Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3219/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené JUDr. Vítem Berkou, advokátem, sídlem Jánský vršek 323/13, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -608 ze dne 31. 7. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -572 ze dne 15. 10. 2024 a výrokům III až VIII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. -490 ze dne 31. 10. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a R. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle , , d (dále jen " ") a , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále namítá porušení y a y.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující:

3. V pozůstalostním řízení po zůstaviteli A. S. (zemřelém 11. 10. 2016) vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. vznikl spor mezi dědici (vedlejším účastníkem a stěžovatelkou) o dědické právo. Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem mimo jiné určil, že stěžovatelka je dědičkou ze závěti jedné ideální poloviny ohledně tam specifikovaných nemovitostí (výrok I) a že je vlastníkem ideální poloviny ohledně tam specifikované bytové jednotky (výrok II). Dále zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastníkem tam specifikovaných nemovitostí (napadený výrok III), rozhodl o povinnosti stěžovatelky a vedlejšího účastníka zaplatit státu náklady znalečného a svědečného (výroky IV až VII) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII).

4. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku II a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náklady státu (výrok III), uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit náklady státu (výrok IV) a uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (výrok V).

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením (výrok I), protože stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; současně rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II).

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka namítá, že se soudy v dědickém řízení ani v navazujícím řízení nevypořádaly s otázkou dědické nezpůsobilosti vedlejšího účastníka, přestože ji opakovaně namítala a navrhovala důkazy k jejímu prokázání. Podle stěžovatelky šlo o skutečnosti natolik závažné a zřejmé (násilné chování vedlejšího účastníka vůči zůstaviteli a dlouhodobá trestná činnost), že k nim měly soudy přihlédnout i bez návrhu.

7. Stěžovatelka dále namítá, že soud prvního stupně zatížil řízení zásadní vadou tím, že ve vztahu k téže nemovitosti vydal dva rozporné výroky: jednomu, kterým uznal její vlastnictví ideální poloviny bytové jednotky, a druhému, kterým její žalobu ohledně celku zamítl jako opožděnou. Odvolací soud podle ní tuto vadu nejen nenapravil, ale naopak ji převzal jako základ pro zastavení řízení i v té části, která byla podána včas. Tím došlo k situaci, kdy se soudy věcí samou vůbec nezabývaly, ačkoli stěžovatelka včas splnila výzvu podle § 170 z. ř. s. a legitimně očekávala, že její nárok bude meritorně posouzen. Současně poukazuje na širší dopady chování vedlejšího účastníka do jejího rodinného a soukromého života.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Nejprve Ústavní soud zkoumal splnění předpokladů řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti ve vztahu k nákladovému výroku VIII rozsudku obvodního soudu soudu, protože byl nahrazen výrokem II rozsudku odvolacího soudu, který postupem podle rozhodoval o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

9. Ústavní stížnost je přípustná ve smyslu pouze v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. V části proti výrokům III až VII rozsudku okresního soudu je ústavní stížnost nepřípustná, protože stěžovatelka nepodala v tomto rozsahu odvolání, a tudíž nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky ochrany práv. Nepřípustná je ústavní stížnost také proti rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k němuž Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro nevymezení předpokladů přípustnosti, tedy obsahově pro vady. Nezabýval-li se totiž Nejvyšší soud v dovolacím řízení (kvazi)meritorně věcnou argumentací stěžovatele z důvodu, že řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, znamená to, že účinně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu k ochraně jeho základních práv poskytuje [viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 61].

10. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou a že Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je v části, ohledně níž jsou splněny procesní předpoklady, zjevně neopodstatněná.

12. Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku okresního a odvolacího soudu se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti pouze ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod. Je tudíž třeba při něm respektovat mimo jiné i základní právo účastníků na soudní ochranu [srov. například nález

sp. zn.

ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553)]. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, jimiž však ve skutečnosti netrpí, poruší tím ústavně garantované právo dotčeného účastníka na soudní ochranu podle y [nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2014 (N 113/73 SbNU 779)].

13. Ustanovení vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné. Dovolatel je povinen formulovat právní otázku, kterou má Nejvyšší soud řešit, a současně vysvětlit, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení je naplněn a jakým způsobem (např. uvedením konkrétní rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit, nebo tvrzením, že jde o otázku dosud neřešenou). Dovolatel musí relevantní judikaturu Nejvyššího soudu výslovně označit a vyložit, v čem se od ní napadené rozhodnutí odchyluje, případně proč by ji měl dovolací soud změnit (srov. nález

sp. zn.

ze dne 29. 8. 2023, bod 16). Platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání, není tomu tak ale bezdůvodně (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 6. 2014).

14. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda dovolání skutečně trpělo vadami, tedy zda není závěr Nejvyššího soudu v tomto ohledu svévolný; dospěl k závěru, že nikoli. Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, že stěžovatelčino dovolání neobsahuje způsobilé vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ; nespecifikovala totiž žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, která není patrná ani z obsahu celého dovolání.

15. Ústavní soud si vyžádal stěžovatelčino dovolání, z něhož ověřil, že stěžovatelka v něm skutečně žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva nepředestřela a nelze ji z jeho obsahu dovodit ani při jeho vstřícném výkladu. Stěžovatelka pouze konstatovala splnění předpokladů , aniž by specifikovala, který z předpokladů přípustnosti považuje za splněný. Pouhý odkaz na přitom ke splnění této povinnosti nepostačuje [srov. nález

sp. zn.

ze dne 24. 11. 2021 (N 204/109 SbNU 198), body 27-28]. Ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti se závěrem Nejvyššího soudu o nesplnění náležitostí dovolání ani nepolemizuje.

16. Vyjma toho, Nejvyššímu soudu nelze vytýkat přepjatý formalismus při posuzování stěžovatelčina dovolání, neboť se v napadeném usnesení nad rámec závěru o nesplnění náležitostí dovolání vyjádřil taktéž k meritu věci (viz jeho bod 14), konkrétně že žalobní požadavek stěžovatelky na určení vlastnictví neodpovídá předpokladům žaloby o určení dědického práva ve smyslu § 170 z. ř. s.

17. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle , zčásti jako návrh nepřípustný podle a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 3. prosince 2025

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu