Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3442/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti statutárního města Liberec, nám. Dr. E. Beneše 1/1, Liberec, zastoupeného Mgr. Milanem Vraspírem, advokátem se sídlem Máchova 831, Vestec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -556 ze dne 11. 10. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. -515 ze dne 2. 3. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, a Jeleny Korytářové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastnice domáhala po stěžovateli - městu Liberec náhrady škody způsobené při pádu do řeky Nisy v souvislosti s chybějící částí zábradlí mezi chodníkem a korytem řeky. Okresní soud v Liberci žalobu zamítl, avšak Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dal vedlejší účastnici za pravdu, změnil rozhodnutí okresního soudu a rozhodl mezitímním rozsudkem, že je základ nároku opodstatněn, a ve zbývající části výroku (co do výše plnění) a v dalších výrocích rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud nejprve na základě dovolání stěžovatele zrušil první rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování krajský soud opětovně rozhodl napadeným mezitímním rozsudkem tak, že stěžovatel - město Liberec má povinnost nahradit vedlejší účastnici vzniklou škodu. Následné druhé dovolání stěžovatele pak již Nejvyšší soud odmítl.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá (v pořadí druhé) rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle y (dále jen ""), d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. Podle stěžovatele krajský soud porušil jeho základní práva tím, že neprovedl "jediný, resp. stěžovatelem navrhovaný důkaz", zejména ohledně prokázání toho, jak došlo k pádu žalobkyně do řeky. Namítá, že závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Dále tvrdí, že se krajský soud odchýlil od dříve vysloveného závazného právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v téže věci. Nejvyššímu soudu pak vyčítá, že nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání a nenapravil pochybení, kterých se dopustil krajský soud.

4. Ústavní soud po posouzení napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (, a y).

6. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je ústavně konformní. Jinými slovy, Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení

sp. zn.

,

nebo

).

7. Ačkoliv stěžovatel ve své ústavní stížnosti předestřel určitou ústavněprávní argumentaci, v mnoha ohledech zkresluje průběh řízení před obecnými soudy a vychází ze své verze skutkového stavu, který nemá podklad v provedeném dokazování. Stěžejním obsahem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s hodnocením důkazů (podle něj měly být soudem hodnoceny jinak), případně též s konkrétní aplikací podústavního práva. Jádro argumentace spočívá v námitce extrémního nesouladu skutkových závěrů s provedeným dokazováním, což sice obecně může představovat zásah do práva na spravedlivý proces, v tomto případě ale nic nesvědčí o tom, že by k takové situaci došlo. Obecné soudy (zejména pak krajský soud) svá rozhodnutí řádně odůvodnily, vyložily svůj postup při provádění důkazů a též jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení.

8. Ústavní soud se neztotožnil ani se stěžovatelovou námitkou, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces tím, že neprovedly jím navrhované důkazy. Stěžovatel především ani nezmiňuje žádný konkrétní důkazní návrh, který by obecné soudy opomenuly (s výjimkou znaleckého posudku). Též opomíjí to, že součástí práva na spravedlivý proces není povinnost soudu provést veškeré důkazy navržené účastníky (viz např. usnesení

sp. zn.

). Stěžovatel měl možnost navrhovat důkazy, vyjádřit se k nim, a pakliže obecné soudy některé důkazy neprovedly anebo z nich při konstatování skutkových závěrů nevycházely, svůj postup řádně zdůvodnily.

9. Podle stěžovatele se dále soudy v napadených rozhodnutích odchýlily od dřívějšího závazného právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v téže věci ohledně vlastnictví poškozeného zábradlí a ohledně toho, zda bylo součástí chodníku, po kterém šla vedlejší účastnice před pádem do řeky. V tomto ohledu stěžovatel pomíjí skutečnost, že po vrácení věci Nejvyšším soudem krajský soud zopakoval a doplnil dokazování a své částečné odchýlení dostatečně zdůvodnil (viz zejména body 52 až 54 rozsudku krajského soudu). Ostatně i Nejvyšší soud se v napadeném usnesení též podrobně zabýval tím, zda se krajský soud odchýlil od jeho právního názoru a nepřisvědčil námitce stěžovatele, že by rozsudek krajského soudu byl v rozporu s dříve vyslovenými závěry. Nejvyšší soud vysvětlil, že od těch stěžejních otázek řešených v původním rozhodnutí se krajský soud neodchýlil, ostatní právní závěry Nejvyššího soudu nebyly nosnými důvody kasačního rozhodnutí a případné odchylky krajský soud řádně odůvodnil částečně odlišnými skutkovými zjištěními na základě doplněného dokazování.

10. Nejvyšší soud se ani nedopustil žádného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele při odmítání dovolání stěžovatele. V napadeném usnesení dostatečně vyložil, proč stěžovatel ani řádně nevymezil přípustnost dovolání, a nad rámec toho se zabýval i jednotlivými námitkami stěžovatele. Ani tomuto postupu z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout.

11. Stěžovatel kromě výše uvedených námitek ve své ústavní stížnosti znovu zopakoval věcnou argumentaci, se kterou se již vypořádaly obecné soudy. Zvláště napadené usnesení krajského soudu lze označit za přesvědčivé a vypořádávající veškeré relevantní otázky, které stěžovatel předestřel. Perspektivou ústavněprávního přezkumu napadená rozhodnutí tedy obstojí.

12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2024

Jan Wintr, v. r.

předseda senátu