Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3017/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele Enfant terrible Nouveau, pobočného spolku, sídlem V Zeleném údolí 1304/15, Praha-Kunratice, zastoupeného Mgr. Dorou Bokovou, advokátkou, sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2024 č. j. -312, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2023 č. j. -298 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. března 2023 č. j. -256, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d)y a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle a a 3d.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 16 725 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené stěžovateli nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice. Ten podle stěžovatele spočíval v zápisu společnosti EQUITA Consulting s.r.o. do seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost rozhodnutím ministra spravedlnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu stěžovatele zamítl. Dospěl k závěru, že rozhodnutí ministra spravedlnosti má povahu rozhodnutí ve smyslu , . Z ustálené judikatury vyplývá, že tvrzenou škodu nelze spojovat s nesprávným úředním postupem, pokud příčinou vzniku škody mělo být rozhodnutí. Stěžovateli proto nesvědčí aktivní věcná legitimace, protože právo na náhradu škody je podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen ""), omezeno pouze na účastníky řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Stěžovatel ani netvrdil, že by byla splněna podmínka podle tohoto zákona a rozhodnutí bylo zrušeno. Soud také shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí. Právní předchůdci stěžovatele věděli o veškerých skutečnostech vyžadovaných nejpozději k datu 11. 3. 2015. Právní předchůdci stěžovatele totiž uplatnili obdobné nároky (byť z důvodu průtahů v řízení) již v předcházejícím řízení, před jehož zahájením k tomuto datu uplatnili svá práva u vedlejší účastnice.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Doplnil, že právní předchůdci stěžovatele měli povědomí o příčině vzniku škody již v roce 2010, na základě závěrů znaleckého posudku, který právní předchůdci stěžovatele předložili soudu v předchozím řízení. Námitku promlčení učiněnou vedlejší účastnicí neshledal v rozporu s dobrými mravy.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost. Stěžovatel ve vztahu k závěru soudu o promlčení nároku stěžovatele nespecifikoval, v čem má spočívat jeho nesprávnost, tj. v dovolání chybělo vymezení konkrétní hmotněprávní či procesní otázky, kterou měl městský soud podle stěžovatele vyřešit nesprávně a také údaj o tom, jaký důvod přípustnosti dovolání podle , (dále jen ""), měl být naplněn. Ve vztahu ke zbývajícím hmotněprávním otázkám Nejvyšší soud uvedl, že z nich dovodit přípustnost dovolání nelze. Pokud totiž obstál některý z důvodů, pro který městský soud žalobnímu požadavku nevyhověl (promlčení vzneseného nároku), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání. Ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech stěžovatele totiž nemohlo nijak projevit.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje průběh řízení předcházejících řízením, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel napadá nesprávnost závěrů obecných soudů o promlčení jeho nároku. Stěžovatel dále rozporuje postup městského soudu spočívající v neprovedení jím navržených důkazů (zpráva z prověrky u Krajského soudu v Českých Budějovicích a z ní vycházející trestní oznámení). Odmítnutí provést tento důkaz neodpovídá povaze a závažnosti věci. Závěr soudů o promlčení nároku zpochybňují rozhodnutí vydaná v předchozích řízeních. Sama vedlejší účastnice svým interním šetřením a následným podáním trestního oznámení vyvrátila závěr o absenci nesprávného úředního postupu

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( a 91 odst. 1y). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.

8. Těžiště ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje námitky uplatněné v řízeních před obecnými soudy, bez jakékoli ústavněprávní argumentace. Ústavní soud staví do role pouhé další přezkumné instance a fakticky žádá, aby přijal jeho verzi skutkového a právního hodnocení sporu. Ústavní soud si ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, na základě jakých důkazů dospěly ke svým skutkovým závěrům a jaké právní závěry z nich vyvodily. Ty považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Úvahy soudů neshledal Ústavní soud nepřiměřenými či extrémními. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.

9. Jde-li o právní posouzení promlčení nároku, stěžovatel navíc podle Nejvyššího soudu v dovolání dostatečně nespecifikoval právní otázku, kterou měl městský soud v dotčené části napadeného rozhodnutí vyřešit nesprávně a nespecifikoval důvod přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud tento svůj postoj dostatečně odůvodnil a stěžovatel jej v ústavní stížnosti ani nijak nerozporuje. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neučinil tuto právní otázku součástí přezkumu Nejvyšším soudem, nemůže se takto vznesenou námitkou, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, dále zabývat ani Ústavní soud. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti jde tedy o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu [srov. např. nález ze dne 2. 8. 2022

sp. zn.

(N 96/113 SbNU 132)].

10. Pokud Nejvyšší soud posoudil dovolání v části, která napadala závěr soudů, že tvrzenou škodu nelze spojovat s nesprávným úředním postupem, jako nepřípustné, je takový postup plně v souladu s dosavadní judikaturou. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. , či ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. ).

11. Stěžovatel dále namítá, že soudy měly provést jím navržené důkazy, neboť tyto měly potenciál vyvrátit závěry obecných soudů. Soudy však v odůvodnění rozhodnutí řádně vysvětlily, proč k provedení navržených důkazů nepřistoupily. V postupu soudů, které z procesních důvodů a pro nadbytečnost neprovedly další označené důkazy, tedy nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatele. Stejně tak není relevantní ani námitka stěžovatele týkající se rozdílného postupu soudu v řízeních, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí a v řízeních předcházejících. Jejich předmět byl totiž odlišný. Z ústavní stížnosti navíc není zcela zřejmé, v čem konkrétně má tato odlišnost spočívat.

12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2025

Jiří Přibáň v. r.

předseda senátu