Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 199/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VÚKV a.s., sídlem Bucharova 1314/8, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené Mgr. Karlem Masopustem, advokátem, sídlem Oktábcových 1039/3, Praha 9 - Vysočany, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. listopadu 2024 č. j. -34, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Tvrdí, že jím Nejvyšší správní soud porušil její ústavně zaručené právo zakotvené v d.

2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozsudku a připojených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelka působí v oblasti výzkumu a vývoje kolejových dopravních vozidel a usiluje o zápis do seznamu výzkumných organizací [ , o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků (zákon o podpoře výzkumu a vývoje)]. Vedlejší účastník její žádost zamítl (a ministr toto rozhodnutí potvrdil a její odvolání zamítl). Stěžovatelka nesplnila klíčovou podmínku pro zápis do seznamu - provádět výzkum nebo vývoj nezávisle, samostatně.

3. Stěžovatelka se obrátila na správní soudy. Po předchozích procesních peripetiích Městský soud v Praze žalobu zamítl. Správní orgány podle něj ctily závazný právní názor, který správní soudy dříve v této věci vyslovily, tj. podrobněji odůvodnily svá rozhodnutí (jaké jsou rozhodné unijní a vnitrostátní právní přepisy, co je smyslem a účelem seznamu výzkumných organizací, co se rozumí zvyklostmi v daném vědním oboru atd.). Důvod, proč správní orgány nevyhověly stěžovatelčině žádosti, byl ve způsobu provádění výzkumu. Stěžovatelka tuto činnost vykonávala ve spolupráci s jinými (tzv. kooperativní výzkum). To se však příčí požadavku, aby výzkum byl nezávislý. Ač je odůvodnění rozhodnutí ministra stručnější, tvoří s odůvodněním ministerstva jeden celek. Stěžovatelka dostala odpověď na všechny své námitky. Městský soud zdůraznil, že výzkum a vývoj musí být nezávislý. Pokud stěžovatelka tyto činnosti uskutečnila buď pro konkrétního zadavatele (objednavatele), či ve spolupráci s jinými, neprovádí nezávislý výzkum. Není pravda, že by právo EU považovalo kooperativní výzkum za výzkum nezávislý. Provádění nezávislého výzkumu a šíření jeho výsledků (výukou, publikací, transferem) se vzájemně podmiňují. Nelze šířit výsledky, pokud výzkum nebyl uskutečněn stěžovatelkou a nezávisle. Vše řečené není v rozporu s právem EU, naopak. Správní orgány posuzují věc podle skutkového a právního stavu v době vydání jejich rozhodnutí. Pokud patenty zanikly, jsou v nynějším řízení bez významu, nelze k nim přihlížet. V řízení o žádosti se očekává větší procesní aktivita žadatele, který nese větší důkazní povinnost než v řízení zahájeném z moci úřední.

4. Nejvyšší správní soud se ve všem ztotožnil s městským soudem. Není pravda, že městský soud opomenul stěžovatelčiny žalobní námitky. Jeho rozsudek je přezkoumatelný. Pokud se městský soud blíže vyjádřil k čestnému prohlášení předsedy představenstva a generálního ředitele, nejde o vadu řízení. Procesní pochybení včetně případných vad při zjišťování skutkového stavu (dokazování) musí být natolik závažná, aby ovlivnila samotné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka si protiřečí, namítá-li nepoložení předběžné otázky. Městský soud se k této možnosti vyjádřil a odůvodnil, proč to není třeba. Pokud odvolací správní orgán doplnil, opravil či upřesnil odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nejde o nic neobvyklého. Takový postup není ničím jiným než projevem zásady dvojinstančnosti správního řízení. Je pravda, že nikde výslovně nestanoví, že se věci posuzují věci podle skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jde však o tradiční princip správního práva procesního. Také v řízení o zápisu do seznamu výzkumných organizací má tento princip své místo. Stěžovatelka nepředkládá žádnou argumentaci, proč by výklad požadavku nezávislosti byl vadný ani nevyvrací jeho význam při šíření výsledků výzkumu. Protože se Soudní dvůr EU již vyjádřil k pojmu nezávislosti, není třeba pokládat stejnou otázku.

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka kritizuje Nejvyšší správní soud, protože nepoložil jí navržené čtyři předběžné otázky. První dvě se týkaly výkladu pojmu nezávislý výzkum (zda výzkum musí být skutečně nezávislý a zda účinná spolupráce je rovněž nezávislým výzkumem). Poslední dvě se týkaly povinnosti šířit výsledky výzkumu.

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena ( až 31 , o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ( téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.

7. Právo EU je nedílnou součástí českého právního řádu. Interpretace a aplikace vnitrostátních právních předpisů majících původ v unijním právu musí být v souladu s tímto právem včetně jeho principů a judikatury. Především orgány členských států uplatňují, resp. vykládají a používají unijní právo [nález ze dne 8. 3. 2006

sp. zn.

(N 50/40 SbNU 443), část A-3].

8. Stěžovatelka se proto mýlí, naznačuje-li, že správní soudy nemohou vůbec vykládat unijní právo. Výklad a použití unijního práva však musí být jednotný napříč členskými státy Unie. Právě předběžnou otázkou se předchází výkladovým rozdílům (rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 6. 3. 2018, C-284/16, Achmea, body 35 až 37). To ale neznamená, že se vnitrostátní soudy musí vždy obrátit na Soudní dvůr EU s předběžnou otázkou. Ve vztahu k soudům v posledním stupni, které mají povinnost se obrátit na unijní soud, Soudní dvůr EU stanovil výjimky: otázka na věc nedopadá, byla již Soudním dvorem zodpovězena nebo odpověď na ni je natolik zřejmá, že zde není žádný prostor pro rozumnou pochybnost (rozsudek velkého senátu ze dne 6. 10. 2021, C-561/19, Consorzio Italian Management, body 34 a 36).

9. Stěžovatelka trvá na tom, že Nejvyšší správní soud musel položit předběžnou otázku. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že rozsudek Soudního dvora EU ze dne 13. 10. 2022, spojené věci C-164/21 a C-318/21, Baltijas Starptautiska Akademija, vyčerpávajícím způsobem neodpovídá na všechny její otázky. V této věci Soudní dvůr řešil dvě témata: zaprvé, zda dotčená instituce může vykonávat souběžně více činností (včetně té výdělečné povahy) a současně si udržet postavení organizace pro výzkum a šíření znalostí, zadruhé, zda šíření znalostí musí mít spojitost s výsledky vlastního výzkumu. Zatímco na poslední dvě otázky se stěžovatelce dostalo odpovědi, tj. šíření znalostí v jakékoli podobě se musí týkat výsledků vlastního výzkumu (rozsudek Baltijas Starptautiska Akademija, bod 49), na první dvě již nikoli. Co se rozumí nezávislým výzkumem, Soudní dvůr EU skutečně neřešil.

10. Přesto Nejvyšší správní soud nepochybil, neobrátil-li se na Soudní dvůr EU. Ústavní soud upozorňuje, že tu stále existuje třetí výjimka z povinnosti položit předběžnou otázku. Byť odůvodnění nepoložení prvních dvou předběžných otázek není dokonalé, třeba mít na paměti, že soudy mají poměrně široký prostor pro uvážení, zda se obrátit na unijní soud, či nikoli. Rozhodnutí nepoložit předběžnou otázku by muselo být svévolné, např. pokud by výklad vnitrostátního soudu byl jednoznačně neudržitelný. Nic takového se v nynější věci nestalo. Nejvyšší správní soud pracoval nejen s použitelným unijním právním předpisem, ale také právně nezávazným, doprovodným dokumentem. Nadto porovnal vícero jazykových verzí, které shodně chápou nezávislost jako samostatnost, a své závěry podpořil i judikaturou Soudního dvora.

11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2025

Zdeněk Kühn v. r.

předseda senátu