Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 479/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. O. D., zastoupeného Mgr. Evou Valouchovou, advokátkou, sídlem Jestřebí 163, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2024 č. j. -54 a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. srpna 2024 č. j. -42, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a České republiky - Okresního soudu v Trutnově, sídlem Nádražní 106, Trutnov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená a odst. 3 a d a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na částečné zastavení exekuce. V odůvodnění uvedl, že exekuce byla zahájena za účelem vymožení pohledávky vedlejší účastnice sestávající se z částky 732 Kč představující náklady daňové exekuce, která byla vedlejší účastnici přiznána vykonatelným exekučním příkazem Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 3. 2016 č. j. -5, a z částky 36 669 Kč představující náklady státu vzniklé v trestním řízení vedeném proti stěžovateli, kterážto pohledávka byla vedlejší účastnici přiznána usnesením téhož soudu ze dne 25. 6. 2009 č. j. -933. Stěžovatel návrh na částečné zastavení exekuce odůvodnil tím, že daňová exekuce za účelem vymožení pohledávky přiznané druhým exekučním titulem trvala déle než šest let a uplynutím šesti let zanikla jeho povinnost vymáhanou pohledávku uhradit (v této souvislosti odkázal na příslušná ustanovení , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů). S jeho výkladem se okresní soud neztotožnil, neboť příslušný trestněprávní předpis vlastní úpravu prekluzivní doby (ve znění rozhodném pro stěžovatelovu věc) nezahrnoval a ani na ni neodkazoval, a proto se tvrzená prekluze pohledávky neuplatní.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Uvedl, že sporná pohledávka vznikla v roce 2009 a tehdy rozhodná právní úprava daný typ pohledávky řadila mezi tzv. nedaňové pohledávky, tudíž pohledávka podléhala občanskoprávním předpisům a bylo na ní možné aplikovat desetiletou promlčecí lhůtu. V jiném soudním řízení bylo pravomocně rozhodnuto, že tato pohledávka promlčená není. Stěžovatelem vzpomínaná prekluze podle daňového řádu se na tuto pohledávku neuplatní, a to ani s odkazem na přechodná ustanovení daňového řádu, neboť ta řešila následky zániku , o správě daní a poplatků, a nelze je aplikovat na pohledávky, které - vzhledem k době svého vzniku - podléhaly občanskoprávním předpisům, neboť na ně se úprava lhůt v daňovém řádu nevztahuje. Proto je správný závěr okresního soudu, že prekluze se ke sporné pohledávce neuplatní a pohledávku lze vymáhat exekucí podle příslušných předpisů.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel s výkladem obecných soudů nesouhlasí. Rekapituluje, že sporná pohledávka byla přiznána vedlejší účastnici exekučním titulem z roku 2009 a tehdy byla zařazena mezi tzv. nedaňové pohledávky. Vymáhána byla ale až od března roku 2016, a tudíž již jako daňová pohledávka, tedy podle stěžovatele musí podléhat šestileté prekluzivní době podle § 160 odst. 1 daňového řádu a vztahuje se na ni také přechodné ustanovení § 264 odst. 5 daňového řádu. Pokud je pohledávka vymáhána jako daňová, musí se na ni uplatnit i uvedená prekluzivní doba, a to bez ohledu na to, že v době vydání exekučního titulu bylo na pohledávku pohlíženo jako na nedaňovou.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

7. Stěžovatelova argumentace neobsahuje žádnou ústavněprávní dimenzi a je jen opakováním argumentů, s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly. I podle Ústavního soudu je nutno prekluzi ve stěžovatelově věci posuzovat podle právních předpisů účinných v době vydání exekučního titulu (tedy k roku 2009). Tehdy trestněprávní předpisy vlastní úpravu prekluzivní doby neobsahovaly a ani na žádný jiný předpis neodkazovaly. Úpravu prekluze podle § 160 daňového řádu z toho důvodu nelze na stěžovatelem zpochybňovanou pohledávku aplikovat, a to ani podle přechodného ustanovení zakotveného v § 264 odst. 5 daňového řádu, neboť toto přechodné ustanovení by bylo použitelné, jen pokud by trestněprávní předpisy již v době vydání druhého exekučního titulu odkazovaly na použití daňového předpisu, který by prekluzi zakotvoval. Tak tomu ale v posuzované věci nebylo. Ustanovení § 264 odst. 5 daňového řádu je třeba chápat nikoliv v návaznosti na trestněprávní předpisy, jak to požaduje stěžovatel, ale v návaznosti na § 70 zákona o správě daní a poplatků. K relaci mezi těmito ustanoveními judikatura Nejvyššího správního soudu uvádí, že § 70 zákona o správě daní a poplatků zakotvoval toliko promlčení práva vymáhat daňové nedoplatky, kdežto daňový řád upravuje prekluzi. Nejvyšší správní soud se v této souvislosti interpretačně vypořádával s tím, jak se původně zakotvené promlčení "přeměňuje" na prekluzi.

8. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2025

Zdeněk Kühn v. r.

předseda senátu