Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3235/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Urválka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2023 č. j. -121, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2023 č. j. -92 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. října 2022 č. j. -80, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 d (dále jen " ") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s principem rovnosti v právech podle článku 1 y, dále právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle článku 36 odst. 3 y, jakož i právo na vlastnictví podle článku 11 y.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 20. 6. 2022 domáhal na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. (dále jen "posuzované řízení"), v němž požadoval kompenzaci za řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , s tím, že celková doba trvání posuzovaného řízení od 3. 1. 2018 do 11. 5. 2022 je nepřiměřená.

3. V posuzovaném řízení podal stěžovatel stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), přičemž výsledkem bylo schválení dohody mezi ním a Českou republikou pod sp. zn. 35562/21, na jejímž základě stěžovatel obdržel dne 11. 5. 2022 kompenzaci ve výši 2 000 EUR a paušální náhradu nákladů řízení 250 EUR. Následně zahájil dne 17. 3. 2022 řízení o obnovu řízení ve věci vedené Ústavním soudem pod

sp. zn.

(v němž Ústavní soud rozhodoval v rámci posuzovaného řízení), přičemž Ústavní soud návrh na obnovu řízení odmítl usnesením dne 26. 4. 2022

sp. zn.

jako podané osobou zjevně neoprávněnou. Citovaným plenárním usnesením Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí ESLP o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů podle článku 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy není rozhodnutím, kterým bylo shledáno, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. Takovéto rozhodnutí proto nezakládá důvod obnovy řízení před Ústavním soudem podle .

4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") nyní napadeným rozsudkem ze dne 27. 10. 2022 č. j. -80, zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 29. 6. 2022 do zaplacení (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení 900 Kč (výrok II). Obvodní soud shledal důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla vedlejší účastnice. K tomu uvedl, že k tvrzenému vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením došlo nejpozději ke dni doručení usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti ze dne 20. 4. 2021

sp. zn.

, jež bylo posledním ve věci vydaným rozhodnutím, tedy nejpozději dne 30. 4. 2021, kdy počala běžet promlčecí lhůta. Šestiměsíční promlčecí lhůta podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen ) uplynula dne 30. 10. 2021, přičemž stěžovatel svůj nárok ve smyslu u vedlejší účastnice uplatnil dne 28. 4. 2022, tedy po marném uplynutí této lhůty. Nemohlo dojít ke stavení jejího běhu podle a žaloba byla podána k soudu dne 20. 6. 2022, taktéž po marném uplynutí promlčecí lhůty. Obvodní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, podle kterého měla být do délky napadeného řízení započítána taky doba, kdy bylo před Ústavním soudem rozhodováno o obnově řízení, a doba, kdy probíhalo řízení před ESLP.

5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 2. 2023 č. j. -92 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II). Městský soud zcela potvrdil skutkové i právní závěry obvodního soudu, přičemž podrobně reagoval na stěžovatelovy odvolací námitky a uzavřel, že tyto námitky jsou v naprostém rozporu s judikaturou, jak Nejvyššího soudu, tak především s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021

sp. zn.

(N 37/104 SbNU 389).

6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 3. 10. 2023 č. j. -121 podle zamítl. Rovněž Nejvyšší soud vycházel z citovaného nálezu

sp. zn.

, v němž Ústavní soud uvedl, že do celkové délky původního řízení pro účely odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup, který by ve smyslu článku 36 odst. 3 y a mohla jeho nepřiměřená délka představovat, nelze zahrnout i dobu, po kterou běželo řízení před ESLP. Skutečnost, že řízení před ESLP není součástí řízení před českými soudy pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle , však nevylučuje, že podle výsledku řízení před ESLP dojde k pokračování posuzovaného řízení. Dle výše uvedeného nálezu je tomu tak v případě, kdy na základě rozhodnutí ESLP dojde k obnově řízení před Ústavním soudem podle ustanovení . Uzavřel-li však stěžovatel s Českou republikou dohodu, na jejímž základě došlo k vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů ESLP podle článku 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy, zbavil se možnosti dosáhnout obnovy řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení na základě svého případného meritorního úspěchu před ESLP, což má za následek, že předmětné řízení bylo pravomocně skončeno k 30. 4. 2021.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel má za to, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je projevem extrémního formalismu a zjevným projevem diskriminace, kdy soudní moc se identifikuje s veřejnou mocí, a to za účelem ochrany fiskálních zájmů státu. Podle stěžovatele je uvedené rozhodnutí navíc v extrémním rozporu zejména s nálezy

sp. zn.

a

sp. zn.

(ale i dalšími), v nichž Ústavní soud konstatoval, že v oblasti regulace následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu je třeba hledat mnohem větší sepjetí s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace.

8. Naopak závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021

sp. zn.

, na který odkazují obecné soudy, označuje stěžovatel za prima facie protiústavní a domnívá se, že je tento nález projevem naprosto utilitaristického právního myšlení vyjadřujícího implicitně nevůli soudců podepsaných pod rozhodnutím vůči právu na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci. Stěžovatel dále poukazuje na závazky plynoucí z přistoupení k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

9. Stěžovatel nadto uvádí, že polemika s nálezem

sp. zn.

je pouze teoretická, neboť na projednávanou věc se závěry tohoto nálezu podle něj nevztahují. Stěžovatel založil uplatnění svého nároku na institutech jednoty a totožnosti skutku, kdy nárok byl uplatněn u České republiky - Ministerstva spravedlnosti a byl uspokojen Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti po 4,5 letech. Stěžovatel se domnívá, že pokud jde o stále totéž kompenzační řízení o tomtéž nároku, pak teprve poskytnutím kompenzace dojde k ukončení tohoto totožného řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

11. Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 y), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)].

12. Ústavní soud se již opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o nárocích podle , přičemž konstatoval, že plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. nález

sp. zn.

ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373) či nález

sp. zn.

ze dne 26. 9. 2013 (N 169/70 SbNU 581)]. Zároveň však zdůraznil, že při posuzování nároků uplatňovaných podle citovaného zákona obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při jeho zákonném provedení. Jinak řečeno, aplikací v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného článkem 36 odst. 3 y [nález

sp. zn.

ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215) či nález

sp. zn.

ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205)].

13. Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil rovněž k institutu promlčení nároku na náhradu újmy podle v ústavní rovině. Je-li závěr obecných soudů o promlčení nesprávný a neopodstatněný, je tím stěžovateli fakticky znemožněno naplnit v dané věci ústavní právo na odškodnění vůči státu a jde o porušení základního práva zaručeného článkem 36 odst. 3 y [nález

sp. zn.

ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205), obdobně nález

sp. zn.

ze dne 23. 7. 2015 (N 134 SbNU 107)]. K institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně. Je tedy nutné nalézt spravedlivou rovnováhu mezi ochranou práv poškozeného a ochranou právní jistoty [viz mutatis mutandis nález

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249)].

14. V nyní posuzovaném případě stěžovatel brojí proti závěrům obecných soudů, podle nichž došlo k promlčení jeho nároku na náhradu újmy podle , přičemž nesouhlasí s tím, jak obecné soudy stanovily počátek běhu šestiměsíční promlčecí lhůty (ve smyslu ). V tomto ohledu stěžovatel pouze opakuje námitky, které již uplatnil v předchozím řízení a kterými se již obecné soudy podrobně zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Soudy všech stupňů náležitě vyložily, proč dospěly k závěru, že promlčecí lhůta počala běžet dne 30. 4. 2021, kdy bylo stěžovateli doručeno usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, jež bylo posledním ve věci vydaným rozhodnutím. Soudy pak rovněž logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč do promlčecí doby nebylo možno započítat dobu řízení před ESLP, ani řízení před Ústavním soudem o návrhu na obnovu řízení. Zcela správně pak při svých úvahách vycházely z výše citovaného nálezu

sp. zn.

, jakož i ze závěrů uvedených v usnesení , na něž Ústavní soud nyní odkazuje.

15. Jak v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul Nejvyšší soud, řízení před českými soudy je pro účely posouzení přiměřenosti jeho délky podle uzavřeno nejpozději rozhodnutím o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti vůči rozhodnutí, jímž se toto řízení končí. Pozdější řízení před ESLP za žádných okolností není jeho součástí. K pokračování řízení před českými soudy dojde jen v případě, že Ústavní soud povolil obnovu řízení o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení . V projednávaném případě Ústavní soud návrh na obnovu řízení odmítl výše citovaným usnesením

sp. zn.

, neboť dospěl k závěru, že byl podán osobou zjevně neoprávněnou. Jelikož nedošlo k obnově řízení před Ústavním soudem, zůstaly právní účinky rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti ze dne 20. 4. 2021

sp. zn.

nedotčeny.

16. Pakliže se stěžovatel dovolává judikatury Ústavního soudu, je k tomu třeba zdůraznit, že ústavní stížností citované nálezy se týkají skutkově i právně odlišných věcí, přičemž stěžovatel poukazuje pouze na jejich obecná východiska, s nimiž není stěžovatelem kritizovaný nález

sp. zn.

nikterak v rozporu.

17. Ústavní soud pak nepřisvědčil ani úvahám stran totožnosti skutku, které stěžovatel opakovaně předkládal i v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud má za to, že i s tímto argumentem se obecné soudy zcela logicky a přesvědčivě vypořádaly, a nepovažuje proto za nutné jejich závěry na tomto místě podrobněji opakovat (viz bod 32 rozsudku Nejvyššího soudu).

18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2024

Daniela Zemanová v. r.

předsedkyně senátu