Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2679/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem, sídlem Sokolská 586/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2024 č. j. -467, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2023 č. j. -392 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. června 2022 č. j. -342, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a M. L., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Základem posuzovaného případu je spor o platnost závěti.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel, syn zůstavitele, se před obecnými soudy domáhal určení, že žalovaná (nyní vedlejší účastnice řízení), zůstavitelova vnučka, není dědičkou zůstavitele. Podle závěti sepsané roku 2013 formou notářského zápisu zůstavitel ustanovil dědičkou veškerého majetku vedlejší účastnici. Stěžovatel v žalobě zpochybňoval platnost závěti s tvrzením, že zůstavitel nebyl v době jejího sepsání psychicky v pořádku. Později svá tvrzení pozměnil v tom směru, že zůstavitel měl vážné problémy se zrakem, tudíž měla být závěť sepsána před svědky.

3. Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") žalobu zamítl. Po poměrně rozsáhlém dokazování uzavřel, že bylo prokázáno, že zůstavitel byl schopen pořídit závěť po stránce psychiatrické a že byl také schopen si ji přečíst, byť za pomoci optických pomůcek, tudíž nebylo třeba závěť činit před svědky. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek okresního soudu. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobná rekapitulace řízení a napadených rozhodnutí účelná; účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ustanovení y. Jeho argumentaci lze stručně shrnout následovně. Zaprvé stěžovatel uvedl, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů panuje extrémní nesoulad. Stěžovatel znovu zpochybnil jednotlivá skutková zjištění a rozporoval konkrétní dílčí závěry, k nimž obecné soudy dospěly. Dále setrval na stanovisku, že zůstavitel v důsledku svého onemocnění nebyl schopen si závěť přečíst, a jednalo se proto o osobu se smyslovým zrakovým postižením ve smyslu . Zadruhé stěžovatel namítal nesprávné hmotněprávní posouzení ze strany obecných soudů. Konkrétně rozporoval závěry, že zůstavitel byl schopen soustavného čtení a že notářka nemusela závěť sepsat kvalifikovaným způsobem za přítomnosti dvou svědků. Podle stěžovatele zůstavitel přišel o komplexní schopnost číst již v době pořízení závěti. V tomto směru stěžovatel zpochybnil rozhodnutí Nejvyššího soudu, který tyto námitky odmítl.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho rolí není kontrola správnosti aplikace podústavního práva. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti se však pohybuje výhradně na úrovni podústavního práva; opakuje námitky uplatněné a vypořádané již v řízení před obecnými soudy. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti pro něj nepříznivému výsledku řízení před obecnými soudy, aniž by předestřel ústavně relevantní tvrzení ohledně namítaného porušení svých základních práv.

7. Co se týče dokazování, Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že zasahuje do činnosti obecných soudů toliko v případech, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými či právními závěry soudů (např. nález ze dne 4. září 2024

sp. zn.

, bod 19). Jde o situace, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v rozhodování (usnesení ze dne 24. září 2019

sp. zn.

, bod 9). Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal. Obecné soudy při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v ě. Podrobně a srozumitelně vyložily, proč považovaly závěť za platnou a splňující veškeré zákonem předvídané náležitosti (viz zejména bod 7 napadeného rozsudku okresního soudu, bod 14 napadeného rozsudku krajského soudu a body 9-12 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu).

8. Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou také stěžovatelovu námitku týkající se údajného nesprávného hmotněprávního posouzení ze strany obecných soudů. Jak plyne z předchozího odstavce, obecné soudy při intepretaci a aplikaci podústavního práva nevykročily z ústavních mantinelů. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelova dovolání (viz kritéria v usnesení ze dne 19. listopadu 2014

sp. zn.

, bod 6).

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle , neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu