Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2681/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jaroslava Mrkáčka a 2) Milady Mrkáčkové a 3) Obora Pekárkův mlýn, a.s., sídlem Klisinec 9, Hrazany, všech zastoupených JUDr. Jiřím Gajdarusem, advokátem, sídlem Synkovská 1327/6, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -86 ze dne 8. srpna 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek zaručené a 4 1 d.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský úřad M. svým rozhodnutím ze dne 8. 6. 2018 nařídil stěžovatelům odstranění nepovolených pevných překážek z veřejně přístupné účelové komunikace, spočívajících v pevných plotových dílech, vysázených stromech do tělesa komunikace a uměle vytvořených příkopech. K odvolání stěžovatelů vedlejší účastník rozhodnutí změnil tak, že stěžovatelé k odstranění nebyli povinni. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobu obec H., kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 2. 2022 zamítl. Krajský soud se tehdy ztotožnil s posouzením vedlejšího účastníka, že se v daném místě nenachází veřejně přístupná účelová komunikace. Nejvyšší správní soud však rozsudkem ze dne 28. 6. 2022 shledal důvodnou kasační stížnost obce H. a zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterému věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se ve zrušujícím rozsudku vyjádřil tak, že je potřeba zabývat se znakem nutné komunikační potřeby, jež byla v posuzovaném případě dána ve vztahu k chodcům a cyklistům.

3. Vedlejší účastník svým novým rozhodnutím ze dne 13. 2. 2023 potvrdil rozhodnutí městského úřadu M. ze dne 8. 6. 2018 o nutnosti odstranit nepovolené pevné překážky, neboť shledal naplnění znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Žalobu stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí zamítl krajský soud rozsudkem č. j. -65 ze dne 21. 6. 2023.

4. Napadeným rozsudkem byla kasační stížnost stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu zamítnuta

II. Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšším správním soudem byl v původním rozsudku ze dne 28. 6. 2022 řešen pouze znak komunikační potřeby a že další definiční znaky veřejné komunikace měly být řešeny v navazujícím správním řízení, což se však nestalo. Z toho důvodu namítají i nepřezkoumatelnost jak obou správních rozhodnutí, tak i rozhodnutí obecných soudů pro nedostatek důvodů.

6. Stěžovatelé konstatují, že pokud lze o určité věci vést sporné řízení podle , nemůže o takové věci správní orgán vést řízení o určení právního vztahu, neboť nejsou naplněny podmínky .

7. Stěžovatelé dále namítají, že v případě tvrzené komunikace se nejedná o stálou a v terénu patrnou dopravní cestu určenou k užití vozidly a chodci ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a že se s tímto tvrzením správní orgány nijak nevypořádaly. Tvrdí, že jediné místní šetření ohledně tvrzené účelové komunikace se uskutečnilo dne 4. 11. 2011 a že od této doby došlo ke značné změně poměrů a že tvrzená účelová komunikace již více než 10 let není v terénu patrná. Napadenými rozhodnutími jsou stěžovatelé fakticky nuceni účelovou komunikaci nově vybudovat.

8. Stěžovatelé namítají, že nebyl prokázán ani další z nutných definičních znaků, že cesta slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Dále uvádějí, že oni ani jejich právní předchůdci nikdy nedali souhlas s tím, aby pozemky či jejich části byly užívány jako veřejná účelová komunikace. Podle stěžovatelů existuje plnohodnotná alternativní stezka pro pěší a cyklisty vedená přes pozemky ve vlastnictví obce H.

9. Stěžovatelé dále tvrdí, že rozhodnutí o odstranění pevné překážky musí být směřováno vůči vlastníku této překážky, a nikoliv vlastníku komunikace či pozemku. Upozorňují na skutečnost, že ve správním řízení předložili důkazy, ze kterých plyne, že vlastníkem je na základě smlouvy o dílo zhotovitel oplocení.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až 31 . Jejich ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

12. Námitky stěžovatelů uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky s právními závěry Nejvyššího správního soudu, krajského soudu a správních orgánů. Stěžovatelé tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.

13. Námitkou nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí se zabýval ve svém rozhodnutí krajský soud, s jehož závěry se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí ztotožnil. Přitom zdůraznil, že z rozhodnutí vedlejšího účastníka vyplývají úvahy a podklady, na základě kterých rozhodoval. Vedlejší účastník vzal v potaz závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, popsal svá zjištění a závěry ohledně naplnění definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace, vlastnictví překážek a alternativní cesty a vysvětlil, z jakého důvodu nepovažoval za nutné provádět další místní šetření. Ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud zdůraznil, že nepřezkoumatelné je takové rozhodnutí, které nelze přezkoumat pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí popsal přijaté závěry krajského soudu a dospěl k závěru, že z něj jasně vyplývají úvahy, na základě kterých krajský soud rozhodoval, a proto není důvod nahlížet na jeho rozhodnutí jako na nepřezkoumatelné. Takový závěr je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím dána nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 4. září 2002 (N 109/27 SbNU 213)]. Napadenému rozhodnutí ani rozhodnutím předchozím však řádné odůvodnění nechybí.

14. Námitkou stěžovatelů, že posuzovaná komunikace není v terénu patrná, a nejedná se proto o stálou cestu, se zabýval jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud. Obecné soudy zejména zdůraznily, že stěžovatelé nemohou profitovat z protiprávního stavu, který sami vyvolali tím, že cesta přestala být v terénu patrná kvůli jejich zásahům (vysázení stromů, vytvoření propadů). Stejně tak oba soudy stěžovatelům vysvětlily, že provedení nového místního šetření by nemohlo nic změnit, neboť komunikace již není v terénu zřetelná. Odkázaly na obsah správního spisu, podle něhož byly cesty ještě v roce 2008 průchozí, avšak v lednu 2010 již zde byly zábrany, k jejichž odstranění i přes příslib nedošlo a veřejnosti byl přístup dlouhodobě znemožněn.

15. Stejně tak se již krajský soud podrobně vyjádřil k námitce neprokázání potřeby cesty ke spojení jednotlivých nemovitostí. Odkázal na správní spis a v něm uložená četná vyjádření vlastníků okolních nemovitostí, žádosti o zpřístupnění cesty a vyjádření místních dobrovolných hasičů. K námitce ohledně absence souhlasu vlastníků s užíváním komunikace krajský soud s odkazem na spis uvedl, že do roku 2010 stěžovatelé nebránili veřejnosti v jejím užívání. Ve vztahu k námitce o existenci plnohodnotné alternativní cesty se krajský soud s odkazem na místní šetření ze dne 4. 10. 2022 vyjádřil tak, že v daném místě alternativní komunikace dříve existovala, nicméně později částečně zanikla a v terénu již není zřetelná. Krajský soud zdůraznil, že obec není povinna udržovat účelovou komunikaci, přestane-li být veřejností z důvodu nepotřebnosti využívána. Ohledně námitky ve vztahu k vlastnictví kari sítí, plotových dílců a kulatin odkázal krajský soud na opakovaná prohlášení stěžovatele 1, že vlastnicí je stěžovatelka 3, a podrobně vysvětlil, z jakých dalších důvodů jsou námitky stěžovatelů v této části nedůvodné.

16. Krajský soud se zabýval i námitkou o charakteru řízení podle a ve svém rozhodnutí vysvětlil, že správní orgány v rámci řízení o odstranění pevné překážky z komunikace podle zákona o pozemních komunikacích nejprve posoudily předběžnou otázku charakteru pozemní komunikace a poté se zabývaly samotnou pevnou překážkou. Krajský soud zdůraznil, že stěžovateli předkládaný výklad charakteru a významu řízení o určení právního vztahu podle nemá na posouzení důvodnosti žaloby žádný vliv, neboť žádné takové samostatné řízení nebylo vedeno. Takovému výkladu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

17. Ústavní soud proto uzavírá, že s námitkami stěžovatelů se ve svém rozhodnutí řádně a dostatečně vypořádal jak Nejvyšší správní soud, tak především již krajský soud. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovatelům přisvědčit, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu porušilo jejich ústavně zaručená práva.

18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2025

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu