Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 629/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Marka Mateje, zastoupeného JUDr. Stanislavem Hájkem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 28, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2024 č. j. -563, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2024 č. j. -480 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. dubna 2023 č. j. -383, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a JUDr. Michala Nováka, insolvenčního správce dlužníka Agency worker company s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných d.

2. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy vystupoval coby žalovaný ve věci žaloby o zaplacení částky 8 600 000 Kč do majetkové podstaty dlužníka Agency worker company s. r. o. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 8 600 000 Kč (s příslušným úrokem z prodlení). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Stěžovatel následně podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že podané dovolání neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , (dále jen ), a v dovolacím řízení proto nelze pro tento nedostatek pokračovat. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatel nepředložil dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání; v dovolání především rekapituloval průběh řízení a vyjadřoval svůj nesouhlas s tím, jak ve věci rozhodl odvolací soud. Dovolací přezkum je však dle vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod. Závěr o přípustnosti dovolání pak nemohla založit ani námitka stěžovatele, že rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu jsou "nepřezkoumatelné", neboť uvedená námitka není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele podle ustanovení odmítl.

3. V podané ústavní stížnosti směřující proti v záhlaví citovaným rozhodnutím stěžovatel namítá, že v jeho případě soudy nesprávně posoudily, kdo v řízení nese důkazní břemeno. Jednání soudů bylo dle něj jednostranné, soudy braly v úvahu jen tvrzení a důkazy směřující ve prospěch vedlejšího účastníka jako žalobce.

II.

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, nicméně dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu , a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu ke zbývajícím rozhodnutím) podle .

5. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, zabýval se Ústavní soud tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí, když dovolání stěžovatele odmítl s tím, že neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení Postup Nejvyššího soudu hodnotil Ústavní soud však pouze obecně optikou základních práv, jejichž porušení stěžovatel tvrdí, neboť sám stěžovatel na důvody odmítnutí dovolání v ústavní stížnosti nijak nereaguje. Závěr Nejvyššího soudu není ve stížnosti zpochybněn.

6. Ústavní soud připomíná, že bylo povinností stěžovatele, aby v dovolání uvedl dovolací důvod ( a 3 ), a aby způsobem předvídaným v ve spojení s vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Stěžovatel nepředložil dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, a tato vada dovolání nebyla ve lhůtě stanovené k jeho podání odstraněna. V podaném dovolání se stěžovatel omezil pouze na rekapitulaci průběhu řízení, brojil proti skutkovým zjištěním, případně předkládal vlastní skutkovou verzi příběhu, z níž posléze vyvozoval pro sebe výhodné právní posouzení, či obecně namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné.

7. Stěžovatel tedy nedostál povinnostem vyplývajícím z , pokud jde o podání dovolání. Odmítl-li za takového stavu Nejvyšší soud dovolání s tím, že neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti a v dovolacím řízení tak nebylo možné pokračovat, tj. odmítl jej fakticky pro vady, odpovídá jeho postup stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. , ve kterém se Ústavní soud otázkou přípustnosti dovolání podrobně zabýval. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do základních práv stěžovatele. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu proto shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

8. Jde-li o napadené rozsudky Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni, Ústavní soud konstatuje, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelům zákon k ochraně jejich práv poskytuje. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. Ve shora zmíněném plenárním stanovisku Ústavní soud výkladem dovodil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, a je-li proto odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem. V takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti za nepřípustnou.

9. Tyto závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc, proto je ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město a rozsudku Krajského soudu v Plzni nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů Ústavní soud nemohl nijak zohlednit, konstatuje pouze, že ve smyslu stanoviska sp. zn. vyhodnotil, že v nyní posuzované věci nejde o situaci, kdy by bylo zjištění skutkového stavu obecnými soudy natolik vadné, že by opravňovalo Ústavní soud (zcela výjimečně) ke kasačnímu zásahu namísto konstatování nepřípustnosti ústavní stížnosti.

10. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ji odmítl podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu