Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2885/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Martina Haliti a Moniky Haliti, zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2025 č. j. , -83, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 11. 2024 č. j. -68 zrušil schválené oddlužení stěžovatelů pro nepoctivý záměr (výrok I), insolvenční řízení zastavil (výrok II), určil odměnu insolvenčního správce a jeho hotové výdaje (výrok III) a uložil mu, aby částku deponovanou na účtu majetkové podstaty vyplatil stěžovatelům (výrok IV), a současně ho zprostil funkce (výrok V). Krajský soud shledal, že stěžovatelka nehradila zálohové splátky, ač měla dostatečný příjem z podnikatelské činnosti, a vzhledem k tomu, že se stěžovatelé soustavně vyhýbali své povinnosti a takto jednali i v předchozím řízení, konstatoval, že je zde dán důvod ke zrušení schváleného oddlužení podle , odst. 3 , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění účinném do 30. 9. 2024.

3. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2025 č. j. -77 změnil usnesení krajského soudu v napadeném výroku I jen tak, že schválené oddlužení stěžovatelů zrušil. Ztotožnil se s krajským soudem, že stěžovatelé své povinnosti v oddlužení dlouhodobě neplní, resp. k jejich plnění přistupují lehkomyslně a nedbale, nesprávným shledal pouze jeho závěr o jejich nepoctivém záměru.

4. Proti tomuto usnesení brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), odmítl s tím, že není podle přípustné.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé argumentují, že mají postavení nerozlučných společníků a že se na ně hledí po celou dobu insolvenčního řízení jako na jediného dlužníka ( ). Vzhledem k tomu musí být případné důvody pro zrušení oddlužení šetřeny společně a se stejným výsledkem pro oba manžele. Proto plnění povinností podle je dostatečné, plní-li je jeden z manželů.

6. Dále poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. (publ. in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 77/2013), týkající se výkladu , a na to, že vrchní soud - na rozdíl od krajského soudu, který v jejich jednání spatřoval nepoctivý záměr - shledal tento důvod v neplnění podstatných povinností, konkrétně těch, které jsou stanoveny v a h) .

7. Zdůrazňují, že stěžovatelka výdělečnou podnikatelskou činnost vykonávala, a z důvodu výše uvedeného (sub 5) podle stěžovatelů nebylo rozhodné, kdo z nich bude plnit ("i kdyby to mělo být plnění za druhého"), a tudíž porušen nebyl. Neodpovídá skutečnosti, že by na uspokojení věřitelů nevynakládali žádné úsilí, neboť na zálohovou splátku alespoň něco hradili. Navíc oddlužení probíhalo od 2. 1. 2024 do 15. 11. 2024, což je krátká doba, aby bylo možné uvažovat o tom, zda vynaložili veškeré úsilí, či nikoliv, a zda byla zachována míra uspokojení věřitelů, insolvenčním správcem původně předpokládaná v rozsahu 31,5 %.

8. Stěžovatelé, citujíce z usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 VSOL 10/2014-B-51 (vydané ve věci sp. zn. ), vytýkají Nejvyššímu soudu, že dovolání odmítl, ačkoliv je s přihlédnutím k , odst. 4 a soudní judikatuře zřejmé, že vrchní soud nepostupoval v souladu s právními předpisy.

9. K porušení práva na řádný proces mělo podle stěžovatelů dojít i tím, že se vrchní soud zabýval jen výrokem I usnesení krajského soudu, ačkoliv se odvoláním domáhali, aby je vrchní soud zrušil a umožnil jim pokračovat v oddlužení. Tím své řízení zatížil podstatnou procesní vadou. V důsledku ní nabylo usnesení krajského soudu ve výrocích II až V právní moci, ačkoliv neoddělitelně souvisejí s výrokem I. Neztotožňují se s názorem Nejvyššího soudu, že tato vada není způsobilá pro posouzení v dovolacím řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení již žádný takový prostředek k dispozici nemají.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Kvalifikovanou vadou je proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva stižen zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)].

13. Stěžovatelé vycházejí z toho, že vrchní soud nesprávně interpretoval a aplikoval zejména , tedy podústavní právo, a Nejvyššímu soudu (v podstatě) vytýkají, že chybně posoudil otázku přípustnosti dovolání, kterou mu v daném ohledu předestřely. Důsledně však nereflektují závěry Nejvyššího soudu, z nichž zřetelně plyne, proč neshledal jimi podané dovolání přípustným ve smyslu , tedy že odvolací soud danou právní otázku vyřešil v souladu s (blíže specifikovanými) ustálenými judikatorními závěry dovolacího soudu.

14. Lze se tak domnívat, že stěžovatelé nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož není úvaha vrchního soudu o nedbalém a lehkomyslném přístupu stěžovatelů k plnění svých (podstatných) povinností v oddlužení zjevně nepřiměřená. Ústavní soud poté, co se seznámil s důvody obsaženými v usnesení vrchního soudu, nemá, co by mohl Nejvyššímu soudu z hlediska ústavnosti vytknout. Argument stěžovatelů, podle kterého může jeden z manželů (s)plnit povinnosti v oddlužení i za druhého, se míjí se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, podle kterého stěžovatelé své (společné) povinnosti neplnili, když stanovenou zálohovou částku řádně neplatili.

15. Stěžovatelé dále opakují svou dovolací námitku, že se vrchní soud zabýval toliko výrokem I krajského soudu, ač napadli celé usnesení, aniž by ovšem zdůvodnili, proč z hlediska ústavnosti (či alespoň z hlediska věcné správnosti) nemůže obstát závěr Nejvyššího soudu, že jde o tzv. zmatečnostní vadu podle , a že tudíž není dán způsobilý dovolací důvod ( věta druhá ). Vzhledem k tomu, že to Ústavnímu soudu není zřejmé ani jinak, i v tomto bodě nemůže ústavní stížnost považovat za jakkoliv opodstatněnou.

16. Dovolávají-li se stěžovatelé citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, resp. či odst. 4 (ve znění účinném do 30. 6. 2017), z ústavní stížnosti není patrno, proč tak činí. Prvně uvedené ustanovení nebylo v posuzované věci aplikováno, nehledě na to, že v něm obsaženou právní normu v relevantním znění již neobsahoval. V případě druhého ustanovení z insolvenčního rejstříku plyne, že k jednání nařízenému krajským soudem na 15. 11. 2024 se stěžovatelé nedostavili, ač byli řádně předvoláni, a s upuštěním od jednání před vrchní soudem vyslovili souhlas, nadto možné pochybení vrchního soudu by mohlo zakládat vadu řízení, jež by nepředstavovala způsobilý dovolací důvod (viz sub 15, srov. i ).

17. Z těchto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2025

Milan Hulmák v. r.

předseda senátu