Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2896/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů M. Š. a K. Š., zastoupených JUDr. Erikem Orletem, advokátem se sídlem tř. Svobody 2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -494 ze dne 24. 6. 2025, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, č. j. -429 ze dne 25. 11. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. -368 ze dne 21. 5. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v , , a d (dále jen " ").

2. Stěžovatelé byli napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci uznáni vinnými přečinem křivého obvinění podle . Za uvedený přečin uložil okresní soud každému ze stěžovatelů podle trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle a jim výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvanácti měsíců. Dále podle za použití a , 2 uložil oběma stěžovatelům peněžitý trest ve výši 10 000 Kč.

3. Stěžovatelé napadli rozsudek odvoláním, o kterém rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. Ten podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 trestního řádu z podnětu podaných odvolání zrušil napadený rozsudek okresního soudu ve výrocích o uložených peněžitých trestech. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn.

4. Nejvyšší soud dovolání obou stěžovatelů odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

5. Stěžovatelé namítají, že v jejich věci bylo užito prostředků trestního práva zcela v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Stěžovatelé opakovaně poukazují na to, že mezi nimi a poškozeným probíhaly sousedské spory. Tyto si v některých případech vyžádaly přivolání policie, avšak nikdy nevedly k odsouzení v trestním řízení. Stěžovatelé mají dále za to, že se soudy nedostatečně vypořádaly se zjišťováním skutkového stavu a stěžovateli navrhovanými důkazy. Z provedených důkazů podle stěžovatelů vyplývá, že v rámci incidentu utrpěli zranění v oblasti obličeje, a stěžovatel rovněž zranění ramene. Při nahlášení měli veškerou snahu popsat incident tak, jak se stal, když však zpětně připustili, že byli v šoku a nelze tedy s určitostí říct, kolik přesně ran od útočníka obdrželi a jak útok zcela konkrétně probíhal, když však takové jednání jim nemůže jít, s ohledem na situaci, k tíži. Stěžovatelé jednali s cílem domoci se ochrany od příslušných orgánů. Tvrdí, že do jejich ústavně zaručených práv bylo zasaženo tím, že obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo. Stěžovatelé zároveň ve vztahu k hodnocení důkazů namítají, že soudy zcela nedůvodně neprovedly jimi navrhované důkazy. Pokud jde o odůvodnění, pro které okresní soud stěžovateli navrhované důkazy nepřipustil pro nadbytečnost, stěžovatelé nepovažují takové zdůvodnění za dostačující a opodstatněné. Policejní orgán podle jejich tvrzení pochybil v procesních postupech, když po přivolání na místo činu toto žádným způsobem neohledal. Stěžovatelé dále namítají, že soudy vyhodnotily v jejich neprospěch skutečnost, že byli již v minulosti odsouzeni, a to přesto, že tato odsouzení jsou již zahlazená a soud by k nim neměl přihlížet.

6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Zároveň však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze v případě zjevných excesů v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívajících v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit vady ústavněprávního rozměru zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, nicméně jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Stěžovatelé předně vznáší námitku subsidiarity trestní represe, se kterou se však vypořádal již krajský soud a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích. Městský soud zdůraznil, že stěžovatelé úmyslně křivě obvinili poškozeného z toho, že se dopustil trestného činu, a že jejich křivá výpověď pak vedla k tomu, že byl poškozený vystaven zátěži trestního řízení, když byl stěžovateli křivě obviněn z brutálního napadení. Městský soud uvedl, že rozhodující skutečností je to, že stěžovatelé incident popsali úmyslně tak, že zcela vybočoval především co do intenzity z prokázaného průběhu události (viz odst. 20 usnesení krajského soudu). Nejvyšší soud k tomu dodal, že nelze přehlédnout, že stěžovatel takto učinil ve dvou podaných vysvětleních, a že jednání stěžovatelů velmi citelně zasáhlo do práv poškozeného. Za takové situace podle Nejvyššího soudu věc stěžovatelů nevykazuje žádné výjimečné rysy, které by vedly k závěru, že jejich jednání nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Obecné soudy se otázkou subsidiarity trestní represe v napadených rozhodnutích zabývaly, své úvahy podrobně a logicky odůvodnily a z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout.

9. V podané ústavní stížnosti vznáší stěžovatelé námitky i proti výsledkům dokazování, které z většiny postrádají ústavněprávní relevanci a jsou velmi podobné námitkám již uplatněným v trestním řízení. Úkolem Ústavního soudu není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatelů nebo důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení, a to s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 8. 2024). Takové pochybení ve věci stěžovatelů Ústavní soud neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Zejména odůvodnění rozsudku okresního soudu je velmi podrobné a naprosto přesvědčivě z něj vyplývá, z jakých důkazů vyvodil závěry o vině stěžovatelů, okresní soud odkázal na vyjádření svědků (např. svědka P., K.) a na listinné důkazy. Soud porovnával výpovědi s ostatními provedenými důkazy a dospěl k závěru, že událost (napadení) se neudála tak, jak popsali obžalovaní, a k žádnému pěstnímu napadení (natož brutálním deseti ranám pěstí do obličeje, hlavy a krku) ze strany poškozeného nedošlo.

10. Zásada in dubio pro reo, které se stěžovatelé dovolávají a která vychází z principu presumpce neviny ( y), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno. Obsahem zásady in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nález

sp. zn.

ze dne 12. 1. 2009). Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatelů (srov. odst. 23 a násl. napadeného rozsudku okresního soudu).

11. Okresní soud se také řádně vypořádal s návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů, když jejich nadbytečnost odůvodnil (odst. 25 napadeného rozsudku). Zároveň nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelů, že by okresní soud v rozporu se zákonem přihlížel k jejich již zahlazenému trestnímu odsouzení. Okresní soud totiž k jejich předchozím trestním odsouzením, u kterých došlo k zahlazení, nepřihlížel (což výslovně uvedl v odst. 33 napadeného rozsudku), ale hodnotil tyto skutečnosti toliko při hodnocení osob žalovaných (stěžovatelů). Lze konstatovat, že těžiště ústavní stížnosti tvoří v podstatě nesouhlas stěžovatelů s tím, že byli shledáni vinnými; Ústavní soud ovšem nemůže přehodnocovat závěry obecných soudů stran viny tak, aby bylo dáno za pravdu jejich verzi popisu událostí.

12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2025

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu