Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 797/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti KOVO DRUŽSTVO Olomouc, sídlem Dukelských hrdinů 29, Hlubočky, zastoupené advokátem Mgr. Stanislavem Sochorem, sídlem Pavelčákova 441/14, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -502 ze dne 10. prosince 2024, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Ing. Josefa Peřiny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle d. K tomu mělo dojít nesprávným výkladem počátku a běhu lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud v Olomouci vydal dne 16. 7. 2015 rozsudek pro uznání, kterým vyhověl žalobě vedlejšího účastníka, aby mu byla stěžovatelka povinna přidělovat práci. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku odvolání, řízení o něm ale bylo usnesením okresního soudu ze dne 21. 12. 2015 zastaveno (pro zpětvzetí). Dne 11. 4. 2018 podala stěžovatelka proti těmto dvěma rozhodnutím žalobu pro zmatečnost s tím, že je naplněn důvod zmatečnosti podle stručně řečeno tím, že za ni v původním řízení vystupoval Petr Hejtman, který nebyl statutárním orgánem stěžovatelky a nebyl oprávněn jejím jménem jednat; jeho zájmy navíc byly v rozporu se zájmy stěžovatelky.

3. Okresní soud usnesením č. j. -333 ze dne 28. 3. 2022 žalobě vyhověl a žalobou napadená rozhodnutí zrušil. Ke včasnosti žaloby se vyjádřil tak, že tříměsíční lhůta podle ani fakticky nezačala běžet, jelikož i nadále zůstává sporné, kdo je oprávněn za stěžovatelkou jednat, neboť to zůstává předmětem soudních sporů.

4. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. -390 ze dne 19. 4. 2023 prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl. Podle krajského soudu veškeré překážky potenciálně bránící stěžovatelce jednat před soudem odpadly nejpozději 16. 7. 2016 zápisem předsedkyně Vladimíry Peřinové do obchodního rejstříku, čímž se dostal na dlouhou dobu do souladu stav faktický a registrovaný, a stěžovatelce tak nic nebránilo na rozsudek a usnesení o zastavení odvolacího řízení adekvátně reagovat. Zákonná lhůta proto uplynula 16. 10. 2016, a pokud stěžovatelka podala žalobu 11. 4. 2018, učinila tak pozdě.

5. Nejvyšší soud následně ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť shledal závěry odvolacího soudu souladnými s rozhodovací praxí. Podle ní počíná lhůta podle běžet dnem, kdy byl účastníku ustanoven zástupce nebo kdy odpadla překážka, pro kterou nemohl před soudem samostatně jednat, nebo pro kterou nemohl před soudem vystupovat. Nevysloví-li soud neplatnost rozhodnutí orgánu právnické osoby, je toto rozhodnutí platné. Je-li přezkoumávána platnost rozhodnutí o volbě člena statutárního orgánu, je za právnickou osobu v řízení oprávněna jednat i osoba, jejíž volba je návrhem na zahájení řízení zpochybněna. Za této situace pak nelze uvažovat o tom, že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za právnickou osobou jednat. V době rozhodování odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o neplatnosti usnesení členských schůzí o volbě Vladimíry Peřinové do funkce předsedkyně družstva, a ta tak byla oprávněna za družstvo jednat nejpozději od 22. 7. 2015.

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jsou i nadále vedeny spory o platnosti členských schůzí, a tedy i o to, kdo je jejím řádně zvoleným statutárním orgánem. Soudy pak stěžovatelce dávají k tíži, že nově zapsaný statutární orgán bezodkladně nepodal žalobu pro zmatečnost, ačkoliv jeho právní postavení bylo nejisté, nový statutární orgán věděl o existenci rozsudku, ale nebyly mu známy důvody zmatečnosti, a otázka, která byla předmětem původního řízení, již navíc byla dříve pravomocně rozhodnuta v neprospěch vedlejšího účastníka. Takový požadavek stěžovatelka považuje za porušení práva na spravedlivý proces, neboť jsou tím vysoce překračovány limity zásady, že právo náleží bdělým, které se odvolací soud dovolával. Stěžovatelka také upozorňuje, že napadené usnesení vychází ze skutkových zjištění, podle kterých stěžovatelka musela vědět o usnesení o zastavení odvolacího řízení dříve než v roce 2016, což ale vychází jen z domněnek soudů, nadto se tato skutková zjištění liší od zjištění soudu prvního stupně.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně vysvětlil, od jakého okamžiku se odvíjí počátek subjektivní lhůty k podání žaloby pro zmatečnost podle , jak dlouhá tato lhůta dle zákona je, jakož i to, že na její běh v zásadě nemají vliv probíhající soudní spory, v nichž je oprávnění určité osoby jednat za právnickou osobu zpochybněno (napadením rozhodnutí orgánu právnické osoby o volbě člena statutárního orgánu). Oproti tomu stojí vesměs stručné úvahy stěžovatelky, že je tříměsíční lhůta příliš krátká, což ale může být podnět spíše pro zákonodárce, nikoliv pro Ústavní soud, zvláště když stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost s odstupem takřka dvou let.

9. Jde-li o seznámení stěžovatelky, resp. jejího nového statutárního orgánu s rozhodnutími, která byla napadena žalobou pro zmatečnost, odvolací soud řádně vysvětlil, na základě čeho ke svým závěrům (které v tomto směru ani nejdou proti závěrům okresního soudu) dospěl, jak se navíc z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz bod 16) podává, otázka seznámení nového statutárního orgánu stěžovatelky s rozhodnutími, která byla napadena žalobou pro zmatečnost, nebyla pro závěr o opožděnosti žaloby rozhodující.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Z důvodu procesní ekonomie se tak už ani nezabýval otázkou, zda plná moc udělená advokátovi Mgr. Sochorovi byla za stěžovatelku podepsána k tomu oprávněnou osobou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu