Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2932/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Liberec, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, LL.M., advokátem se sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -750 ze dne 18. 6. 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -670 ze dne 27. 2. 2025 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -576 ze dne 22. 11. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , a d (dále jen " ").

2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle , za který mu byl podle stejného ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl podle zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu bylo též uloženo zaplatit poškozeným náhradu nemajetkové újmy.

3. Stěžovatel, státní zástupce (v neprospěch stěžovatele) i poškození podali proti rozsudku krajského soudu odvolání; v odvolacím řízení rozhodoval Vrchní soud v Praze. Ten z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek krajského soudu doplnil podle § 259 trestního řádu tak, že stěžovateli podle , odst. 4 uložil ústavní ochranné léčení protialkoholní. Odvolání stěžovatele i poškozených zamítl podle § 256 trestního řádu, jinak ponechal napadený rozsudek krajského soudu beze změn.

4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

5. Stěžovatel namítá, že v průběhu celého trestního řízení poukazoval na skutečnost, že není nikomu známo, co přesně se v předmětný večer odehrálo, a že je mnoho možností, jak si skutkový děj vykládat. Zdůrazňuje, že znalci dospěli k závěru, že nebyl ve stavu, že by byl schopen manipulovat s důkazy. Nelze-li zjistit, co přesně se v předmětný večer odehrálo, nelze-li vyloučit, že zranění stěžovatele byla způsobena poškozenou, nelze bez dalšího rozhodnout o vině stěžovatele. Rozhodnutí má za rozporná se zásadou in dubio pro reo i zásadou materiální pravdy, přičemž za této situace mělo být dle § 226 písm. c) trestního řádu rozhodnuto tak, že se stěžovatel zprošťuje obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by trestný čin spáchal. K rovnosti účastníků a presumpci neviny odkazuje např. na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 14. 10. 2014, ze kterého vyplývá, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, jež je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle d. Zároveň namítá, že v jeho věci došlo k rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Zdůrazňuje, že mu nelze dávat k tíži, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo nalézt vražednou zbraň, o to více za situace, když bylo znaleckým zkoumáním s nejvyšší pravděpodobností vyloučeno, že by byl schopný jakékoliv manipulace s důkazy ve svůj prospěch.

6. Stěžovatel zároveň tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a právo na rovnost účastníků řízení, když neprovedly důkazy navrhované stěžovatelem (výslechy svědků, zdravotnická dokumentace z psychiatrické nemocnice).

7. Ústavní stížnost dne 6. 12. 2025 doplnil v odůvodnění ústavní stížnosti o srovnání s nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 27. 11. 2025. V doplnění své argumentace uvedl, že v obou věcech totiž byli stěžovatelé napadeni a poraněni poškozenými. Orgány činné v trestním řízení v obou věcech rovněž odmítly doplnit dokazování o další důkazy navržené stěžovateli tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci. Dodal, že v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení předkládali stěžovatelé svou skutkovou verzi případu, resp. stěžovatel v nadepsané věci v průběhu celého trestního řízení poukazoval na skutečnost, že nikomu není známo, co přesně se v předmětný večer odehrálo, a že je mnoho možností, jak si vykládat skutkový děj. Má za to, že se i u něj mohlo jednat například o nutnou obranu, případně exces z nutné obrany, případně že samotné jednání mohlo být kvalifikováno jinak, například jako zabití, nikoliv vražda. Poukazuje na rozpory ohledně vražedné zbraně i na rozpory ohledně poranění stěžovatele a poškozené, které jsou podle stěžovatele zásadní.

8. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Zároveň však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze v případě zjevných excesů v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívajících v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit vady ústavněprávního rozměru zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, nicméně jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. V podané ústavní stížnosti vznáší stěžovatel námitky směřující proti výsledkům dokazování, kterými se jak krajský, tak vrchní a Nejvyšší soud v řízení vedeném proti stěžovateli pečlivě zabývaly. Zásada in dubio pro reo, které se stěžovatel dovolává a která vychází z principu presumpce neviny ( y), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestní řízení konkrétní důkazní břemeno. Obsahem zásady in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nález

sp. zn.

ze dne 12. 1. 2009). Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Krajský soud zjistil skutečnosti nepochybné k tomu, aby bylo možné uzavřít, že útoku na poškozenou (šlo o čtyři rány velkou silou hrotnatým nástrojem do krku a hrudníku) se dopustil stěžovatel (srov. odst. 46 a násl. rozsudku krajského soudu).

11. Krajský soud označil v napadeném rozsudku další dokazování ve věci za nadbytečné a popsal, proč návrhy obhajoby nepřijal (srov. odst. 45 napadeného rozsudku krajského soudu). Vrchní soud takový postup akceptoval, když konstatoval, že provedenými důkazy byly vlastnosti obžalovaného a poškozené zjištěny dostatečně s tím, že není úkolem trestního řízení mapovat celý rodinný život poškozené a stěžovatele. Již vrchní soud (v odst. 63 napadeného usnesení vrchního soudu) dovodil, že další navrhovaní svědci nemohli objasnit samotný skutek, takže vyslýchat je, by bylo zcela nadbytečné. Také se vypořádal s návrhem na vyžádání zdravotní dokumentace poškozené, když z dalších důkazů dovodil, že samotný skutek by takové zprávy také objasnit nemohly a popsal důvod pobytu poškozené na psychiatrickém oddělení (odst. 64 vrchního soudu). Nejvyšší soud pak k námitce opomenutých důkazů popsal, proč nebylo třeba v řízení dále zevrubně zjišťovat další skutečnosti o chování stěžovatele vůči poškozené, popř. naopak poškozené vůči obviněnému, tedy ani vyslýchat k tomu další svědky, jak požadoval stěžovatel, neboť nikdo z nich nemohl nic vypovědět o tom, co se odehrálo v době činu nebo v čase mu bezprostředně předcházejícímu. Uzavřel, že žádný z důkazních prostředků, které žádala obhajoba provést, neměl úzkou bezprostřední návaznost na skutková zjištění odpovídající znakům trestného činu, který byl obviněnému kladen za vinu.

12. Pokud jde o další stěžovatelovy námitky týkající se vražedné zbraně, vrchní soud srozumitelně vysvětlil, že při nemožnosti nalezení vražedné zbraně existuje jen jediná možnost, a to manipulace stěžovatele s nožem, neboť poté, co poškozená zavolala na záchrannou službu, již nemohla obžalovanému způsobit žádné zranění, po utržení bodných ran (do krku a hrudníku) se nemohla ve větší míře pohybovat a zejména nemohla manipulovat s nožem, který jí zranění způsobil (srov. závěry vrchního soudu v odst. 65-69). Stěžovatelova argumentace závěry nálezu

sp. zn.

nemůže obstát. V této věci totiž Ústavní soud shledal, že hodnocení trestních soudů nelze dovodit ze žádných důkazních prostředků provedených ve věci. Šlo např. o závěr, že stěžovatel utrpěl "nijak závažná", resp. nikoliv "nějak citelná" poranění, který podle závěrů nálezu nebyl opřen o žádný důkaz (blíže bod 67 nálezu

sp. zn.

). Ve stěžovatelově věci však jsou závěry obecných soudů jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů.

13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2025

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu