Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3256/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D., sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, insolvenčního správce dlužníka Jana Rosáka, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem, sídlem Kukelská 919/2, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. , 196 ICm 2357/2017, -266 z 31. 7. 2025 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 196 ICm 2357/2017, -208 z 21. 8. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Investment BONUS, spol. s. r. o., sídlem Korunní 810/104, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se jako insolvenční správce dlužníka Jana Rosáka žalobou domáhal určení neplatnosti právního jednání a zaplacení peněžitého plnění ve výši 550 000 Kč. Požadoval, aby bylo určeno, že poskytnuté plnění z účtu dlužníka ve prospěch vedlejší účastnice je právně neúčinné, a současně navrhoval, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost uhradit do majetkové podstaty dlužníka uvedenou částku. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 196 ICm 2357/2017-174 z 12. 4. 2023 rozhodl tak, že se zamítá žaloba na určení neúčinnosti právního jednání (výrok I) i žaloba na uhrazení plnění do majetkové podstaty (výrok II). Stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 45 254 Kč (výrok III).

2. K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Vrchní soud v Praze. Ten napadeným rozsudkem výrok I rozhodnutí městského soudu potvrdil; ve výrocích II a III rozhodnutí městského soudu zrušil a věc ve zrušeném rozsahu postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 jako soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni.

3. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. Své dovolání stěžovatel rovněž rozvedl v doplnění z 3. 12. 2023, které argumentačně směřovalo zejména proti závěrům vrchního soudu o věcné nepříslušnosti městského soudu v otázce vydání peněžitého plnění do majetkové podstaty a postoupení věci obvodnímu soudu. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné odmítl podle a 2 .

4. Proti oběma v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost. Namítá, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva, jakož i principy právního státu, garantované v d, v y, v , a y, jakož i v Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

5. Tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou vnitřně rozporná a závěry obecných soudů považuje za zcela svévolné. Porušení svých práv spatřuje předně v tom, že vrchní soud část rozhodnutí zrušil a věc postoupil k řešení okresnímu soudu. Uvádí, že takový postup je v rozporu se zákonem a judikaturou jak vrchního soudu, tak ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Takový postup představuje podle stěžovatele i porušení práva na zákonného soudce. Současně stěžovatel zpochybňuje způsob, jakým vrchní a Nejvyšší soud v této věci přistoupily k otázce vázanosti žalobním skutkem.

6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dále ovšem dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.

7. Ústavní soud připomíná, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. písm. d) y]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě podle názoru Ústavního soudu nestalo.

8. Stěžovatel v první části své argumentace nesouhlasí s tím, že vrchní soud zrušil ve výroku o vydání peněžitého plnění do majetkové podstaty (výrok II) a v nákladovém výroku (výrok III) rozhodnutí městského soudu a věc postoupil obvodnímu soudu jakožto věcně příslušnému k rozhodnutí v těchto otázkách. Ústavní soud v tomto směru poukazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, které v bodě 25 na tuto námitku reaguje. Způsob odůvodnění přitom odpovídá právu na soudní ochranu ( y, viz např. nález

sp. zn.

z 14. 2. 2023 a judikatura v něm uvedená). Nejvyšší soud dostatečným způsobem odpovídá na argumentaci stěžovatele uvedenou zejména v dovolání, neboť stěžovatelovo doplnění z 3. 12. 2023 bylo učiněno až po uplynutí lhůty k podání dovolání (doplnění dovolání tímto způsobem může být učiněno jen v průběhu lhůty k dovolání; viz ). Nejvyšší soud konstatoval, že tento závěr je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a podpořil jej odkazy na relevantní judikaturu. Stěžovatel v ústavní stížnosti přitom s judikaturou odkazovanou v napadeném rozhodnutí žádným způsobem nepracuje a v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou předestřel v dovolání Nejvyššímu soudu. Vzhledem k uvedenému závěru přitom ani nelze shledat, že by se jednalo o porušení práva na zákonného soudce ( y). Takový postup byl v souladu se zákonem a obecné soudy jej dostatečným způsobem argumentačně podložily.

9. Dále stěžovatel zpochybňuje způsob, jakým se obecné soudy v nynější věci vypořádaly s otázkou vázanosti soudu žalobou, resp. vylíčenými skutkovými okolnostmi a uvedením žalobního návrhu. Ústavní soud k této námitce poukazuje na to, že se jedná o argumentaci stěžovatele v rovině podústavního práva. Ústavnímu soudu - jak bylo uvedeno výše v bodě 7 - přitom nepřísluší zasahovat do rozhodovací praxe obecných soudů, nedojde-li k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ledaže dojde k extrémnímu vykročení z pravidel aplikace podústavního práva (např. ve formě svévole). Stěžovatel přitom žádnou ústavněprávní argumentaci, vyjma způsobu vypořádání ve smyslu práva na soudní ochranu, nepřináší. Ani v této části nicméně nemá Ústavní soud, co by Nejvyššímu soudu vytknul, a se závěry dovolacího soudu se ztotožňuje. Pohledem práva na soudní ochranu považuje vypořádání vrchního i Nejvyššího soudu za dostatečné a srozumitelné. Stěžovatel přitom opětovně nepracuje s argumentací, kterou přednesl Nejvyšší soud, ale pouze opakuje argumentaci již obsaženou v dovolání. Nejvyšší soud v tomto směru rovněž dostatečně vysvětlil (viz zejména body 22 až 23 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), proč městský a vrchní soud nepochybily a nejednaly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, když se nezabývaly tím, zda odporované jednání dlužníka naplnilo některou ze skutkových podstat neúčinného právního jednání uvedenou v až .

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2025

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu