Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3205/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Rechové, zastoupené Mgr. Lenkou Piknovou, advokátkou, sídlem Veselí 237/37, Brno, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. června 2022 č. j. -99, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2023 č. j. -148 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2023 č. j. -212, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy v projednávané věci byla otázka, zda stěžovatelce vzniklo zadržovací právo ke koním a právo na náhradu nákladů vynaložených na péči o koně za dobu specifikovanou v rozhodnutích. Stěžovatelka podala vzájemnou žalobu v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "soud prvního stupně") pod sp. zn. o žalobě, kterou se žalobkyně po stěžovatelce domáhala vydání koní s odůvodněním, že je odmítla žalobkyni vydat, ačkoliv se žalobkyně stala jejich vlastnicí na základě uzavřené kupní smlouvy. Vzájemnou žalobu soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 2. 2022 č. j. -79, vyloučil k samostatnému řízení pod sp. zn. . Napadeným rozsudkem soud prvního stupně vzájemnou žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala po žalobkyni zaplacení částky 312 800 Kč s příslušenstvím jako náhrady nákladů vynaložených na péči o koně, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, kterou bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 303 200 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a ve výroku I. v části, kterou bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 9 600 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (výrok II.).

4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle ustanovení

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu a rozsudkem téhož soudu ze dne 3. 8. 2023 č. j. -190 bylo rozhodnuto o skutkově totožných věcech ve vztahu k existenci splatného dluhu odlišně. Podle stěžovatelky z těchto rozhodnutí nelze dovodit, jaké skutečnosti vedly odvolací soud k těmto rozdílným závěrům, čímž došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, k porušení principu právní jistoty, principu předvídatelnosti práva a rovnosti před zákonem. Stěžovatelka dále namítá nesprávný procesní postup soudu prvního stupně, který má spočívat v tom, že řízení o její vzájemné žalobě bylo vyloučeno k samostatnému řízení.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů ( y) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Přezkoumává proto napadená rozhodnutí pouze z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v rozhodnutí nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Provádění a hodnocení důkazů je v kompetenci obecných soudů, jejich závěry nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat, až na výjimky zjevných excesů či omylů. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Jde-li o pouhou věcnou polemiku se správností rozhodnutí, resp. polemiku se způsobem hodnocení důkazů či navazujících právních závěrů, není v kompetenci Ústavního soudu nahrazovat činnost další soudní instance.

8. K námitce stěžovatelky týkající se výkladu otázky existence stěžovatelkou tvrzeného zadržovacího práva ke koním a s tím souvisejícího práva na náhradu nákladů vynaložených na péči o koně, tedy k polemice stěžovatelky se správností závěrů obecných soudů plynoucích z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že úloha sjednocovat výklad podústavního práva náleží primárně Nejvyššímu soudu. Pokud odvolací soud v posuzované věci při výkladu slovního spojení "bez zbytečného odkladu" ve vztahu ke splatnosti stěžovatelkou požadované pohledávky vycházel z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nelze jeho postupu nic vytknout. Stěžovatelkou namítaný nesprávný výklad podústavních předpisů nemůže sám o sobě založit ústavní vadu napadených rozhodnutí.

9. Pokud jde o námitku stěžovatelky stran rozdílného rozhodnutí odvolacího soudu ohledně existence splatného dluhu lze k uvedenému pouze dodat, že ve stěžovatelkou označeném rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. 8. 2023 č. j. -190 byla předmětem řízení žaloba na vydání koní, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou tvrzené zadržovací právo nevzniklo a stěžovatelka tak nemá právo koně žalobkyni nevydat. Ohledně splatnosti nákladů na ustájení koní pak odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako v napadeném rozsudku, tj. že tento dluh nebyl v okamžiku uplatnění zadržovacího práva stěžovatelky splatný, neboť neuplynula lhůta k plnění "bez zbytečného odkladu". Tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud se v rozsudku ze dne 3. 8. 2023 vyslovil k otázce splatnosti nákladů na ustájení koní odlišně od napadeného rozsudku, pomíjí kontext odůvodnění, v němž odvolací soud zdůrazňoval, že otázku náhrady nákladů od doby, kdy si podle kupní smlouvy žalobkyně měla vyzvednout koně, kupní smlouva neřeší, a jejich splatnost tak mohla nastat až na základě výzvy stěžovatelky.

10. Jestliže tedy odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatelkou tvrzené zadržovací právo ke koním nevzniklo a stěžovatelka nemá právo na požadovanou náhradu nákladů vynaložených na péči o koně za dobu, kdy žalobkyně byla připravena koně od stěžovatelky převzít, nelze se ztotožnit s námitkou stěžovatelky, že se jedná o rozdílné rozhodnutí o téže věci, které je důsledkem libovůle. K jednotlivým skutkovým závěrům odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí lze pak pouze dodat, že jsou podrobně a dostatečně zdůvodněna a Ústavní soud neshledal v právních závěrech plynoucích z provedených důkazů žádný extrémní exces, který by odůvodňoval jeho zásah.

11. K námitce stěžovatelky týkající se nesprávnosti postupu soudu prvního stupně při vyloučení vzájemné žaloby k samostatnému řízení se vyjádřil již odvolací soud v napadeném rozhodnutí, když ji neshledal jako důvodnou, neboť výsledek řízení o vzájemné žalobě nebyl bez dalšího vázán na výsledek řízení o žalobě na vydání koní, a toto platilo i naopak. Proto soud prvního stupně mohl věc vzájemné žaloby vyloučit k samostatnému řízení a nemusel vyčkávat na skončení řízení o žalobě na vydání konání.

12. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v něm srozumitelně zdůvodnil svůj závěr o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky. S odkazem na svou judikaturu objasnil, že právní otázka výkladu slovního spojení "bez zbytečného odkladu" ve smyslu , kterou stěžovatelka vznesla v dovolání, byla posouzena v souladu s jeho rozhodovací praxí, a není zde důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak. Ve vztahu k námitce stěžovatelky týkající se nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů a skutkovými závěry soudů, Nejvyšší soud upozornil, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení nelze důvodně zpochybnit. Namítala-li stěžovatelka nesprávný postup při realizaci poučovací povinnosti, jde o námitku, k níž by bylo možné jako k tzv. jiné vadě řízení přihlédnout pouze za situace, kdy je dovolání přípustné. Dovolací soud se podrobně vyjádřil i k dalším dovolacím námitkám stěžovatelky a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání. Jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý.

13. Ústavní soud proto uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2024

Jan Svatoň, v. r.

předseda senátu