Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 596/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -4066 ze dne 21. ledna 2025 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. -4026 ze dne 24. října 2024, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v , a d.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo podle § 72 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu. Krajský soud rozhodl poté, co dne 1. srpna 2024 vyhlásil ve věci odsuzující rozsudek, jímž uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , odst. 3 písm. c) , dílem dokonaného, dílem ve stadiu přípravy podle .

3. Stěžovatel proti napadenému usnesení krajského soudu podal stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

4. Stěžovatel namítá, že po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, proti kterému ihned podal odvolání, již krajský soud neměl podle § 72 odst. 4 trestního řádu mandát k rozhodování o prodloužení vazby, neboť od té chvíle mohl o této otázce rozhodovat jen vrchní soud jako soud prvního stupně. V návaznosti na odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu vyjadřuje přesvědčení, že rozhodování o vazbě nepatří mezi nezbytné úkony, které může po vyhlášení rozsudku ve věci činit soud prvního stupně. Dále tvrdí, že v důsledku pochybení předsedkyně senátu krajského soudu trvalo písemné vyhotovení rozsudku pět měsíců a spis nebyl předložen nadřízenému soudu v přiměřené lhůtě. Má za to, že je v současné době nezákonně omezován na osobní svobodě, neboť rozhodnutí obou obecných soudů je nezákonné. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v prodlužování lhůty pro vypracování rozsudku.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů ( y), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové

porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

7. Stěžejní stěžovatelova námitka směřuje vůči příslušnosti krajského soudu rozhodnout o prodloužení vazby v situaci, kdy tento soud již ve věci samé vyhlásil odsuzující rozsudek, který stěžovatel ihned napadl odvoláním. Stěžovatel uvedenou námitku odvozuje z § 74 odst. 2 trestního řádu, podle něhož je k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě nebo o jeho propuštění z vazby příslušný nadřízený soud, jestliže tříměsíční lhůta pro rozhodnutí soudu o dalším trvání vazby skončí v průběhu řízení o opravném prostředku před tímto nadřízeným soudem. Toto ustanovení dále stanovuje povinnost soudu, proti jehož rozhodnutí byl podán opravný prostředek, aby vyrozuměl nadřízený soud o konci této lhůty při předložení spisu.

8. Stěžovatel nepřesně interpretuje argumentaci, o kterou vrchní soud opřel zamítnutí uvedené námitky. Vrchní soud v bodě 5 usnesení sice zmiňoval nezbytné úkony, které soud prvního stupně vykonával po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (vyhotovení protokolu o hlavním líčení, písemné odůvodnění rozsudku a dalších rozhodnutí učiněných v hlavním líčení, doručování stranám), avšak netvrdil, že takovým nezbytným úkonem je i rozhodnutí o prodloužení vazby. Poukazem na zmíněné nezbytné úkony totiž vrchní soud dovozoval, že se daná "trestní věc nenachází v režimu odvolacího řízení", takže nebyly splněny výše uvedené předpoklady vyplývající z § 72 odst. 4 trestního řádu k tomu, aby o prodloužení vazby rozhodl (v prvním stupni) odvolací soud.

9. Ústavní soud považuje tuto (byť stručnou) argumentaci za racionální a ústavněprávní souladnou. Podáním odvolání se zahajuje odvolací řízení, které probíhá dílem u soudu prvního stupně a z převážné části u odvolacího soudu (srov. např. PÚRY, F. In FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2024, s. 568). Nachází-li se trestní řízení ve fázi, kdy bylo proti rozsudku soudu prvního stupně podáno odvolání, avšak soud prvního stupně ještě vykonává výše uvedené nezbytné úkony a dosud nepředložil podané odvolání nadřízenému soudu, sice nelze tvrdit (jak to učinil vrchní soud), že se "věc nenachází v režimu odvolacího řízení", avšak současně nelze hovořit ani o tom, že by se řízení o opravném prostředku (zde o odvolání) nacházelo "před nadřízeným soudem" ve smyslu § 72 odst. 4 trestního řádu.

10. Bylo by jednoznačně neracionální a procesně neekonomické, kdyby soud prvního stupně musel v popsané situaci předávat veškerý spisový materiál potřebný k rozhodnutí o vazbě odvolacímu soudu, přestože ještě ve věci činí úkony, které je nezbytné vykonat před předáním podaného odvolání nadřízenému soudu. Výklad § 72 odst. 4 trestního řádu, ke kterému dospěl vrchní soud, je navíc podporován samotným zněním citovaného ustanovení, konkrétně jeho částí za středníkem. V ní je (jak již bylo zmíněno) stanovena povinnost soudu, proti jehož rozhodnutí byl podán opravný prostředek, vyrozumět nadřízený soud o konci tříměsíční lhůty pro rozhodnutí o dalším trvání vazby, a to při předložení spisu. I z toho je zřejmé, že trestní řád spojuje přenesení funkční příslušnosti k rozhodování o dalším trvání vazby na nadřízený soud až s okamžikem, kdy je věc se spisem předložena nadřízenému soudu.

11. Trestní spis byl (po podání odvolání) podle databáze infoSoud Ministerstva spravedlnosti (https://infosoud.justice.cz/) odeslán vrchnímu soudu dne 13. ledna 2025. Jestliže tedy krajský soud rozhodl napadeným usnesením o prodloužení vazby dne 24. října 2024, rozhodoval v době, kdy se řízení o opravném prostředku (odvolání) ještě nenacházelo před nadřízeným (odvolacím) soudem, nýbrž bylo stále ještě před soudem prvního stupně, takže nebyly splněny předpoklady vyplývající z § 72 odst. 4 trestního řádu. Krajský soud za této situace byl příslušný k rozhodnutí o prodloužení vazby.

12. Ostatní námitky stěžovatele Ústavní soud vyhodnotil jako irelevantní. Doba vyhotovování rozsudku ve věci samé, resp. prodlužování lhůty k vypracování rozsudku, nemá vliv na ústavněprávní souladnost napadených vazebních usnesení. Trestní spis byl přitom vrchnímu soudu předložen tak, že vrchní soud rozhodl o stížnosti stěžovatele proti napadenému usnesení krajského soudu ještě před uplynutím tříměsíční lhůty stanovené § 72 odst. 1 a 3 trestního řádu k přezkumu podmínek dalšího trvání vazby (srov. k tomu i usnesení

sp. zn.

ze dne 24. února 2025; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 5. března 2025

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu