Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 402/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní korporace CASPER UNION, s. r. o., sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6 - Bubeneč, zastoupené Mgr. Jiřím Hölblingem, advokátem, sídlem Zámecké náměstí 24, Frýdek-Místek, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. listopadu 2024 č. j. -27, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byly porušeny její základní práva a svobody plynoucí z , a 3 d (dále jen " "), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka podle a násl. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhala zaplacení částky 8 090,06 Kč, a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 300 Kč. Vzniklou škodu měly představovat náklady exekuce, které stěžovatelka (jako oprávněná) uhradila soudnímu exekutorovi na základě rozhodnutí exekučního soudu (konkrétně usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 3. 2021 č. j. -51), kterým byla exekuce podle , , zastavena, protože rozhodčí nález jakožto exekuční titul byl vydán na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky.

3. V žalobě stěžovatelka uvedla, že exekuční soud neměl exekučnímu návrhu vyhovět, a učinil-li tak (usnesením ze dne 1. 10. 2012 č. j. -16), jde o nezákonné rozhodnutí, kterým jí byla způsobena škoda ve výši nákladů exekuce, které byla povinna uhradit. Obvodní soud sice rovněž označil posledně uvedené usnesení za nezákonné, neshledal však, že by tvrzená škoda vznikla v příčinné souvislosti s ním, a dodal, že povinnost k náhradě nákladů exekuce byla stanovena zmíněným usnesením č. j. -51, to však nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, a nejde tak o nezákonné rozhodnutí ve smyslu Nadto stěžovatelka podle obvodního soudu nesplnila podmínku podle téhož zákona. Dále uvedl, že stěžovatelka, resp. její právní předchůdkyně si musela být již v době podání exekučního návrhu vědoma nicotnosti rozhodčího nálezu, a proto na ní primárně spočívá zavinění za následné zastavení exekuce, a dokonce v exekuci pokračovala, přestože zahájila soudní řízení, v němž se domáhala přiznání stejného plnění, jaké jí bylo přiznáno rozhodčím nálezem.

II.

Stěžovatelčina argumentace

4. Stěžovatelka uvádí, že z pohledu výše částky jde o tzv. bagatelní věc, avšak jsou zde okolnosti, které projednání ústavní stížnosti odůvodňují, konkrétně že jde o rozsáhlý problém, kdy stát prostřednictvím soudů systematicky odmítá odpovědnost za nezákonné nařízení exekucí, a že se netýká jen její osoby.

5. Dále stěžovatelka tvrdí, že odpovědným za nezákonné nařízení (a následné zastavení) exekuce je primárně stát, což vyvozuje z toho, že se povinnost znát judikaturu týkající se rozhodčích doložek vztahuje i na obecné soudy. Má za to, že v daném případě, stejně jako v případě řešeném nálezem ze dne 4. 1. 2017

sp. zn.

(N 5/84 SbNU 87), jde o prokazatelnou výjimku z pravidla, že náhradu nákladů řízení nelze požadovat jako náhradu škody, a obvodnímu soudu vytýká, že neuvedl důvody, proč tuto výjimku neaplikoval.

6. K výtce obvodního soudu, že proti rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce nepodala odvolání, a nesplnila tak (ani) podmínku přiznání náhrady škody stanovenou v , stěžovatelka uvádí, že rozhodnutí o zastavení exekuce nebylo nezákonné, takže zrušeno být nemohlo, ale že je třeba na ně hledět, jako by zrušeno bylo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. ). Na vyčerpání všech prostředků lze trvat jen, jsou-li dostatečné a efektivní [nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012

sp. zn.

(N 32/64 SbNU 339)]. Zbytečným podáním odvolání by došlo jen ke zvýšení nákladů, prodloužení délky řízení a zvýšení konečné škody hrazené státem. Nelze-li podle Ústavního soudu rigorózně lpět na formálním zrušení nezákonného rozhodnutí [nález ze dne 9. 7. 2009

sp. zn.

(N 155/54 SbNU 17)], tím méně nutno lpět na formálním využití opravných prostředků.

7. Podle stěžovatelky obvodní soud zcela vyprázdnil její základní právo na náhradu škody podle y, neboť ji v návaznosti na pochybení státu spočívající v nezákonném nařízení exekuce postavil do bezvýchodné situace, kdy se nemůže domáhat náhrady. Má za to, že nelze přenášet na ni povinnost k náhradě nákladů exekuce, když primární odpovědnost za nezákonné nařízení exekuce nese stát. Obvodní soud porušil i její právo na soudní ochranu podle y a na spravedlivý proces podle Úmluvy, neboť se nedostatečně vypořádal s její argumentací, resp. se její argumentací ohledně odpovědnosti za zastavení exekuce způsobenou jejím nařízením nezabýval vůbec. Obvodní soud se podle stěžovatelky odmítl zabývat věcně tím, zda jí za dané situace náleží od státu náhrada, čímž porušil rovněž její právo na účinný opravný prostředek podle Úmluvy. Závěrem stěžovatelka uvádí, že pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že vedle státu nějakým dílem zapříčinila zastavení řízení (což však odmítá), měly by soudy zkoumat její podíl, a přiznat jí náhradu škody alespoň ve snížené výši, která by ale měla činit více jak 50 % vzniklé škody.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutím žádný takový prostředek k dispozici neměla.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Ústavní soud připomíná, že obsahově obdobnými ústavními stížnosti podanými stejnou stěžovatelkou se již zabýval a usneseními ze dne 17. 1. 2024

sp. zn.

, ze dne 10. 7. 2024

sp. zn.

, ze dne 7. 8. 2024

sp. zn.

a ze dne 19. 9. 2024

sp. zn.

je jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Posledně uvedeným usnesením se tak stalo toliko z důvodu tzv. bagatelnosti věci. V ostatních případech přistoupil Ústavní soud ke kvazimeritornímu posouzení důvodnosti námitek uplatněných v ústavní stížnosti.

11. V usnesení

sp. zn.

Ústavní soud konstatoval, že soudy setrváním na požadavku vyčerpání opravných prostředků neporušily ústavně zaručená práva stěžovatelky, a dalšími důvody ústavní stížnosti již nepovažoval za nutné se zabývat. S ohledem na tento závěr by Ústavní soud nemohl obvodnímu soudu z hlediska ústavnosti nic vytknout, i pokud by zamítnutí žaloby postavil jen na nesplnění podmínky plynoucí z

12. Ústavní soud by však nemohl považovat ústavní stížnost za opodstatněnou ani z hlediska dalších námitek, jež směřují proti dalšímu důvodu, na kterém napadené rozhodnutí spočívá. Obdobně jako v ústavních stížnostech, o nichž bylo rozhodnuto usneseními

sp. zn.

a

, stěžovatelka argumentuje, že nezákonným rozhodnutím zde nebylo usnesení o zastavení exekuce, ale usnesení, kterým exekuce byla nařízena, a současně namítá, že se obvodní soud (řádně) nevypořádal s její argumentací o odpovědnosti (in eventum spoluodpovědnosti) státu za zastavení exekuce.

13. Z napadeného usnesení plyne, že důvodem zamítnutí žaloby nebyla bez dalšího skutečnost, že usnesení o zastavení exekuce nebylo zrušeno, a že tudíž nejde o nezákonné rozhodnutí podle Obvodní soud se v souvislosti se stěžovatelčiným poukazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

zabýval otázkou, kdo zastavení exekuce zavinil, a dospěl k závěru, že to byla (primárně) stěžovatelka; odlišil tím posuzovanou věc od věci řešené uvedeným nálezem, kde takové zavinění spočívalo výlučně na státu. Z uvedeného lze dovodit, jaké skutečnosti z hlediska případné odpovědnosti státu obvodní soud považoval za právně relevantní (srov. bod 14 usnesení

sp. zn.

), a tudíž mu nelze vytknout, že by stěžovatelčinu argumentaci náležitě nevypořádal nebo že by se snad (z věcného hlediska) nezabýval tím, zda je jí uplatněný nárok po právu. Právní názor obvodního soudu, jehož správnost stěžovatelka napadá, přitom Ústavní soud nepovažuje za svévolný, jenž by z hlediska ústavnosti nebylo možné akceptovat (shodně bod 12 usnesení

sp. zn.

).

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2025

Milan Hulmák v. r.

předseda senátu