Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 122/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Střelce, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2024 č. j. -103, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2024 č. j. -83 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2024 č. j. -59, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Stavebniny DEK a.s., sídlem Tiskařská 257/10, Praha 10 - Malešice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výrokem I napadeného rozsudku zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zrušení rozhodčího nálezu, a výrokem II mu uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalované) náklady řízení ve výši 6 534 Kč.

3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, o němž městský soud rozhodl usnesením ze dne 17. 5. 2024 č. j. -73 tak, že řízení o odvolání zastavil pro nezaplacení soudního poplatku (výrok I) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil. Vrchní soud nepřitakal argumentaci stěžovatele, že jím uhrazená částka 10 000 Kč, která byla započtena jako záloha na důkaz v jiném řízení vedeném rovněž u městského soudu pod sp. zn. , měla být úhradou soudního poplatku za odvolání ve stávajícím řízení. Nezaplatil-li stěžovatel k výzvě městského soudu ve stanovené lhůtě ničeho, nebylo možno postupovat jinak, než odvolací řízení podle věty druhé , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zastavit, a to bez ohledu na to, že výše poplatku byla městským soudem stanovena nesprávně.

5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Namítal-li stěžovatel nesprávně stanovenou výši soudního poplatku za odvolání (stěžovatel byl vyzván k zaplacení 3 000 Kč namísto správných 2 000 Kč), pominul, že poplatková povinnost je stanovena zákonem a nesprávné určení výše poplatku soudem v žádném případě nepůsobí její změnu, pouze výši soudního poplatku individualizuje. Stanoví-li soud ve výzvě nesprávně výši soudního poplatku, nevzniká tímto rozhodnutím poplatníkovi povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši nesprávně stanovené soudem, ale zůstává mu zachována poplatková povinnost zákonná. Soud pak rozhodne o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích i v případě, je-li výše ve výzvě soudem k jeho zaplacení nesprávně určena a účastník řízení jej nezaplatí ani zčásti. Ze zákona o soudních poplatcích ani z judikatury Nejvyššího nebo Ústavního soudu nevyplývá při nesprávně vyměřeném soudním poplatku povinnost k další výzvě k zaplacení soudního poplatku. Zaplatil-li stěžovatel dne 24. 4. 2024 u městského soudu částku 10 000 Kč, která zcela odpovídala (částkou, variabilním symbolem i okamžikem zaplacení) povinnosti podle výzvy k zaplacení zálohy na důkaz obsažené v usnesení městského soudu ze dne 18. 4. 2024 č. j. -113, bylo jednoznačné, že touto platbou nebyl zaplacen soudní poplatek za odvolání, nýbrž záloha na důkaz v jiném soudním řízení a nešlo o jakékoliv pochybení nebo omyl stěžovatele.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel se nejprve vyjadřuje k rozsudku městského soudu, který podle jeho názoru nerespektoval judikaturu týkající se rozhodčí doložky a její závaznosti pro ručitele. Namítá, že v jeho ručitelském prohlášení nebyla obsažena vůle řešit spory vzniklé z ručitelského vztahu v rozhodčím řízení, takže se na něj rozhodčí doložka nevztahovala. Následně se věnuje rozhodnutím, jimiž bylo odvolací řízení zastaveno. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2020 č. j. -29, na který již upozorňoval v odvolání proti usnesení městského soudu. Vyslovuje přesvědčení, že je věcí poplatníka, aby případně i dodatečně specifikoval, na úhradu jakého soudního poplatku měla platba směřovat. Podle stěžovatele je rozhodující, že soudní poplatek byl příslušnému soudu zaslán včas bez ohledu na variabilní symbol. Administrativní pochybení spočívající v nesprávně uvedeném variabilním symbolu nemůže mít vliv na posouzení toho, zda byl poplatek řádně zaplacen či nikoliv. Na podporu své argumentace stěžovatel poukazuje na několik nálezů Ústavního soudu týkajících placení soudních poplatků [např. nález ze dne 2. 6. 2020

sp. zn.

(N 118/100 SbNU 320)], řádného odůvodnění [např. nálezy ze dne 2. 9. 2010

sp. zn.

(N 183/58 SbNU 605) nebo ze dne 6. 4. 2021

sp. zn.

(N 70/105 SbNU 244) aj.] nebo povinnosti vypořádat se s odchylnou judikaturou [např. nález ze dne 7. 9. 2021

sp. zn.

(N 162/108 SbNU 34)]. Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítl jeho dovolání, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je, jde-li o usnesení Nejvyššího a vrchního soudu, přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

8. Proti rozsudku městského soudu je ústavní stížnost podle ve spojení s nepřípustná. Stěžovatel totiž v odvolacím řízení nepostupoval řádně, když neuhradil soudní poplatek, ač k tomu byl soudem vyzván, a toto řízení muselo být zastaveno. Nedošlo tedy k vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatel měl k ochraně svých práv k dispozici.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že odvolací řízení muselo být zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Ústavní soud připomíná základní pravidlo, podle něhož má účastník zaplatit soudní poplatek současně s poplatným úkonem - typicky s podáním žaloby nebo odvolání. Již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání poplatného úkonu [nález ze dne 30. 3. 2021

sp. zn.

(N 65/105 SbNU 198, bod 30)]. Řádné zaplacení soudního poplatku je stěžovatelovou zákonnou povinností, za jejíž nesplnění nese důsledky a stěžovatelem požadovaný přezkum napadených rozhodnutí je zcela v působnosti obecných soudů.

11. Vznikla-li stěžovateli ve stávajícím řízení poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích ve výši 2 000 Kč podáním odvolání (tedy 25. 4. 2024) a částku 10 000 Kč, která svou výší, variabilním symbolem i splatností odpovídala plnění povinnosti stěžovatele v jiném soudním řízení (záloze na provedení důkazu), uhradil již dne 24. 4. 2024, je tvrzení stěžovatele, že měla být započtena právě na soudní poplatek za odvolání v nynějším řízení, zjevně účelové. Poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. není, jak správně vyložil Nejvyšší soud, přiléhavý, neboť šlo o jinou situaci (omyl účastníka řízení při placení soudního poplatku).

12. Stěžovatel sice poukazuje na různé nálezy Ústavního soudu, které mají obecnou platnost, nicméně Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy ve stávajícím řízení od závěrů z nich vyplývajících jakkoliv odchýlily. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti nemá ústavněprávní rozměr, a proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení vrchního soudu i Nejvyššího soudu, které se s námitkami stěžovatele řádně, logicky a srozumitelně vypořádaly a vysvětlily, proč muselo být odvolací řízení zastaveno.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. V části směřující proti rozsudku městského soudu ji odmítl jako nepřípustnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2025

Zdeněk Kühn v. r.

předseda senátu