Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3197/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Horáka, insolvenčního správce, se sídlem Na Střelnici 343/48, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 29 NSČR 93/2023-B-36, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2023 č. j. , -29 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -24, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, jakož i z informací uvedených ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku (www.justice.cz) či dalších přiložených listin se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení je nesouhlas stěžovatele s postupem obecných soudů v rámci výpočtu odměny insolvenčního správce - konkrétně zda má být nárok vypočítáván podle počtu přihlášek nebo podle počtu přihlášených věřitelů. Stěžovatel se přitom dovolává primárně sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů v této otázce.

3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením vzal mj. na vědomí oddlužení dlužníka Tomáše Kovaříka (výrok I.), schválil vyúčtování odměny a hotových výdajů insolvenčního správce ve výši 50 680,27 Kč (výrok II.), dále zamítl návrh insolvenčního správce - stěžovatele, aby mu část odměny ve výši 1 200 Kč byla uhrazena z rozpočtových prostředků soudu (výrok III.), zprostil insolvenčního správce funkce (výrok IV.).

4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil k odvolání stěžovatele usnesení insolvenčního soudu v rozsahu napadených výroků II. a III. Konstatoval, že v souladu s jeho konstantní rozhodovací činností pro účely určení odměny insolvenčního správce není důvod posuzovat přihlášky pohledávek jednotlivých věřitelů zvlášť podle počtu jimi přihlášených pohledávek. Z hlediska určení odměny správce není důvod nahlížet odlišně na přihlášku pohledávek, jimiž věřitel uplatnil své pohledávky samostatně. V opačném případě by mohlo dojít k situaci, kdy by správce nárokoval odměnu i z (dílčích) pohledávek přihlášených v rámci jedné přihlášky, což však nebylo úmyslem zákonodárce, jenž při úvaze o principu přiznání odměny za přezkum vycházel z institutu přihlášky pohledávky, nikoli z jednotlivých pohledávek věřitelů.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako objektivně nepřípustné odmítl. Konstatoval, že na rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení je použitelné ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. ), včetně omezení přípustnosti dovolání podle písmene c/ tohoto ustanovení. V poměrech dané věci je přitom podle závěrů soudu nepochybné, že nesouhlas dovolatele s napadeným rozhodnutím se omezuje na kritiku postupu, jímž odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu v úsudku, že dovolateli přísluší na odměně za přezkoumané přihlášky částka 5 142,50 Kč. Podle dovolatele měla tato odměna činit částku 6 352,50 Kč. Dovolatel se tak vymezuje proti napadenému rozhodnutí v rozsahu částky 1 210 Kč. Napadá tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč; současně nejde o žádný z případů, jež by v intencích ustanovení vylučovaly aplikaci takto nastaveného omezení. To, že se limit 50 000 Kč prosazuje i ve vztahu k výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení insolvenčního soudu o určení (respektive schválení) odměny insolvenčního správce (nebo zálohy na ni) a jeho nákladů, potvrzují např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sen. zn. , , a , dále ze dne 17. 8. 2017, sen. zn. , ze dne 31. 10. 2017, sen. zn. , nebo ze dne 28. 2. 2018, sen. zn. .

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti snaží prosadit svůj názor, podle něhož insolvenční správci mají mít nárok na odměnu za přezkum přihlášek podle počtu věřitelů přezkoumaných přihlášek, a nikoliv podle počtu přihlášek jako takových. Žádá Ústavní soud, aby k dané problematice zaujal obdobný přístup, jako učinil ve věci stanoviska . Nadto tvrdí, že vyřešení dané otázky přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, když namítaná rozhodovací nejednotnost dopadá do značeného množství dalších insolvenčních řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Stěžovatel je advokátem zapsaným v seznamu České advokátní komory ČR a není tudíž povinen nechat se zastupovat pro řízení před Ústavním soudem advokátem v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel rovněž nedisponuje žádnými dalšími přípustnými zákonnými procesními prostředky k ochraně svého práva.

8. Stěžovatel v nyní posuzované věci brojí jednak proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo podané dovolání odmítnuto jako nepřípustné v souladu s a jednak proti závěrům krajského soudu a vrchního soudu. Z poučení odvolacího soudu však zřetelně vyplývá nepřípustnost dovolání k Nejvyššímu soudu. Jestliže stěžovatel podal dovolání, ačkoliv není podle přípustné, je zapotřebí ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu posoudit jako zjevně neopodstatněnou podle . Ústavní stížnost lze současně podat podle ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti usnesení vrchního soudu (a krajského soudu) podána opožděně (pozn.: dovolání stěžovatel podal 27. 9. 2023, tudíž nejpozději tohoto data mu byl obsah rozhodnutí, jakož i jeho výrok, znám).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a y), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Nejvyšší soud postupoval správně, když dovolání stěžovatele co do zmíněné částky odmítl jako objektivně nepřípustné. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost ze zákona má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která usnesení dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto pro jeho objektivní nepřípustnost, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá . V takovém případě nelze dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelových práv, neboť žádný takový již k dispozici neměl, a bylo namístě, domníval-li se stěžovatel, že prvostupňový a odvolací soud porušily jeho ústavní práva, brojit proti jejich rozhodnutím včasnou ústavní stížností. To však stěžovatel neučinil a proti rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu nebrojil prostřednictvím včas podané ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu se tato rozhodnutí nemohla stát předmětem přezkumu Ústavního soudu.

11. V daném případě se logicky nabízí otázka, zda zákonné omezení přípustnosti dovolání může v případě dané otázky výpočtu odměny insolvenčního správce (podle počtu přihlášek nebo podle počtu přihlášených věřitelů) vést k nejednotnosti judikatury. Této situaci však lze "čelit" včasným uplatněním ústavní stížnosti. Jakkoliv i sám Ústavní soud v rámci svého přezkumu poměřuje i tzv. bagatelnost předmětu sporu, jedná se vždy o posouzení daného konkrétního případu a není vyloučen jeho případný zásah.

12. Na závěr Ústavní soud dodává, že opožděně podanou ústavní stížnost proti rozhodnutí vrchního soudu a krajského soudu není oprávněn přezkoumávat ani z pohledu argumentace stěžovatele týkající se přesahu vlastních zájmů a vztahující se k tzv. bagatelnosti předmětné částky. Nad rámec uvedeného dále Ústavní soud podotýká, že v úvahu nepřichází ani aplikace ustanovení , která je s ohledem na znění citovaného zákona myslitelná pouze v případech, ve kterých je ústavní stížnost nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V projednávané věci však stěžovateli procesní prostředky - zde dovolání - k ochraně jeho práva nepříslušely a ustanovení v této věci není aplikovatelné, neboť ústavní stížnost není nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli k ochraně jeho práva náleží.

13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu . Ústavní stížnost směřující proti napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl jako opožděnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2024

Daniela Zemanová v. r.

předsedkyně senátu