Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1987/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelek GLUTTON, a.s., a Incanto, a.s., obou sídlem Jandáskova 1957/24, Brno, obou zastoupených Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2024 č. j. -474, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2023 č. j. -436 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2019 č. j. -266, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Davida Paula Stapletona, právního nástupce Bettiny Stapleton, zemřelé dne 2. března 2020, 2) Vratislava Pěchoty Jr., Esq., advokáta, sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké (doručovací adresa v České republice Mánesova 1645/87, Praha 2), správce pozůstalosti po Thomasi Karenovi, OBE, zemřelém dne 31. prosince 2022, 3) Mary Anderson Eirich Kohn, 4) Michaela Paula Kohna, vedlejší účastníci 1), 3) a 4) zastoupeni Vratislavem Pěchotou Jr., Esq., advokátem, se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké (se sídlem v České republice Mánesova 1645/87, Praha 2), a 5) Jana Halouzky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Základem posuzovaného případu je spor o platnost kupních smluv o převodu pozemků uzavřených správkyní konkurzní podstaty v rozporu s , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a možnost následného vydržení vlastnického práva k těmto pozemkům stěžovatelkami.

2. Na základě ústavní stížnosti, přiložených dokumentů a vyžádaných spisů lze dosavadní průběh sporu zjednodušeně shrnout následovně. Vedlejší účastníci řízení, respektive jejich právní předchůdci, uplatnili restituční nároky u Státního pozemkového úřadu. Ten o nich v roce 2013 rozhodl tak, že vedlejší účastníky určil podílovými spoluvlastníky pozemků specifikovaných v napadených rozhodnutích. Katastrální úřad však odmítl provést zápis do katastru nemovitostí s tím, že nový stav nenavazuje na dosavadní zápisy. Správkyně konkurzní podstaty povinné osoby Brněnské cihelny, s. p., v likvidaci, totiž pozemky v mezidobí v rozporu s zákona o půdě a , o konkurzu a vyrovnání, prodala třetím osobám, mezi které patřily stěžovatelky, respektive jejich právní předchůdkyně.

4. Vedlejší účastníci následně podali proti stěžovatelkám žalobu na určení vlastnického práva k pozemkům. Obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedené žalobě vyhověly a určily, že vedlejší účastníci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků. Základním argumentem pro jejich závěr byla absolutní neplatnost uvedených kupních smluv. Soudy zároveň odmítly možnost vydržení pozemků stěžovatelkami pro absenci dobré víry následně nabývajících osob.

3. V návětí označená rozhodnutí stěžovatelky napadly rozsáhlou ústavní stížností s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo vlastnit majetek podle y a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

4. Argumentaci stěžovatelek lze stručně shrnout následovně. K zásahu do posledně jmenovaného práva mělo dojít tím, že obecné soudy odmítly ochránit vlastnická práva stěžovatelek k daným pozemkům, neboť upřednostnily nároky restituentů. Stěžovatelky, resp. jejich právní předchůdkyně, pozemky nabyly s důvěrou v akty státních orgánů na základě řádně uzavřené a platné kupní smlouvy se správkyní konkursní podstaty, která není osobou povinnou ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o půdě. Vědomost správkyně konkursní podstaty ohledně uplatnění restitučních nároků k pozemkům podle stěžovatelek v řízení nebyla prokázána. Podle stěžovatelek na základě judikatury Nejvyššího soudu platí, že neuplatní-li restituent své právo vylučovací žalobou v rámci konkursního řízení, zůstává mu právo na vydání zpeněženého výtěžku z konkursní podstaty, nelze mu však přiznat existenci vlastnického práva. Alternativně pak stěžovatelky měly pozemky vydržet v dobré víře v platnost kupní smlouvy, která byla schválena pravomocným rozhodnutím konkursního soudu. Stěžovatelky namítly, že dobrá víra se u právnické osoby odvíjí od dobré víry jejího statutárního orgánu, a nebylo tedy možné odvozovat absenci dobré víry pouze od jednoho člena statutárního orgánu.

5. Porušení práva na soudní ochranu vidí stěžovatelky v libovůli obecných soudů, které se nevypořádaly se všemi jejich argumenty, ať už jde o neplatnost smlouvy pro porušení § 5 odst. 3 zákona o půdě nebo § 68 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání nebo nedostatek dobré víry stěžovatelek, resp. jejich právních předchůdců. K zásahu do práv stěžovatelek mělo dojít také tím, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, tudíž nedošlo k veřejnému a ústnímu projednání věci.

6. Vedlejší účastníci 1) - 4) z vlastní iniciativy zaslali Ústavnímu soudu vyjádření, v němž, stručně řečeno, označili napadená rozhodnutí obecných soudů za ústavně souladná a navrhli Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost stěžovatelek odmítl. Ústavní soud toto vyjádření zaslal stěžovatelkám na vědomí.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatelka Incanto, a.s. se v minulosti již obrátila na Ústavní soud v obdobných případech, týkajících se však jiných pozemků. Ústavní soud její ústavní stížnosti odmítl usneseními ze dne 7. září 2023

sp. zn.

a ze dne 19. března 2024

sp. zn.

. Ústavní soud tedy již opakovaně (viz též usnesení ze dne 27. září 2023

sp. zn.

) posoudil námitky obsahově téměř totožné s námitkami nyní vznesenými stěžovatelkami, přičemž je shledal zjevně neopodstatněnými. To platí ve vztahu k výkladu § 5 odst. 3 zákona o půdě a pozici správkyně konkursní podstaty (usnesení , zejm. bod 12) i k otázce absence dobré víry, včetně otázky posuzování dobré víry u právnických osob (tamtéž, zejm. body 15 a 17). Ústavní soud v nyní posuzovaném případu neshledal důvod se od závěrů citovaných usnesení odchýlit a v podrobnostech na ně odkazuje. Nepovažuje přitom za účelné je zde v plné délce rekapitulovat.

9. Co se týče práva na spravedlivý proces, Ústavní soud shrnuje, že zásadní pochybení ústavní intenzity v dané věci neshledal. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích případem podrobně zabývaly a své závěry logicky zdůvodnily. Ani napadené usnesení Nejvyššího soudu nelze považovat za excesivní. Nejvyšší soud srozumitelně a logicky vysvětlil, proč stěžovatelčiny námitky nezaložily přípustnost dovolání, aniž by vybočil z mantinelů ústavnosti.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle , neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelek.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu