Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 71/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudců Jana Wintra a Dity Řepkové o ústavní stížnosti O. Š., zastoupeného advokátkou JUDr. Andreou Kobzovou, sídlem Jankovcova 48, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -1745 ze dne 16. října 2024, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -1425 ze dne 24. dubna 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 17. října 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené d (dále jen " "), právo na rovnost účastníků řízení zaručené y a právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, podle y. Stěžovatel zároveň požádal o přednostní projednání věci a navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze shledán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 3 písm. a) , za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Uvedeného trestného činu se dopustil ve zkratce tím, že prostřednictvím jím ovládaných společností bez zjevné ekonomické podstaty v úmyslu zkrátit daň řetězil původně reálné plnění koncovému odběrateli, kdy poslední článek řetězce vše zdanil a odvedl daň s vědomím a záměrem, že první článek řetězce nepodá přiznání k DPH, poskytnuté plnění nepřizná, a DPH tak neodvede; takovým způsobem docházelo k vykazování daňových dokladů za neexistující přijatá plnění, na jejichž základě došlo k nezákonnému uplatnění odpočtu daně a způsobení škody ČR ve výši 17 065 826 Kč.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje závěry soudů ohledně jeho postavení v uvedených společnostech a vznáší výhrady vůči způsobu, jakým městský soud vedl a zaprotokoloval výslech svědka. U tohoto svědka nadto poukazuje na to, že podle soudu měl být ve věci také obviněn, k čemuž však nedošlo, což mělo na trestní řízení zásadní vliv, neboť v pozici obviněného by jistě vypovídal odlišně, pokud by nevyužil svého práva nevypovídat.

4. Dále stěžovatel namítá, že soudy neprovedly jím navrhované výslechy svědků, kteří byli slyšeni pouze v přípravném řízení, a stěžovatel tak neměl možnost je konfrontovat svými dotazy. Stejně tak soudy nevyhověly jeho návrhu na ustanovení znalce k určení výše škody, ačkoli jde o odbornou otázku. Městský soud místo toho výši škody určil sám, a to chybně. Stěžovatel konečně poznamenal, že soudy přihlédly k jeho trestní minulosti, ačkoli bylo jeho odsouzení zahlazeno.

5. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel opět poukázal na neprovedení jím navrhovaných důkazů, na rozpory ve výpovědi svědka a na chybný způsob určení výše škody. Vyjádřil také nespokojenost s prací jeho obhájce (stanoveného ex offo) v hlavním líčení.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu náleží obecným soudům, Ústavní soud do této jejich činnosti z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti nezasahuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by Ústavní soud vedly ke zrušení napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však v nyní posuzované věci nedošlo.

8. Napadená rozhodnutí jsou podrobně a přesvědčivě odůvodněna, a to jak ve vztahu k postavení stěžovatele v rámci jednotlivých společností (přičemž podstatný je stěžovatelův faktický vliv ve společnostech, nikoli jeho formální postavení), tak i ve vztahu k dalším stěžovatelovým námitkám včetně určení výše škody (která v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nemusela být určena znaleckým posudkem; viz např. usnesení sp. zn. ze dne 31. 10. 2023). Na odůvodnění napadených rozhodnutí tak v zásadě postačí pro stručnost odkázat.

9. Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledává ani v námitkách stěžovatele vůči výslechu svědka. Stěžovatelem vznášené výhrady jsou z hlediska jeho viny nepodstatné, což platí i pro námitku, že by uvedený svědek vypovídal jinak, pokud by byl také obviněný. Silnější procesní garance obviněných (ve srovnání se svědky), z nichž patrně stěžovatel dovozuje, že by svědek v postavení obviněného vypovídal jinak, slouží v zásadě na ochranu těchto obviněných, nikoli jiných osob (zde stěžovatele).

10. Jde-li o návrhy stěžovatele na doplnění dokazování výslechy dalších svědků, stěžovatel pomíjí, že tito svědci byli slyšeni v přípravném řízení a stěžovatel souhlasil se čtením jejich výpovědí v hlavním líčení. Svůj důkazní návrh pak stěžovatel učinil v odvolání za situace, kdy skutkový stav byl již dostatečně zjištěn soudem prvního stupně, přičemž soudy se s tímto návrhem dostatečně vypořádaly (viz bod 16 usnesení vrchního soudu a bod 29 usnesení Nejvyššího soudu). Na jejich argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti patřičným způsobem nereaguje.

11. K trestní minulosti stěžovatele bylo přihlédnuto při vyhodnocení jeho osoby a posouzení, jaký trest může nejlépe splnit sledovaný účel a zda lze nápravy dosáhnout i trestem kratšího trvání. Takový postup není v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele (viz např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 5. 9. 2023).

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrhy na odklad vykonatelnosti a na přednostní projednání věci sdílejí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu