Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2782/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -4911 ze dne 18. července 2024, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. -4713 ze dne 5. prosince 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. -4505 ze dne 21. listopadu 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel nesouhlasí s novým posouzením věci poté, co byl původní rozsudek zrušen. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud") uznal rozsudkem č. j. -3659 ze dne 8. listopadu 2019 stěžovatele vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy [ , 2 písm. c) ve formě pomoci podle ] a stejně označenému přečinu [ ]. Za to mu uložil podmíněně odložený trest odnětí svobody, peněžitý trest a trest propadnutí věci. Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") usnesením č. j. -3804 ze dne 31. srpna 2020 v neveřejném zasedání rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil.

2. Napadeným rozsudkem následně krajský soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání (2a) zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , 2 písm. c) a odst. 4 písm. c) a (2b) přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle . Za to stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let ve věznici s ostrahou, peněžitý trest v celkové výměře 45 000 Kč, placený měsíčně ve stanovených splátkách, a trest propadnutí ve výroku specifikovaných věcí. K odvolání vrchní soud napadený rozsudek ve veřejném zasedání ve vztahu ke stěžovateli zrušil v celém rozsahu a nově jej uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , 2 písm. c) a odst. 4 písm. c) . Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let ve věznici s ostrahou, peněžitý trest v celkové výměře 45 000 Kč, placený měsíčně ve stanovených splátkách, a trest propadnutí ve výroku specifikovaných věcí. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (" "), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v , a v a 3 d ("Listina") a v a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na původní rozsudek, podle kterého měla jeho účast jen formu pomoci, a výslovně byla vyloučena existence organizované skupiny působící ve více státech; v novém rozhodnutí však krajský soud ze shodných skutkových zjištění vyvodil jiné právní závěry. Jediným usvědčujícím důkazem je výpověď, kterou učinil spolu-odsouzený (hlavní organizátor) v přípravném řízení za účelem propuštění z vazby a kterou v hlavním líčení odvolal. Z dalších nepřímých důkazů nelze vinu stěžovatele dovodit. Podle něj nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, pro které by byl důvod měnit právní kvalifikaci - tím bylo porušeno legitimní očekávání stěžovatele [nález

sp. zn.

ze dne 25. ledna 2005 (N 16/36 SbNU 173)], presumpce neviny a zásada in dubio pro reo, neboť účelem trestního řízení není jen potrestat pachatele, ale i zajistit fair proces [nález

sp. zn.

ze dne 9. ledna 2014 (N 1/72 SbNU 23)] a případná změna hodnocení musí být důkladně vysvětlena [nález

sp. zn.

ze dne 30. září 2019 (N 166/96 SbNU 130)].

5. Podle stěžovatele lze z popisu skutku dovodit jen účastenství ve formě pomoci [ ], tedy méně závažné jednání, které je s ohledem na množství přepravené drogy zanedbatelné. Stěžovatel rovněž brojí proti závěru o organizované skupině (usnesení Nejvyššího soudu č. j. -92 ze dne 18. února 2016 a sp. zn. ze dne 12. srpna 2010), který z provedených důkazů nevyplývá. Současně poukazuje na "pomoc" dalších osob, které nebyly stíhány vůbec, nebo v jejich jednání nebyl spatřen "mezinárodní prvek". Stěžovatel nevěděl, že se úmyslně dopouští jednání ve prospěch organizované skupiny a forma jeho jednání mohla být toliko vědomou nedbalostí [nález

sp. zn.

ze dne 7. prosince 2006 (N 220/43 SbNU 437)].

6. Dále stěžovatel tvrdí, že skutek nebyl vymezen (místem, časem, způsobem) tak, aby jej nebylo možné zaměnit za jiný a neobsahoval popis všech znaků trestného činu, takže nemohl vědět, jaké konkrétní jednání je mu kladeno za vinu. Obecné soudy neuvedly, jde-li o trestný čin pokračující či trvající, což má zásadní vliv na hmotně-právní posouzení věci (viz usnesení Nejvyššího soudu č. j. -291 ze dne 18. února 2021). Podle stěžovatele šlo o pokračující trestný čin a jednotlivé útoky (3x převoz, 7x doprovod) bylo možné hodnotit z hlediska účastenství rozdílně. Vadným posouzením věci byla porušena jeho základní práva, a proto navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.

7. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není jako soudní orgán ochrany ústavnosti další instancí v systému všeobecného soudnictví a ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení reaguje pouze na taková pochybení, která u stěžovatele musí vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Jinak vyjádřeno, ne každý postup obecného soudu, byť by i byl podle jednoduchého práva vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda rozhodnutími obecných soudů byla základní práva stěžovatele porušena.

8. Původní rozsudek stěžovatel akceptoval, vrchní soud jej však z části zrušil pro nejasnost nebo neúplnost skutkových zjištění (ve vztahu k některým odsouzeným část věci vyloučil k samostatnému projednání a rozhodl rozsudkem č. j -3826 ze dne 17. září 2020). Ve vztahu ke stěžovateli vrchní soud uvedl, že jeho jednání nelze považovat za pomoc [ ], neboť naplňuje znaky trestného činu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vrchní soud popsal okolnosti, za nichž je u jednání obviněných nutné zvážit účast na organizované skupině na území více států (koordinované a plánované určení úkolů zvyšující pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a rozdělené mezi nejméně tři osoby, aniž by každý člen musel znát všechny ostatní).

9. Krajský soud provedl celé řízení znovu a na základě pokynů a závazného právního názoru se zabýval vytčenými vadami. Jednání dvou obžalovaných (stěžovatele a hlavního organizátora) posoudil jako činnost organizované skupiny působící ve více státech: Hlavní organizátor nakupoval marihuanu v České republice, zajišťoval její dopravu do Polska, kde ji opakovaně prodával dalším osobám (minimálně 33 kg), a stěžovatel mu v tom pomáhal; oba konopí v menším množství sami pěstovali. Krajský soud vycházel z jednání stěžovatele, který nejméně třikrát vyvezl drogu (celkem minimálně 5 kg) a nejméně sedmkrát jel před hlavním organizátorem tak, aby jej mohl varovat před policejními kontrolami. Krajský soud se důkladně zabýval použitelností a věrohodností výpovědi hlavního organizátora, který se v přípravném řízení a ve vazebním zasedání k jednání doznal, následně však trestnou činnost popíral s tím, že jeho přiznání mělo jen vést k propuštění z vazby. Při rozhodování o vině stěžovatele krajský soud vycházel i z dalších důkazů, především z výpovědí svědků, odposlechů, ze sledování a s ohledem na relevantní okolnosti stěžovateli uložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby (10-18 let).

10. Podle vrchního soudu postupoval krajský soud správně, dodržel zákonné požadavky na řízení, dbal práv obžalovaných, dokazování provedl v požadovaném a možném rozsahu, upřesnil dílčí skutkové okolnosti při zachování totožnosti skutku a své závěry podrobně odůvodnil. Přesto vrchní soud znovu provedl dokazování a nově rozhodl, neboť jednání stěžovatele původně rozdělené na dva dílčí skutky posoudil jako jeden zvlášť závažný zločin spáchaný různými formami (vyrobil a vyvezl). Dále vrchní soud v odůvodnění podrobně popsal důkazy, které prokazují protiprávnost jednání stěžovatele, a zabýval se i hodnověrností a použitelností výpovědi hlavního organizátora.

11. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení mimo jiné podrobně zabýval i posouzením, jde-li v případě stěžovatele o trestný čin pokračující či trvající a jednoznačně dovodil, že v šetřeném jednání nebylo možné dílčí útoky rozdělit, prokázána byla jen část jednání, a proto bylo správně posouzeno (viz například usnesení Nejvyššího soudu č. j. -676 ze dne 28. února 2019) jako jeden skutek a jeden trestný čin.

12. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel nepopírá jednání, pro které byl stíhán, opakovaně však nesouhlasí s právním hodnocením a námitky z ústavní stížnosti užil již v obhajobě, opravných prostředcích a obecné soudy se jimi dostatečně zabývaly a vypořádaly. Opakovaně a důkladně se zabývaly existencí organizované skupiny v projednávané věci a s odkazem na relevantní judikaturu popsaly, o co svůj závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty opírají - tedy jaké konkrétní jednání je vedlo k aplikaci příslušného ustanovení zákona ( y, Úmluvy). Závěr o vině stěžovatele nebyl založen jen na jím zpochybňované výpovědi hlavního organizátora, ale má oporu v dalších provedených důkazech.

13. Obecné soudy se zabývaly obhajobou stěžovatele a jeho argumentaci prověřily, postupovaly přitom v souladu s právními předpisy. Skutečnost, že vyslovené závěry obecných soudů neodpovídají subjektivnímu očekávání stěžovatele, neznamená porušení jeho práva na obhajobu ( y, Úmluvy) ani práva na soudní ochranu ( y) či práva na spravedlivý proces ( Úmluvy). Vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn skutečný rozsah zobchodované marihuany ani počet cest, obecné soudy při rozhodování aplikovaly zásadu in dubio pro reo a vycházely z nejmenšího množství, které se v řízení podařilo prokázat; nadto v řízení nevyvstaly žádné jiné pochybnosti pro její další aplikaci.

14. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, že důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek a jejich odůvodnění nenese znaky libovůle. V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud uzavírá, že v jejich postupu ani v napadených rozhodnutích nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatele, obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a důkladně odůvodnily.

15. Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval, napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu