Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3016/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti M. V., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného advokátem Mgr. Filipem Kyjovským, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -1020 ze dne 16. července 2025, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -956 ze dne 9. ledna 2025, rozsudku Městského soudu v Brně č. j. -917 ze dne 10. září 2024 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -819 ze dne 25. června 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d. K tomu mělo dojít tím, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání státního zástupce změnil skutková zjištění soudů nižších stupňů, které zároveň zavázal de facto rozhodnout tak, že je stěžovatel vinen.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. -760 ze dne 7. 9. 2023 zproštěn obžaloby pro skutek spočívající stručně řečeno v tom, že jako zaměstnanec odcizil balíkové zásilky obsahující mobilní telefony, které následně prodal či použil pro svou potřebu. Krajský soud v Brně usnesením č. j. -792 ze dne 18. 1. 2024 odvolání státní zástupkyně zamítl. Soudy své rozhodnutí založily převážně na tom, že se nepodařilo prokázat, že by balíky odcizil stěžovatel. K námitce, že by daný skutek mohl být posouzen jako legalizace výnosů z trestné činnosti podle , krajský soud uvedl, že takový závěr nelze dovodit jen z toho, že stěžovatel některé telefony prodával za polovinu jejich ceny, či z jejich celkového počtu. K dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. -819 uvedená rozhodnutí zrušil a městskému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Podle Nejvyššího soudu totiž zjištěné okolnosti opodstatňují závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti.

3. Městský soud následně napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle alinea první , za což a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně č. j. -134, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Krajský soud v Brně poté napadeným usnesením zamítl stěžovatelovo odvolání, dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu č. j. -1020 odmítnuto.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nižších stupňů původně pojaly z provedeného dokazování jednoznačný závěr, že stěžovatel nebyl ve stavu mysli, kdy by zamýšlel legalizovat výnosy z trestné činnosti, či že by alespoň věděl, že se legalizace může dopouštět a byl s tím srozuměn. Zkoumání stavu mysli a subjektivního postoje k přečinu je přitom podle stěžovatele otázkou ryze skutkovou a nemá nic společného s právním posouzením. Přesto Nejvyšší soud v dovolacím řízení učinil opačný skutkový závěr, a sice že stěžovatel musel být přinejmenším srozuměn s tím, že telefony, které převáděl na jiné osoby, jsou výnosem z trestné činnosti. Soudy se poté cítily tímto skutkovým závěrem vázány a při nezměněné důkazní situaci rozhodly o stěžovatelově vině. Stěžovatel upozorňuje, že Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší měnit skutková zjištění, činit tak může jen při extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním, který ale v této věci nebyl ani tvrzen.

5. Stěžovatel také namítá, že po podání vlastního dovolání vyslovil nesouhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání, Nejvyšší soud však uvedl, že argumenty stěžovatele neodpovídají žádnému ze zvolených dovolacích důvodů, což mu umožnilo dovolání odmítnout v neveřejném zasedání. Stěžovatel má za to, že jeho argumentace dovolacím důvodům odpovídala, podstatná část argumentace se navíc opírala o porušení práva na soudní ochranu, což je důvodem dovolání vždy.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že by Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí přehodnocoval důkazy a zavazoval soudy vlastními skutkovými závěry. Klíčovou pro rozhodnutí Nejvyššího soudu byla otázka, zda lze na základě v řízení zjištěných okolností dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky trestního činu (přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti). Toto posouzení je posouzením právním, k němuž Nejvyšší soud běžně v dovolacím řízení přistupuje (viz např. usnesení č. j. -30 ze dne 17. 12. 2024, č. j. -371 ze dne 28. 4. 2022 či č. j. -922 ze dne 8. 12. 2021). Jak např. v prvním z odkazovaných rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu, který musí být dán v době činu, "závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním".

8. Stěžovatel opakovaně uvádí, že Nejvyšší soud přehodnotil skutkový stav, ovšem v tomto směru zmiňuje právě jen závěr o vnitřním vztahu k dané trestné činnosti. Samotné skutkové okolnosti, na jejichž základě Nejvyšší soud dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti, stěžovatel ani nepopírá, pouze zmiňuje okolnosti další, kterými se snaží uvedený (právní) závěr Nejvyššího soudu zpochybnit.

9. Jde-li o rozhodování v neveřejném zasedání, obvinění nemají ústavně zaručené právo na veřejné projednání dovolání. Z judikatury plynoucí požadavek, aby se Nejvyšší soud v dovolacím řízení zabýval i námitkami porušení ústavně zaručených práv, neznamená, že by tak musel činit ve veřejném zasedání. V dané věci pak Nejvyšší soud postupoval podle zákona, přičemž vysvětlil, proč dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Není žádný důvod se domnívat, že tak učinil s cílem vyhnout se veřejnému zasedání, ostatně pro tyto účely Nejvyšší soud mohl se stejným účinkem dovolání odmítnout např. i pro zjevnou neopodstatněnost dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu