Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3074/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Hasenöhrla, zastoupeného Mgr. Soňou Žourkovou, advokátkou, sídlem Malická 1576/11, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -376 ze dne 28. 8. 2024, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. -324 ze dne 20. 11. 2023 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. -287 ze dne 5. 4. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a obchodní korporace X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zaručená především v a d.

2. Stěžovatel byl od roku 2013 zaměstnancem vedlejší účastnice; pracoval jako vedoucí montáže. Vedlejší účastnice mu dala v srpnu 2020 výpověď z pracovního poměru, neboť měl nedovoleně nakládat s hotovými výrobky (dvěma sanitárními bateriemi) tak, že si je přisvojil - odnesl do své kanceláře, aby nebyl spatřen, čímž je odňal z dispozice zaměstnavatele. Stěžovatel se následně žalobou u civilních soudů proti vedlejší účastnici domáhal určení neplatnosti výpovědi pracovního poměru.

3. Okresní soud Plzeň-sever ("nalézací soud") žalobu stěžovatele zamítl; dospěl k závěru, že byly naplněny všechny předpoklady výpovědního důvodu podle . Krajský soud v Plzni ("odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.

4. Obsáhlou argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně:

Stěžovatel namítá, že soudy protiústavně dovodily, že porušil svoji pracovní povinnost předcházet škodám zaměstnavatele tím, že neoprávněně odnesl dvě baterie. V žádném předpisu či pokynu zaměstnavatele nebyl stanoven způsob, jak má být vizuální kontrola již hotových výrobků prováděna. Posouzení soudů je protiústavní a v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Ani v přestupkovém řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel získal trvalou dispozici s bateriemi, nebo že by byla vyloučena možnost zaměstnavatele s nimi nakládat. Soudy měly zkoumat, zda baterie opustily závod (stěžovatel v tomto ohledu neúspěšně navrhoval výslech svědka, který jej měl vidět v daný den ze závodu vycházet).

Soudy protiústavně obrátily důkazní břemeno v neprospěch stěžovatele, jelikož mu uložily povinnost prokázat tvrzení, že baterie vrátil zpět na místo. Jde o spor pracovněprávní, u kterého by zaměstnavatel měl prokázat oprávněnost důvodů výpovědi. Stěžovatel neměl způsob, jak své tvrzení prokázat: kamerové záznamy vedlejší účastnice nepředložila, policii je dokonce zatajila; je pak zřejmé, že zaměstnanci nebudou vypovídat v neprospěch svého zaměstnavatele. Vedlejší účastnice měla prokázat, že ze závodu bylo expedováno o dvě baterie méně, tj. že jí vznikla škoda.

Soudy nevzaly v potaz, že baterie nemusely být vůbec dodány či že mohly být vyřazeny pro mechanické poškození. Soudy svůj závěr o ztrátě baterií fakticky opřely pouze o výpovědi čtyř svědků s tím, že tři z nich podepsali po dokončení zakázky záznam, v němž prohlásili, že k tzv. "bukování" bylo předloženo pouze 45 smontovaných baterií namísto 47, které měly být vyrobeny. Vedlejší účastnice nepředložila žádný listinný důkaz potvrzující uvedené tvrzení (kupříkladu protokol o bukování; průvodní listy či dodací listy). Vedlejší účastnice nadto protiústavně - po koncentrační lhůtě - změnila svá tvrzení o počtu vyrobených a objednaných baterií ze 48 kusů na 47, jakož i ohledně poškození jedné z baterií. Z výpovědí svědků přitom vyplynulo, že počet a správnost dodávaných komponentů nebyly kontrolovány.

Soudy se rovněž dostatečně nezabývaly otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a vznikem škody (a to především námitkami stěžovatele ohledně přístupu dalších osob do jeho kanceláře či do chodby haly, kde byly baterie umístěny).

Jelikož soudy nepřímo uzavřely, že stěžovatel je vinným z krádeže, poškodily jeho dobré jméno a pověst. Stěžovatel žije v malém městě a o případu ví jeho širší rodina a známí. Soudy se nezabývaly motivací stěžovatele, který byl zaměstnán u vedlejší účastnice na vedoucí pozici s poměrně vysokou mzdou řadu let; je absurdní, aby si "přisvojil" baterie v hodnotě 3 000 Kč, které měl nadto možnost jako zaměstnanec odkoupit s výraznou slevou. Soudy naopak nehodnotily účelovost postupu vedlejší účastnice.

5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [ ], je včasná a není nepřípustná podle téhož zákona. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.

6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

7. Argumentace stěžovatele ve své podstatě jen směřuje proti hodnocení důkazů ze strany civilních soudů. Všeobecně platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Postupuje-li civilní soud podle ustanovení , Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

]. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek posuzuje, zda hodnocením důkazů obecné soudy zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů civilní soud učinil, případně nese-li jeho postup rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci [nález

sp. zn.

ze dne 7. 5. 2014].

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy v nyní projednávané věci stěžovatele ústavnímu standardu volného hodnocení důkazů a odůvodnění soudních rozhodnutí dostály. Odvolací soud se dílčími námitkami stěžovatele v napadeném rozsudku podrobně vypořádal a ústavně konformně odůvodnil, proč jsou podle něj všechny předpoklady výpovědního důvodu podle naplněny.

9. Odvolací soud především stěžovateli přesvědčivě vysvětlil, proč jeho pracovní náplní nebyla vizuální kontrola již zabalených hotových výrobků (body 7 a 11 napadeného rozsudku), proč vedlejší účastnice nevznesla nová tvrzení ohledně počtu baterií po okamžiku koncentrace řízení (bod 8 napadeného rozsudku) či proč bylo spolehlivě prokázáno, že dvě baterie chyběly (body 12 a 13 napadeného rozsudku). Napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu v každém případě nevykazují znaky svévole či extrémního nesouladu skutkových zjištění a právních závěrů.

10. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatele o porušení jeho základního práva na dobrou pověst. Soudy nedospěly k závěru, že se stěžovatel dopustil trestného činu krádeže; dospěly pouze k závěru, že stěžovatel porušil svoje pracovněprávní povinnosti, v důsledku čehož byla jeho výpověď důvodná.

11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu