Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2344/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Galiny Jelínkové, zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem Krupská 28/30, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025 sp. zn. -324, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Zdeňka Lexy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka v roce 1996 zakoupila od prodejce (vedlejšího účastníka) nemovitosti za kupní cenu 1 800 000 Kč. Následně však bylo zjištěno, že nemovitosti jsou zatíženy restitučním nárokem, a proto bylo rozsudkem z roku 2006 uloženo statutárnímu městu Ústí nad Labem vydat nemovitosti potomkovi oprávněné osoby (restituentovi). Stěžovatelka se vůči restituentovi domáhala určení vlastnictví k nemovitostem, přičemž Okresní soud v Ústí nad Labem jí vyhověl a rozhodl v roce 2022 tak, že stěžovatelka je jejich vlastníkem, jelikož je nabyla v dobré víře.

2. Přesto stěžovatelka následně podala k Okresnímu soudu v Litoměřicích žalobu proti prodejci nemovitostí na vrácení kupní ceny ve výši 1 800 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že kupní smlouva k nemovitostem byla neplatná, přičemž je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému co podle ní dostal.

3. Okresní soud v Litoměřicích žalobu zamítl. Zejména zdůraznil, že stěžovatelka požaduje vrácení plnění ze synallagmatického (vzájemně podmíněného) závazku, avšak sama nechce prodejci vrátit plnění, které obdržela - tedy dané nemovitosti. Požadavek stěžovatelky je navíc rozporný s dobrými mravy.

4. Stěžovatelka podala odvolání, v němž se domáhala změny napadeného rozsudku tak, aby odvolací soud žalobě vyhověl v rozsahu 1 300 000 Kč. Stěžovatelka tvrdila, že tato částka představuje "odstupné" a náklady řízení, které zaplatila restituentovi jako mimosoudní dohodu v řízení o určení vlastnictví, na základě čehož nakonec restituent vzal zpět své odvolání proti rozsudku, kterým bylo určeno vlastnictví stěžovatelky. Krajský soud v Ústí nad Labem však rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s hlavními závěry okresního soudu a nad rámec toho doplnil, že tvrzení o zaplacení odstupného nepředstavovalo žalobní tvrzení v nyní vedeném řízení - žaloba byla založena na požadavku na vrácení kupní ceny, nikoli odstupného.

5. Nejvyšší soud následně zamítl dovolání stěžovatelky. Podmínky přípustnosti dovolání podle něj nebyly naplněny. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle Nejvyššího soudu vystavěno primárně na absenci návrhu na vrácení vzájemného plnění - tento závěr považoval Nejvyšší soud za správný a souladný s jeho vlastní judikaturou.

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje průběh celého řízení. Následně stručně uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je projevem nepřípustné svévole atakující její ústavně zaručená práva. Těmito právy je podle stěžovatelky právo na soudní ochranu podle y a d, jakož i právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žádná další tvrzení protiústavnosti stěžovatelka nepředkládá.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V případě usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti přitom postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá ( ).

8. Ústavní stížnost postrádá jakoukoli věcnou ústavněprávní argumentaci. Z ústavní stížnosti není ani dost dobře patrné, o co ve skutečnosti stěžovatelka v řízení před obecnými soudy usilovala, ani co je těžištěm jejích námitek. Tomu odpovídá i průběh řízení před obecnými soudy - stěžovatelka nejprve žalovala prodejce na vrácení kupní ceny nemovitostí, přestože její vlastnické právo k těmto nemovitostem bylo pravomocně potvrzeno a nehodlala se jej vzdát. Následně stěžovatelka v odvolacím řízení svá tvrzení fakticky změnila; požadovala vrácení toho, co vynaložila na odstupném, které zaplatila v rámci mimosoudní dohody restituentovi. Nakonec, v ústavní stížnosti stěžovatelka opět trvá na svém - nutno říci zcela nelogickém závěru - že přestože soud pravomocně potvrdil její vlastnické právo k nemovitostem, prodávající jí ve skutečnosti neposkytl žádné plnění, a proto je povinen protiplnění vrátit (zaplatit 1 800 000 Kč).

9. Za těchto okolností a při absenci jakýchkoli relevantních tvrzení o porušení základních práv skutečně postačí shrnout, že obecné soudy se žalobou stěžovatelky zabývaly podrobně a jejich závěry jsou ústavně konformní. Veškeré argumenty stěžovatelky byly logicky vypořádány a napadená rozhodnutí netrpí žádnými protiústavními vadami. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, z jakých důvodů není dovolání přípustné.

10. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2025

Tomáš Langášek, v. r.

předseda senátu