Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 650/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnost stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Václavem Píchou, advokátem, sídlem Sladkovského 51, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2024 č. j. -507 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2023 č. j. -472, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ZPA Nová Paka, a. s., sídlem Pražská 470, Nová Paka, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, d a y.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 23. 3. 2023 č. j. -453 zamítl návrh stěžovatele, jako povinného, na zastavení exekuce prováděné soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno-venkov. Okresní soud zjistil, že soudní exekutor provádí exekuci na majetek stěžovatele k vymožení pohledávky vedlejší účastnice podle vykonatelného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. . Stěžovatel navrhl zastavení exekuce s tím, že na jeho majetek bylo u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") vedeno insolvenční řízení a krajský soud rozhodl, že pohledávka vedlejší účastnice (pro kterou je vedena exekuce) není po právu. Krajský soud vzal na vědomí splnění podmínek oddlužení stěžovatele a osvobodil ho od placení pohledávek. Za dané situace je tak podle okresního soudu exekučním titulem trestní rozsudek, kterým byla stěžovateli v souvislosti s jím spáchaným pokračujícím zločinem podvodu uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici škodu celkem ve výši 6 616 692,07 Kč. Na základě toho okresní soud - vycházeje mimo jiné z a 416 , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů - uzavřel, že i po skončení insolvenčního řízení a přiznání osvobození od placení pohledávek stíhá stěžovatele povinnost zaplatit nejen trestním soudem uložený peněžitý trest, ale také jej stíhá povinnost nahradit škodu, kterou úmyslným trestným činem a úmyslným porušením právní povinnosti způsobil. Skutečnost, že se v insolvenčním řízení k pohledávce vedlejší účastnice nepřihlíželo, nic nemění na tom, že jde o pohledávku, na kterou se nevztahuje osvobození od placení pohledávek.

3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě krajský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu, neboť se ztotožnil se závěry okresního soudu.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl, byť ho pro vymezenou právní otázku shledal přípustným, nicméně posouzení právní otázky, na němž bylo usnesení krajského soudu založeno, hodnotil Nejvyšší soud jako správné. V odůvodnění Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že v incidenčním sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky se řeší sporné otázky jen pro účely insolvenčního řízení a rozhodnutí je pak účinné vůči všem procesním subjektům v insolvenčním řízení. Výsledek sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky nemá vliv na možnost věřitele vymáhat vykonatelnou pohledávku po skončení insolvenčního řízení. Rozhodnutí krajského soudu, že pohledávka vedlejší účastnice není po právu, tedy nemělo žádný vliv na existenci pohledávky (pohledávka nezanikla), ani na její vykonatelnost.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel uvádí, že právní názor, na němž jsou napadená rozhodnutí vystavěna, tedy že rozhodnutí insolvenčního soudu má účinky jen pro insolvenční řízení, je v rozporu s právní jistotou. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že existuje jakýsi dvojí režim pohledávky, která existuje v exekučním řízení, ale neexistuje v řízení insolvenčním. Absurdnost uvedeného výkladu se podle stěžovatele projeví zejména ve sporech se spotřebitelem zavázaného z úvěrové smlouvy vůči nebankovní instituci. Byť bude následně v insolvenčním řízení taková pohledávka vůči spotřebiteli popřena, mohla by nebankovní instituce svoji pohledávku vůči spotřebiteli dále vymáhat v exekučním řízení. Obecné soudy jako soudy exekuční měly naopak podle stěžovatele v řízení uzavřít, že rozhodnutí insolvenčního soudu, podle něhož pohledávka vedlejší účastnice není po právu, nahrazuje původní exekuční titul - tedy rozsudek soudu trestního.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady přitom Ústavní soud v dané věci nezjistil.

8. Tato východiska charakterizující postavení Ústavního soudu a jeho možnost zasahovat do výkladu podústavního práva provedeného obecnými soudy se plně uplatní i v nyní posuzované věci. Obecné soudy zřetelně a srozumitelně objasnily vztah jednotlivých ustanovení a vliv rozhodnutí soudu v insolvenčním řízení na možnost vymáhat pohledávku v řízení exekučním. Výklad přijatý obecnými soudy v exekučním řízení se nijak neprotiví ani základním zásadám civilního procesu (nenarušuje tak právní jistotu ani princip litispendence). Neobstojí ani stěžovatelem vytvořený příklad, podle něhož výklad přijatý obecnými soudy v jeho věci může porušovat i práva spotřebitele, kterému byl poskytnut úvěr nebankovní institucí, přičemž taková smlouva by byla shledána neplatnou a insolvenční soud by o eventuální pohledávce rovněž rozhodl, že není po právu. Příklad uváděný stěžovatelem nemá s nyní posuzovanou věcí žádnou souvislost. Stěžejní v této věci je skutečnost, že pohledávka vedlejší účastnice je majetkovou sankcí za úmyslný trestný čin a je založená trestním rozsudkem. Je tedy pohledávkou, která ve smyslu nezaniká ani poté, co nebyla uspokojena v insolvenčním řízení, protože (i přesto, že) se k ní v insolvenčním řízení nepřihlíželo.

9. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2025

Zdeněk Kühn v. r.

předseda senátu