Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 359/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Luďka Kratochvíla, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Dirhanem, advokátem, sídlem Chvalova 1696/10, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2024 č. j. -266, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2024 č. j. -205 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. září 2023 č. j. -181, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Zuzany Žďárkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu a 38 odst. 2 d (dále jen " ") a právo vlastnit majetek podle y.

2. Z ústavní stížnosti a připojených listin vyplývá, že Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "soud prvního stupně"), jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 171 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se zaplacení uvedené částky domáhal z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vedlejší účastnici tím, že užívá nemovité věci specifikované v rozhodnutích v období od května 2017 do května 2020 nad rámec svého spoluvlastnického podílu na těchto nemovitostech.

3. Soud prvního stupně rozhodoval v této věci v pořadí třetím rozsudkem, když jeho dvě předchozí vyhovující rozhodnutí byla odvolacím soudem zrušena. V napadeném rozsudku dospěl k závěru, že vedlejší účastnice po celé rozhodné období předmětné nemovitosti fakticky neužívala, nemohla je tedy ani užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a navíc nemovitosti nebyly způsobilé k užívání. Proto soud prvního stupně dovodil, že na straně vedlejší účastnice nemohlo ve smyslu ustanovení vzniknout bezdůvodné obohacení, které by měla stěžovateli vydat a žalobu zamítl jako nedůvodnou. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.

4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné. Dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení v souladu s judikaturou. Pokud jde o námitku stěžovatele, že nebylo postupováno podle , Nejvyšší soud vysvětlil, že odvolací soud v dané věci rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu, a nikoliv z důvodu neunesení důkazního břemene; poučení ve smyslu tak nebylo na místě. Na stěžovatelem předložené otázce povinnosti nájemce platit nájemné v případě zhoršení stavebně technického stavu pronajaté nemovitosti rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo, neboť předmětem řízení nebyla úhrada dlužného nájemného. Další argumenty stěžovatele se týkají skutkových, nikoliv právních závěrů, a tudíž se jimi nemohl Nejvyšší soud zabývat. Dovolání stěžovatele nebylo přípustné ani co do části týkající se výroku odvolacího soudu o nákladech řízení vzhledem k

5. Stěžovatel založil svou ústavní stížnost na podrobné rekapitulaci provádění a hodnocení důkazů, která má podpořit jeho tvrzení, že nemovité věci byly vedlejší účastnicí v rozhodném období užívány nad rámec jejího spoluvlastnického podílu. Tvrdí, že skutková zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a v důsledku tzv. opomenutých důkazů jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Poukázal dále na to, že nebylo postupováno podle , že byl přerušen ze strany odvolacího soudu při přednesu své závěrečné řeči s odůvodněním, že to co sděluje je zbytečné. K porušení vlastnického práva stěžovatele mělo pak dojít závěrem soudů, že nájemce není povinen hradit sjednané nájemné v případě, že předmět nájmu trpí vadami.

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen ( až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ( ). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

7. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.

8. Obecné soudy řádně provedly dokazování a přesvědčivě s odkazem na konkrétní důkazy odůvodnily závěr, že vedlejší účastnice fakticky neužívala společnou věc vůbec, a ani bez právního důvodu nad rámec svého spoluvlastnického podílu, tudíž k žádnému obohacení na její straně, které by měla stěžovateli vydat, nedošlo a ani dojít nemohlo. Jak je výše uvedeno, Ústavní soud nemůže libovolně přehodnocovat důkazy, ledaže se obecné soudy dopustí neústavního pochybení. Stěžovatel v ústavní stížnosti však nepředkládá žádné ústavněprávní argumenty, na jejichž základě by bylo možné usoudit, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Podstata jeho argumentace spočívá pouze ve spojení námitek, které již uplatnil v předchozím řízení s odkazy na ustanovení y upravující principy práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnického práva.

9. Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, nutno konstatovat, že stěžovatel vůči jeho závěrům o nepřípustnosti dovolání žádné konkrétní námitky neuvádí vyjma obecného tvrzení, že tento soud spolu se soudem odvolacím "posvětil" postup soudu prvního stupně, který stěžovatele nepoučil ve smyslu či ve vztahu ke kritice provedeného dokazování pouze konstatoval, že se tím nemůže zabývat, neboť se jedná o skutkovou otázku. Ústavní soud k tomu uvádí, že dovolací soud svůj závěr ohledně nepřípustnosti dovolání srozumitelně a racionálně vyložil ve vztahu ke všem dovolacím námitkám stěžovatele, a to včetně stěžovatelem tvrzeného zásahu odvolacího soudu do jeho závěrečné řeči. V tomto případě se jednalo o poukaz na vady řízení, kterými se dovolací soud může zabývat jen v případě přípustnosti dovolání (blíže bod 12. napadeného rozhodnutí). Ústavní soud nespatřuje v závěrech dovolacího soudu nic, co by představovalo tvrzený zásah do základních práv stěžovatele.

10. Ústavní soud tedy shrnuje, že v projednávané věci neshledal v napadených rozhodnutích žádný deficit, který by zakládal porušení některého ústavně zaručeného práva stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou výrazy nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů.

11. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2025

Milan Hulmák v. r.

předseda senátu