Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1418/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. D., zastoupeného Mgr. Janem Pernicou, advokátem se sídlem Polní 780/92, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2023, č. j. -1129, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2022, č. j. -1070, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. června 2022, č. j. -1039, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel ústavní stížností podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimiž došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil následující. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 6. 2022, č. j. -1039, stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle , odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (v bodech 1-3), přečinem přisvojení pravomoci úřadu podle tr. zákoníku (v bodě 2) a přečinem padělání a pozměnění veřejnéy podle , odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (v bodě 2) a odsoudil jej podle , tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud rozhodl o náhradě škody.

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 9. 2022, č. j. -1070, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 3. 2023, č. j. -1129, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že z provedeného dokazování jednoznačně neplyne naplnění subjektivní stránky protiprávního jednání, protože nikdy neměl v úmyslu páchat trestnou činnost. Tvrdí, že byl sám uveden v omyl třetí osobou, která se vydávala za P. P. Stěžovatel se domníval, že se opravdu podílí na procesu vyřizování úvěru a pronajímání bytu, prostředky odevzdává třetí osobě a sám si ponechává pouze odměnu za svou činnost. K prokázání své neviny navrhl celou řadu důkazů, které se údajně nachází v hotelu Schloss Wilhelminenberg ve Vídni. Soudy je však odmítly provést a výrok o vině postavily na řetězci okolností, z nichž skutková zjištění plynou pouze nepřímo. Závěr o naplnění subjektivní stránky je podle názoru stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy a z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními.

II.

6. Ústavní soud posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti ( a 2 ) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Námitky stěžovatele představují pouze pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které nejsou v ústavní stížnosti nijak významně reflektovány. Takto koncipované námitky pak vzhledem k roli Ústavního soudu zásadně nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud proto pro stručnost (srov. ) odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Lze snad jen krátce zrekapitulovat, že stěžovatelova obhajoba spočívající v tvrzení, že si nebyl vědom protiprávnosti činnosti, kterou v pracovněprávním vztahu k osobě vydávající se za P., byla zcela vyvrácena provedeným dokazováním, když se předně orgánům činným v trestním řízení ani rozsáhlým pátráním nepodařilo osobu tohoto jména, navíc údajně vystupující jako advokát, ztotožnit. Své přesvědčení o účelovosti tvrzení o existenci P., za nějž ve skutečnosti jednal stěžovatel, obecné soudy podpořily logickým propojením údajů z výpovědí poškozených a řady svědků s výpisy z bankovních účtů, daty z mobilních telefonů a e-mailové komunikace. Způsob vystupování stěžovatele vůči poškozeným, které uváděl v omyl, aby z nich vylákal finanční prostředky v inkriminovanou dobu, soudy jednoznačně vyhodnotily jako jednání v úmyslu přímém. Obecné soudy logicky vysvětlily, proč považovaly za nadbytečné provedení důkazu ohledáním věcí, které si stěžovatel údajně zapomněl ve vídeňském hotelu, neboť by nemohlo zvrátit důkazy o jednání stěžovatele. V takové situaci neodporuje ústavnímu pořádku, je-li takový důkaz považován za nadbytečný.

8. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují zu stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2024

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu