Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2514/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele L. N., zastoupeného Mgr. Janem Oswaldem, advokátem, sídlem Bílkova 132/4, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2023 sp. zn. , za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen " ") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z , a 3, a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 5. 2023 č. j. -173 byla schválena dohoda o vině a trestu uzavřená mezi státním zástupcem a stěžovatelem o tom, že stěžovatel se dopustil pomoci podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ke zločinu podvodu podle a 5 písm. a) . Podstata skutku spočívala v tom, že v součinnosti s dalšími (odděleně stíhanými) osobami jako jednatel společnosti, která byla ve velmi špatné ekonomické situaci, uzavřel z pokynu spoluobviněného smlouvu o dílo na dostavbu rodinného domu, z které však společnost neměla nic těžit a většina ceny díla nebyla uhrazena, čímž byla zhotoviteli způsobena škoda přesahující 18 000 000 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Poškozená společnost byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Náhrada škody totiž nebyla součástí uzavřené dohody o vině a trestu. Nárok je mezi stranami považován za sporný. Z provedených důkazů vyplynulo, že dílo nebylo zcela dokončeno a přesná cena je proto podle soudu sporná. U civilních soudů bylo v době rozhodování krajského soudu ve prospěch poškozené vedeno občanskoprávní řízení proti společnosti, kterou stěžovatel ovládal. Předmětem tohoto řízení je mimo jiné spor o zaplacení ceny za stavbu uvedeného domu. Podle krajského soudu tedy nebyly splněny podmínky pro přiznání adhezního nároku.

3. Proti rozsudku krajského soudu podala poškozená společnost odvolání, z jehož podnětu napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody a sám nově rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit poškozené částku ve výši 7 854 415,66 Kč. Ve zbytku odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejprve upozornil, že postup státního zástupce při sjednávání dohody o vině a trestu nebyl souladný se zákonem, neboť přehlížel oprávněné zájmy poškozené, která se aktivně snažila domoci náhrady škody. Takto sjednanou dohodu proto neměl krajský soud přijmout. Soudnímu rozhodnutí o náhradě škody pak nic nebránilo, neboť taková kompetence nalézacího soudu vyplývá výslovně z § 314r odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Totéž dovodil i Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

. Krajský soud tedy měl povinnost zkoumat, zda byla škoda dostatečně prokázána. Ze spisu bylo snadno zjistitelné, v jakém stavu byl dům dostavěn. Vzal-li soud v potaz pouze dobu, kdy byl stěžovatel jednatelem spoluobviněné společnosti a obsah jím nerozporovaných faktur, lze poškozené přiznat náhradu škody ve výši 7 854 415,66 Kč. Ve zbytku jeho odpovědnost dána není.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že odvolací soud porušil jeho práva přiznáním náhrady škody poškozené společnosti, ačkoliv ji stěžovatel neuznal a v této části nedošlo k dohodě mezi stěžovatelem a státním zástupcem. Proti vzneseným nárokům stěžovatel aktivně brojil. Přesto nebylo v otázce náhrady škody provedeno dostatečné dokazování. Výše škody byla stanovena pouze na základě faktur poškozené společnosti, aniž by bylo ověřeno, zda byly předmětné práce vykonány v rozsahu a ceně na fakturách uvedených. Naopak z dokazování před krajským soudem vyplynulo, že poškozená uhradila pouze částku 3 751 051,11 Kč (zbytek hradili subdodavatelé). Část škody vznikla mimo kontrolu stěžovatele až po jeho výmazu jako jednatele z obchodního rejstříku. Odpovědnost za škodu by měla nést primárně obchodní společnost, proti které je stále vedeno trestní řízení. Podle stěžovatele nelze z pouhého popisu skutku dovozovat jeho odpovědnost za způsobenou škodu. Změna právního hodnocení provedená sebrala stěžovateli možnost se proti těmto závěrům bránit. navíc postupoval v rozporu se závěry nálezu

sp. zn.

, podle kterého má obžalovaný právo vyjádřit se k otázce náhrady škody i poté, co byla schválena dohoda o vině a trestu. Nebyla-li výše škody jednoznačně prokázána, nemohl podle stěžovatele soud rozhodnout o přiznání adhezního nároku. Podmínku prokázání způsobené škody je nutné splnit i tehdy, pokud se obžalovaný ke skutku dozná (v dohodě o vině a trestu). Stěžovatel sám je podle předpisů civilního práva pouze subsidiárním dlužníkem. Navíc již běží občanskoprávní spor o náhradu způsobené škody. To nevzal v potaz. Státní zastupitelství se v rozporu s uzavřenou dohodou připojilo k odvolání poškozené.

III.

Vyjádření ostatních účastníků a replika stěžovatele

5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost a Vrchnímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření.

6. ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na svém mylném názoru, že náhradu škody nelze poškozené přiznat, nebyla-li součástí dohody o vině a trestu. Zejména u majetkové trestné činnosti by bylo absurdní, aby byla neodčiněna újma, k jejímuž způsobení se obžalovaný v souladu se všemi důkazy dozná a uzavře o tom dohodu o vině a trestu. Stěžovatel mohl v odvolacím řízení naplno uplatňovat svá procesní práva, což také činil. Dále zopakoval klíčové důkazy, z nichž dovodil oprávněnost adhezního nároku. ke svému vyjádření připojil kopii dohody o narovnání, podle níž již byla otázka způsobené škody zcela vyřešena a výrok napadeného rozhodnutí se tak stal pouze akademickým.

7. Vrchní státní zastupitelství v Praze se k výzvě nevyjádřilo. Protože bylo ve výzvě poučeno, že nevyjádří-li se, bude to podle a bráno jako vzdání se postavení vedlejšího účastníka řízení, nebylo s ním již dále jednáno.

8. Vyjádření vrchního soudu zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatel zopakoval, že nárok poškozené společnosti nebyl řádně prokázán. Za důkaz posloužily pouze faktury, z nichž však nevyplývá, jaké náklady poškozená reálně vynaložila. Jde-li o následnou dohodu o narovnání, pak stěžovatel o ní nic neví, avšak je podle něj dalším důvodem, pro který by měl být napadený rozsudek zrušen.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle .

11. Ústavní soud neshledal v postupu vrchního soudu jakékoliv ústavně relevantní pochybení. Zejména je nutné odmítnout stěžovatelovu námitku, že by soud rozhodl v rozporu se závěry závazné judikatury Ústavního soudu, zejména nálezu ze dne 6. 12. 2022

sp. zn.

. Uvedený nález totiž takový postup naopak výslovně předvídá v bodě 41. Fakticky se tak spornými staly pouze otázky, zda mohl sám přehodnocovat skutkový stav a zda byl skutkový stav v dané trestní věci dostatečně zjištěn. Na základě prozkoumání spisu krajského soudu sp. zn. musel Ústavní soud na obě otázky odpovědět kladně.

12. Možnosti vrchního soudu přehodnocovat skutkový stav jsou omezeny zejména § 263 odst. 7 trestního řádu, podle jehož poslední věty je odvolací soud "vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl". Tyto podmínky v dané věci splnil. Z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 193 spisu krajského soudu) vyplývá, že při něm byly klíčové listinné důkazy (faktury) předloženy stranám, přičemž ty nežádaly jejich doslovné čtení. Dovodil-li tedy na základě těchto důkazů důvodnost (byť jen částečnou) adhezního návrhu, nešlo o nepřípustné přehodnocování či doplňování skutkového stavu. Ze stejného protokolu o veřejném zasedání rovněž vyplývá, že stěžovatel se k uvedeným důkazům mohl vyjádřit a rovněž z jeho projevů před soudem vyplývá, že jak on osobně, tak jeho obhájce si byli vědomi předmětu řízení a že soud může rozhodnout ve prospěch poškozené společnosti. Stěžovateli tedy nelze přisvědčit, že by došlo k porušení jeho procesních práv.

13. Ztotožnit se Ústavní soud nemohl ani s námitkou o údajné překážce vydání napadeného rozhodnutí v trestním řízení z důvodu paralelně běžícího občanskoprávního řízení. Ze samotného popisu stěžovatele (jakož i obsahu spisu krajského soudu) vyplývá, že účastníkem tohoto řízení se stěžovatel stal až dlouho po podání adhezního návrhu. Uvedená překážka res iudicata tak může být dána v uvedeném občanskoprávním řízení, což však Ústavnímu soudu nepřísluší v tuto chvíli posuzovat.

14. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti (ústavní konformita napadených rozhodnutí) je nepodstatná rovněž skutečnost, že se státní zastupitelství ztotožnilo s odvoláním poškozené společnosti, ačkoliv v dohodě o vině a trestu není uvedeno o oprávněnosti tohoto nároku nic.

15. Konečně, zbytkem námitek stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry vrchního soudu o oprávněnosti adhezního nároku. K tomu je třeba připomenout, že hodnocení (resp. přehodnocování) důkazů provedených v trestním řízení není doménou Ústavního soudu. Při naplnění zásad ústnosti a přímosti jsou to výhradně obecné soudy, které jsou nejlépe způsobilé dovodit z obsahu provedených důkazů konkrétní skutkové závěry (srov. y). Ústavnímu soudu přísluší do této jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že se soudy dopustily kvalifikovaného pochybení v podobě tzv. extrémního rozporu skutkových závěrů s obsahem provedených důkazů. Tohoto pochybení se soudy dopustí tehdy, nelze-li jejich skutkové závěry dovodit z provedených důkazů při žádné jejich racionální interpretaci. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal. sám provedl a vyhodnotil poškozenou společností vystavené faktury. Částku, která z těchto důkazů vyplynula, stěžovatel nijak konkrétně nerozporoval. Jediná relevantní skutková okolnost, kterou stěžovatel v řízení před brojil proti důvodnosti adhezního nároku, spočívala v tom, že "odešel z firmy v listopadu 2015" (č. l. 193 spisu krajského soudu). Tuto skutečnost vzal v potaz (viz bod 16 napadeného rozhodnutí) a pozdější faktury již stěžovateli nepřičítal k tíži. V takto zjištěném skutkovém stavu Ústavní soud neshledává žádný relevantní (tím méně pak extrémní) rozpor. Zároveň je z uvedeného popisu zřejmé, že nedovodil oprávněnost nároku pouze na základě stěžovatelova prohlášení v dohodě o vině a trestu, nýbrž na základě konkrétních a veřejně provedených důkazů.

16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2025

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu