sebe sám podal insolvenční návrh, bylo zacházeno mírněji než s jeho věřiteli. Taková výhoda však ústavně garantována není. Ústavní soud ostatně již v usnesení ze dne 12. 3. 2013 sp. zn.

ke zveřejňování informací v insolvenčním rejstříku uvedl, že již tehdy byl internet běžně dostupný a bylo možné si k němu zajistit přístup a nahlížet do insolvenčního rejstříku, popřípadě potřebné informace získávat prostřednictvím třetí osoby. V nynějším případě Ústavní soud neshledal žádnou okolnost, která by odůvodňovala učinění odlišných závěrů.

Stěžovatel dále namítá, že insolvenční soud měl nařídit jednání a měl mu včas ustanovit právního zástupce. V tomto ohledu však ústavní stížnost představuje pokračující polemiku s napadenými rozhodnutími v otázkách, se kterými se obecné soudy zcela srozumitelným a přesvědčivým způsobem vypořádaly (srov. např. body 41, 42 a 46 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V jejich závěrech Ústavní soud žádný ústavněprávně relevantní exces neshledal.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle . Návrh na zrušení , 2 a je návrhem akcesorickým, který sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2024

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu