Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2926/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Pichla, zastoupeného Mgr. Robertem Novotným, advokátem, sídlem Jeseniova 1151/55, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024 č. j. -144, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ČSOB pojišťovna, a. s., sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byl zkrácen na svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle d.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala zaplacení částky 74 146 Kč s příslušenstvím z titulu regresního nároku podle , o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Tento nárok dovozovala vedlejší účastnice z porušení povinnosti podle zákona o pojištění odpovědnosti za škodu (stěžovatel nesdělil údaj o řidiči vozidla pro účely pojistného šetření, jelikož nebyl účasten škodovému ději dne 20. 6. 2020, nevěděl o tom, kdo vozidlo v rozhodnou dobu řídil a jeho syn jako účastník nehody mu to odmítl sdělit). Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 1. 12. 2022 č. j. -75 žalobě vedlejší účastnice vyhověl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 3. 2023 č. j. -114 rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud založil své rozhodnutí na závěru o porušení povinnosti stanovené zákona o pojištění odpovědnosti za škodu, ve znění účinném od 23. 9. 2016, stěžovatelem (pojištěným), a to neoznámením škodné události bez zbytečného odkladu s uvedením skutkového děje týkajícího se této události zakládající odpovědnost stěžovatele.

3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že rozsudek městského soudu závisel na vyřešení otázky hmotného práva (konkrétně posouzení toho, zda byly splněny předpoklady vzniku regresního nároku vedlejší účastnice vůči stěžovateli), při jejímž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nadto měl za to, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vykládající podmínky vzniku regresního nároku je nesprávná a tato právní otázka by měla být dovolacím soudem posuzována jinak. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že přípustnost dovolání nezakládá námitka nesprávnosti rozhodovací praxe vykládající podmínky vzniku regresního nároku, jelikož judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle § 9 odst. 3 ve smyslu § 10 odst. 1 písm. d) a e) zákona o pojištění odpovědnosti za škodu, se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že závěr městského soudu, že neposkytnutím informací vedlejší účastnici stěžovatelem došlo ke zmaření šetření pojišťovny, je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Vytýkal-li stěžovatel městskému soudu, že vedlejší účastnice v průběhu řízení netvrdila, že by se jí zkomplikovalo šetření za účelem uplatnění regresního nároku, resp. toto tvrzení uvedla až ve svém vyjádření k odvolání, což vzhledem k nástupu zákonné koncentrace řízení již nebylo přípustné, jde o námitku týkající se existence vady řízení, která sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že - byť je podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), oprávněn přípustnost dovolání zkoumat jen dovolací soud - nelze to vykládat tak, že by Nejvyšší soud mohl vždy libovolně rozhodovat o tom, jaká dovolání jsou nebo nejsou přípustná. Jestliže poukázal v dovolání na judikaturu Nejvyššího soudu, která by se podle jeho názoru měla změnit tak, aby předestřená otázka hmotného nebo procesního práva byla posouzena jinak, a odůvodnil, proč by se tak mělo stát (jak ostatně vyžaduje 241a odst. 2 ), pak by dovolání mělo být přípustné a Nejvyšší soud by ho měl meritorně projednat.

5. Stěžovatel se domnívá, že v jeho věci došlo k excesu Nejvyššího soudu jednak tím, že k odmítnutí dovolání došlo navzdory tomu, že vymezil předpoklady jeho přípustnosti, dále tím, že odmítnutím dovolání Nejvyšší soud posvětil výklad nižších soudů vykládajících contra legem a příliš extenzivně, a konečně tím, že odůvodnění napadeného usnesení založil na závěrech, které byly v rozporu s provedenými důkazy i závěry městského soudu.

6. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud odmítnutím podaného dovolání záměrně vyhnul řešení jím položených otázek. Jestliže Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatel mu nepředložil k řešení žádnou otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání, tak si zjevně protiřečí, když výše v témže rozhodnutí uvádí, že taková otázka mu předložena byla, ale Nejvyšší soud nespatřil důvod odchýlení od dosavadní rozhodovací praxe. Kromě toho stěžovatel poukázal na to, že důvod přípustnosti spatřoval nejenom v potřebě překonání dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ale rovněž v tom, že městský soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario), resp. proti napadenému usnesení již žádné takové prostředky k dispozici neměl.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.

9. Je notorietou, že de lege lata reguluje předpoklady přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku v až 239. Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti, v nichž jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, o potřebu sjednocení dovolací judikatury, nebo o požadavek na judikaturní odklon. Novelizací provedenou reagoval zákonodárce na vysoký počet problematicky formulovaných dovolání. K jeho snížení by mělo přispět právě to, že se advokáti při zpracování dovolání budou muset odpovídajícím způsobem zabývat otázkou jejich přípustnosti [viz např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Přestože tato právní úprava klade na účastníky řízení poměrně značné nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání ( ve spojení s ), takové nastavení podmínek koresponduje povaze dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jenž slouží výlučně k řešení právních otázek (ať již jde o otázky práva hmotného či procesního).

10. K posuzování přípustnosti dovolání Ústavní soud připomíná, že dovolání, jehož přípustnost může být založena podle , jako v nyní posuzované věci, jde o mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení ze dne 28. 3. 2013

sp. zn.

(U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu u běžných meritorních rozhodnutí. Rozhodne-li Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání podle , může Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se ve stěžovatelově nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto (srov. str. 3 a 4 napadeného usnesení). Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.

11. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelova základního práva na soudní ochranu, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r.

předseda senátu