Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1649/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. T., zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem, sídlem Sokolovská 87/95, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023, č. j. -885, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2022, č. j. -691, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. ledna 2022, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu křivého obvinění podle a 3 písm. c) a přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle a odst. 3 písm. b) . Těchto trestných činů se podle obvodního soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že při podání vysvětlení a následně i svědecké výpovědi na policii uvedla, že jí její bývalý přítel proti její vůli držel za jízdy v automobilu a vyhrožoval smrtí jejího bratra, pokud nestáhne trestní oznámení, znemožňoval jí z vozidla vystoupit, a totéž následně zopakovala jako svědkyně u soudu. V důsledku toho byl její bývalý přítel (dále jen "poškozený") obviněn, vzat do vazby a po objasnění skutkového stavu zproštěn obžaloby. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. V dané věci již šlo o třetí odsuzující rozsudek, přičemž předchozí byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, č. j. -531, pro nepřesný popis skutku a nedostatečnou argumentaci ohledně zavinění u zvlášť přitěžující okolnosti. K závěru o vině stěžovatelky dospěl soud zejména na základě záznamů telekomunikačního provozu, z nichž vyplynulo, že poškozený sice se stěžovatelkou v daný den cestoval automobilem, avšak pouze krátkou dobu a následně se nacházeli v jiných částech Prahy. Poškozený byl navíc zachycen kamerou při výběru z bankomatu a nemohl tedy být celou dobu v nezastavujícím autě se stěžovatelkou. Její popis jednání poškozeného (spočívajícího ve faktickém omezování osobní svobody) byl tak jednoznačně nepravdivý, čehož si byla vědoma. Soud zamítl stěžovatelčin návrh na zkoumání jejího údajně negativního psychického stavu, neboť nemohl mít na závěr o vině žádný vliv.

2. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelka, státní zástupkyně i poškozený odvolání, z jejichž podnětu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek obvodního soudu a sám uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu křivého obvinění podle a přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle . Popis skutku městský soud ponechal v podstatných rysech totožný. Za uvedené jednání stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Dále stěžovatelce uložil povinnost zaplatit poškozenému jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč. Dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a obvodní soud z důkazů z větší části řádně odvodil zjištěný skutkový stav. Nesplnil však podle městského soudu všechny pokyny Nejvyššího soudu z výše uvedeného usnesení, městský soud proto sám provedl některé důkazy a upravil popis skutku v souladu s jejich obsahem. Vina stěžovatelky byla jednoznačně prokázána výše uvedenými důkazy. Její špatný psychický stav by mohl podle městského soudu vysvětlit jednorázovou falešnou výpověď, nikoliv však opakovanou, a to v rozmezí několika měsíců.

3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud zrušil výrok rozsudku městského soudu o náhradě škody a zároveň poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbytku ponechal rozsudek beze změn. Soudy podle jeho názoru provedly důkazy v dostatečném rozsahu a zamítnutí důkazních návrhů řádně odůvodnily. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Nepřisvědčil zároveň námitce stěžovatelky, že je třeba zkoumat, zda uvedené výpovědi neučinila v důsledku psychických obtíží. Takové vysvětlení by mohlo být relevantní při jednorázové výpovědi, nikoliv opakované s několikaměsíčními rozestupy. Ani stěžovatelkou předložené lékařské zprávy nezpochybňují její schopnost správně reprodukovat prožité události.

4. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z d (dále jen "Listina) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že soudy se nevypořádaly s možností, že její špatný psychický stav v době popisované události mohl ovlivnit schopnost si prožitky zapamatovat a následně je správně reprodukovat, čímž by bylo vyloučeno stěžovatelčino úmyslné zavinění. Nevyvrácení této možnosti je porušením zásady presumpce neviny. K obdobnému závěru dospěl ve svém prvním rozhodnutí rovněž Nejvyšší soud, který však následně bezdůvodně přešel ignorování svých závazných závěrů. Soudy tak nedostatečně popsaly naplnění subjektivní stránky trestného činu. V dané věci tudíž nadále přetrvávají důvodné pochybnosti o stěžovatelčině vině, což znemožňuje její odsouzení, jak v minulosti opakovaně dovodil Ústavní soud.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario) avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku obvodního soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015

sp. zn.

(N 116/77 SbNU 697)].

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle .

8. Především je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d)y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu ( a y) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.

9. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle y.

10. Všechny námitky ústavní stížnosti stěžovatelka uplatnila již v předchozích fázích trestního řízení, aniž by konkrétně reflektovala obsáhlé závěry, kterými se s nimi soudy vypořádaly. Takovým závěrům proto Ústavní soud nemůže zásadně cokoliv vytknout.

11. To platí v první řadě u námitky, podle níž se soudy nezabývaly možností, že podané výpovědi byly výsledkem nesprávně vnímaných prožitků v důsledku stěžovatelčina špatného psychického stavu. Soudy se však s touto námitkou, obsahově se rovnající námitce nepříčetnosti stěžovatelky, vypořádaly v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí (srov. body 53 a 63 usnesení Nejvyššího soudu a bod 12 rozsudku městského soudu). K tomu lze doplnit, že příčetnost pachatele trestného činu se obecně presumuje (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. ) a nutnost jejího podrobného (zejména znaleckého) zkoumání vyvstane teprve tehdy, lze-li ze zjištěných důkazů (tedy nikoliv toliko námitek obhajoby) mít v tomto směru relevantní pochybnosti. Orgány činné v trestním řízení nemají všeobecnou zvláštní povinnost obstarat důkazy v otázce (ne)příčetnosti každého potenciálního pachatele. Z žádného z provedených důkazů (včetně těch, které předložila obhajoba) nevyplývají pochybnosti v tom směru, že by stěžovatelka musela vnímat prožité události způsobem natolik rozporným s realitou, jak vyplývá z jejích opakovaných svědeckých výpovědí. Zároveň je třeba odmítnout, že by opačný závěr měl vyplývat z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. (srov. zejména jeho body 56 a 57). Rovněž Ústavní soud je toho názoru, že soudy postupovaly v souladu s pokyny obsaženými v tomto rozhodnutí.

12. Žádné pochybnosti podle soudů nevyvstaly ani při hodnocení úmyslného zavinění stěžovatelky a relevantní pochybení Ústavní soud neshledal ani v popisu stěžovatelčina jednání. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že absence výslovného uvedení tzv. speciálního úmyslu přivodit trestní stíhání poškozeného v tzv. skutkové větě je formálním pochybením, neboť takový úmysl je zřejmý z kontextu popisu celého jednání, který jinak nevykazuje žádný deficit, jde-li o jeho určitost a úplnost.

13. Ve zbytku jsou stěžovatelčiny námitky pouze obecnými tvrzeními, vycházejícími z odlišně hodnoceného skutkového stavu. Těm však Ústavní soud, jak vyplývá z výše uvedeného, není příslušný vyhovět.

14. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, zčásti podle pro svou nepříslušnost, a zčásti podle , jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2024

Daniela Zemanová v. r.

předsedkyně senátu