Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2838/25

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti BRUCO spol. s r.o., sídlem Holzova 2868/10, Brno, zastoupené advokátkou JUDr. Irenou Valíčkovou, MBA, sídlem náměstí Svobody 87/18, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -26 ze dne 30. 7. 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -120 ze dne 24. 10. 2024, rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce č. j. 8917/1.30/22-3 ze dne 17. 4. 2023 a rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj sp. zn. S9-2022-420, č. j. 23899/9.30/22-10 ze dne 3. 11. 2022 za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Státního úřadu inspekce práce a Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. V řízení před správními soudy stěžovatelka brojila proti pokutě ve výši 420 000 Kč, kterou jí uložil Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj. Oblastní inspektorát práce uznal stěžovatelku vinou ze spáchání přestupku podle , o zaměstnanosti, kterého se měla dopustit tím, že umožnila paní L. H. výkon nelegální práce na pracovišti společnosti OBI Česká republika s.r.o. [výkon závislé činnosti mimo pracovněprávní vztah a bez povolení k zaměstnání podle . a bod 2. zákona o zaměstnanosti].

2. Stěžovatelka proti některým výrokům rozhodnutí Oblastního inspektorátu podala odvolání, v němž mimo jiné namítala procesní nedostatky v dokazování včetně nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jejich hodnocení a zpochybňovala také použitelnost některých důkazních prostředků. Státní úřad inspekce práce odvolání zamítl. Stěžovatelka posléze podala žalobu proti rozhodnutí ke Krajskému soudu v Brně, který se ztotožnil se závěry správních orgánů a rovněž žalobu zamítl. Kasační stížnost následně zamítl Nejvyšší správní soud (NSS). Uvedl, že správní orgány si obstaraly dostatečné podklady pro své rozhodnutí a skutkový stav zjistily bez důvodných pochybností, a to i bez informací zjištěných ze záznamu o poskytnutí součinnosti, jehož použitelnost jako důkazního prostředku stěžovatelka rozporovala. Správní orgány sice založily svůj závěr o skutkovém stavu o výpověď L. H. v jiném řízení, NSS však odkázal na svou judikaturu, podle níž takový důkazní prostředek lze použít; současně zde nejde o jediný důkazní prostředek.

II. Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje, že má řízení v její věci povahu řízení trestního ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Její vina však nebyla dostatečně zákonným způsobem prokázána. Stěžejními podklady pro rozhodnutí byly informace sdělené dvěma osobami, z nichž ani jedna nebyla vyslechnuta jako svědek v souladu s . Správní orgány podle stěžovatelky opřely závěr o skutkovém stavu o jediný důkazní prostředek, a to o výpověď svědkyně L. H. uskutečněnou před policejním orgánem při pobytové kontrole. Šlo tedy o důkaz převzatý z jiného řízení. Svůj závěr podpořily pouze vysvětlením podaným D. P. v rámci poskytnutí součinnosti podle kontrolního řádu, které však dle ustálené judikatury NSS nemůže samo o sobě sloužit jako důkaz. O jiné důkazní prostředky závěr opřen nebyl, přestože byly provedeny listinné důkazy, které podle stěžovatelky svědčí o její nevině. Správním orgánem nebyl proveden ani výslech stěžovatelkou navrhovaných svědků.

4. V postupu správních orgánů a správních soudů vidí stěžovatelka porušení presumpce neviny, práva na obhajobu, práva vyslýchat či dát vyslýchat svědky svědčící proti ní i v její prospěch, zásady bezprostřednosti dokazování a práva na náležité odůvodnění rozhodnutí. Správní orgány a soudy tak podle ní porušily její základní právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva) a d.

III. Posouzení Ústavního soudu

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jeho rolí není přehodnocovat důkazy ani zjištěný skutkový stav. Do rozhodnutí obecných soudů v tomto směru zasahuje jen tehdy, je-li jejich postup tak excesivní, že překračuje meze ústavnosti (např. nález

sp. zn.

, bod 10; či usnesení

sp. zn.

).

7. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že rozhodnutí, proti nimž brojí, vzešla z řízení, které má povahu řízení trestního ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Podmínky pro určení, zda se jedná o trestní řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy, plynou z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), především z rozsudku ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku, č. 5100/71, a tam popsaných tzv. Engelových kritérií (kvalifikace deliktu ve vnitrostátním právu, povaha deliktu a závažnost sankce). Ve věci stěžovatelky jde o sankční správní řízení o přestupku, za který lze uložit pokutu do 10 000 000 Kč a který má preventivně-represivní účel. Proto je třeba případ posuzovat optikou požadavků plynoucích z čl. 6 Úmluvy.

8. Stěžovatelka namítá, že správní orgány a správní soudy porušily její práva především tím, že svůj závěr o vině stěžovatelky založily bez závažného důvodu výlučně na výpovědi nepřítomného svědka. Z judikatury ESLP vyplývají tři kroky pro posouzení, zda bylo připuštěním výpovědi nepřítomného svědka porušeno právo navrhovatelky vyslýchat svědky a dosáhnout jejich předvolání ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Posuzuje se: 1) zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečně závažný důvod; 2) zda šlo o jediný či rozhodující důkaz; a 3) zda byly přítomny dostatečně vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které by připuštění výpovědi nepřítomného svědka vyvažovaly (srov. rozsudek ESLP ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království č. 26766/05 a 22228/06, kterým argumentuje také stěžovatelka). Tyto tři kroky však nemusí nutně probíhat v pořadí, ve kterém jsou uvedeny, a to zejména tehdy, stačí-li pro posouzení, že řízení jako celek bylo spravedlivé pouze jeden nebo dva kroky testu (rozsudek ESLP ve věci Schatschaschwili proti Německu, č. 9154/10, bod. 118).

9. Ústavní soud vztáhl judikaturu ESLP na nyní projednávanou věc a souhlasí se správními soudy, že výslech svědkyně L. H., provedený v jiném řízení, nebyl jediným či rozhodujícím důkazem. Z , o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, plyne, že v řízení navazujícím na výkon kontroly mohou být skutečnosti zjištěné při kontrole jediným podkladem rozhodnutí o přestupku (viz také bod 20 napadeného rozsudku NSS). V posuzovaném případě zahájil oblastní inspektorát práce kontrolu na základě pobytových kontrol Policie ČR provedených dne 7. 7. 2021 a 9. 7. 2021. Protokol o kontrole oblastního inspektorátu práce podle napadených rozhodnutí NSS (bod 21) a krajského soudu (bod 16) obsahoval všechny náležitosti, které mu předepisuje zákon: obsahoval popis informací zjištěných policií při kontrole na pracovišti, skutečnosti zjištěné inspektorátem na pracovišti, souhrn kontrolních zjištění, výčet podkladů, ze kterých inspektorát vycházel, a v závěru také pochybení, kterého se stěžovatelka dopustila.

10. Skutečnosti zjištěné při kontrole mohou sloužit jako podklad pro rozhodnutí ve správním řízení (podle okolností případně i jako podklad jediný), ačkoliv to nezbavuje správní orgán povinnosti vycházet při rozhodování ze skutečného stavu věci. Skutečný stav věci byl podle správních soudů v řízení dostatečně a přezkoumatelně zjištěn a stěžovatelka měla možnost se k němu vyjádřit. Samotný protokol o kontrole, který byl řádně proveden jako důkaz, a kontrolní zjištění v něm obsažená, představují významný podklad pro rozhodnutí. Na tom nic nemění ani skutečnost, že šlo o kontrolní zjištění z pobytové kontroly prováděné Policií ČR a protokol o kontrole na ně navazující (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. -30 a -44, body 4 a 32, a dále Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích, 3. vydání, Praha: C. H. Beck 2025, s. 718 a 719).

11. Protokol o kontrole je veřejnouu, což znamená, že se jeho obsah považuje za pravdivý, neprokáže-li stěžovatelka opak (srov. usnesení

sp. zn.

a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. -46). Stěžovatelka důkazní břemeno neunesla, když neprokázala jeho nepravdivost v řízení před správními orgány a ani v navazujícím řízení soudním. Z ústavněprávního pohledu proto nelze správním orgánům ani soudům vytknout, že protokol o kontrole použily (a informace v něm obsažené) jako východisko pro své závěry.

12. Správní orgány tedy založily své rozhodnutí i na jiných důkazech, než je výpověď svědkyně L. H.; na tento důkaz proto nelze nahlížet jako na důkaz rozhodující či důkaz jediný pro určení viny stěžovatelky. Použití této svědecké výpovědi z jiného řízení nevedlo - ve světle citované judikatury ESLP - v nynějším případě k porušení stěžovatelčiných základních práv.

13. Stěžovatelka dále tvrdí, že jí nebyla zákonným způsobem prokázána vina. Zmiňuje odmítnutí provedení výslechu navrhovaných svědků a listinné důkazy, které podle ní svědčí o její nevině.

14. Ústavní soud opakuje, že přehodnocování důkazů ani zjišťování skutkového stavu není jeho rolí; od toho tady jsou správní orgány, případně správní soudy. Nic na tom nemění ani požadavky plynoucí z čl. 6 Úmluvy. ESLP ve své judikatuře uvádí, že čl. 6 Úmluvy neobsahuje žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů, či jejich důkazní síly (rozsudek ESLP ve věci Tiemann proti Francii a Německu, č. 47457/99 a 47458/99, oddíl A. 2). Čl. 6 Úmluvy nijak nebrání vnitrostátním orgánům odmítnout návrh na provedení důkazu, jestliže se domnívají, že o určitém aspektu projednávané věci již mají dostatek informací (rozsudek ESLP ve věci Donát proti České republice, č. 43252/98, oddíl 1). Z judikatury ESLP tak nevyplývá, jak by měly vnitrostátní orgány k hodnocení důkazů přistupovat; plynou z ní pouze podmínky, za kterých je na řízení jako celek nahlíženo jako na spravedlivé.

15. Správní soudy stěžovatelce vysvětlily, proč bylo pro rozhodnutí věci dostatečné, že správní orgány svůj závěr o vině stěžovatelky založily na provedených důkazech a nebylo třeba provádět výslech navrhovaných svědků (zejm. body 24-25 rozsudku krajského soudu; bod 26 rozsudku NSS). Konkrétně se stěžovatelčinou námitkou týkající se listinných důkazů se krajský soud vypořádal v bodě 41 napadeného rozsudku. Ani ohledně neprovedení výslechu navrhovaných svědků a hodnocení listinných důkazů tak Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje nic protiústavního.

16. K odmítnutí provedení výslechu a hodnocení listinných důkazů Ústavní soud uzavírá, že pokud správní orgány a posléze správní soudy postupují v mezích zásady volného hodnocení důkazů, nelze jim porušení práva na soudní ochranu vytýkat (srov. usnesení

sp. zn.

, bod 8). K obdobnému závěru dospívá již výše zmíněná judikatura ESLP.

17. Se stěžovatelkou nelze souhlasit ani v tvrzení, že řízením bylo porušeno její právo na řádné odůvodnění rozhodnutí. Jak plyne ze shora uvedeného, napadená rozhodnutí obsahují podrobné vysvětlení, z čeho správní orgány a správní soudy při svých závěrech vycházejí.

18. Ústavní soud posuzuje vytýkané konkrétní vady a nesprávnosti, k nimž v průběhu řízení došlo ve vztahu ke spravedlivosti celého řízení, včetně jejich reálné možnosti promítnout se do jeho výsledku (srov. nález

sp. zn.

, bod 13 a usnesení

sp. zn.

, bod 10). V nynější věci dospěl k závěru, že řízení bylo s ohledem na vše výše uvedené jako celek spravedlivé. K porušení základních práv stěžovatelky v posuzované věci proto nedošlo.

19. Ústavní soud tak stížnost podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2025

Tomáš Langášek, v. r.

předseda senátu