Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2125/24

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohumila Kratochvíla, zastoupeného JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. června 2024 č. j. -82 a o návrhu s ní spojeném na zrušení a 7 o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v , a d (dále jen " ").

2. Stěžovatel s ústavní stížností spojil podle akcesorický návrh na zrušení a 7 o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

3. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím neprominul zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ze dne 22. 3. 2024 (výrok I) a stěžovateli vrátil soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši 5 000 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II).

4. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že řízení o předmětné kasační stížnosti zastavil usnesením ze dne 25. 4. 2024 č. j. -61, neboť stěžovatel přes výzvu soudu ze dne 4. 4. 2024 č. j. -43 ve stanovené lhůtě 15 dnů jdoucí ode dne jejího doručení nezaplatil soudní poplatek za kasační stížnost. Usnesení o zastavení řízení o kasační stížnosti nabylo právní moci dne 6. 5. 2024, kdy bylo doručeno do datové schránky zástupce stěžovatele. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že za podmínek vyplývajících z , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), lze zmeškání lhůty, a to nejen soudcovské, ale i zákonné, prominout. Nezpochybňuje ani to, že stěžovatel doložil, že v době od 15. 4. 2024 do 9. 5. 2024 byl v pracovní neschopnosti. Přesto však nelze v daném případě zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku prominout. Uvedené je vyloučeno již proto, že podle zákona o soudních poplatcích je dodatečně soudem stanovená lhůta k zaplacení soudního poplatku, lhůtou propadnou, tedy k zaplacení soudního poplatku po jejím marném uplynutí se nepřihlíží. Nadto v souladu s zákona o soudních poplatcích samotná poplatková povinnost zanikne, pokud usnesení o zastavení řízení nabude právní moci. Uvedené zákonem o soudních poplatcích stanovené důsledky nelze zvrátit ani prominutím zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel zejména tvrdí, že absolutní nemožnost zrušení usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a to bez ohledu na jakékoli konkrétní okolnosti daného případu, by bylo (minimálně) zcela v rozporu s právem na spravedlivý proces podle y. Údajná nemožnost prominutí zmeškání této lhůty je dále v rozporu s obecným dlouhodobým názorem Nejvyššího správního soudu, podle kterého lze soudcovské lhůty prominout (popř. i po jejich uplynutí prodloužit). Podle stěžovatele je tedy ústavně konformní pouze takový výklad zákonných norem, které prominutí lhůty pro uhrazení soudního poplatku za podání kasační stížnosti zásadně umožňují, byť například s následnou aplikací rozumně předpokládaných podmínek, respektive s přihlédnutím k individuálním okolnostem dané věci či konkrétního žadatele. K tomu je podle stěžovatele třeba přihlédnout i k samotnému principu výkonu spravedlnosti, kdy právo na spravedlivý proces musí mít přednost před včasností drobného finančního příjmu státu, protože právo na spravedlivý proces je jedním ze základních ústavních principů i jedním ze základních lidských práv. Tento princip je třeba ctít tím spíše, kdy se jedná o zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku nikoli v důsledku svévole či nedbalosti povinného, ale o zmeškání lhůty v důsledku objektivní zdravotní překážky povinného. Ostatně, z důvodu pracovní neschopnosti se promíjejí zcela automaticky prodlení v jiných případech. Právo na soudní ochranu musí mít přednost před formalistickým neprominutím zmeškáním lhůty, které bylo způsobeno objektivní překážkou.

6. Stěžovatel se také domnívá, že uplatněním a 7 zákona o soudních poplatcích, pokud by bylo shledáno jako jediné možné rozhodnutí učiněné v souladu se zákonem, bylo zasaženo do jeho ústavních práv a uvedené ustanovení je v rozporu s a 36 y, přičemž předmětné ustanovení by v případě nemožnosti ústavně konformního výkladu (jak je shora naznačen) mělo být zrušeno jako bezohledné a porušující principy právního státu a nahrazeno novou zákonnou úpravou.

III.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)].

9. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v a 2 y, resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit včas soudní poplatek, tak i (např.) povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě.

10. Ústavní soud připomíná, že podle věta třetí zákona o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů [tj. zejména ve znění , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen " ")] platí, že "[k] zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží".

11. Tuto právní úpravu přitom plénum Ústavního soudu shledalo ústavně konformní, když návrh na zrušení této části ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nálezem ze dne 30. 3. 2021

sp. zn.

(N 65/105 SbNU 198; 193/2021 Sb.) zamítlo. Ústavní soud zde zejména uvedl, že právo na přístup k soudu je v y formulováno tak, že "[k]aždý se může domáhat stanoveným postupem svého práva. Na této formulaci je podstatná podmínka, že práva se lze domáhat ?stanoveným postupem?. Ústavní soud považuje ?stanovený postup? upravený v napadeném ustanovení za přísný, avšak ústavně konformní. Každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí."

12. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že judikatura Nevyššího správního soudu obecně umožňuje prominutí lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Je totiž nutno zdůraznit, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 5. 2012 č. j. -20 dovodil, že zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku lze prominout ( ), ovšem pouze za předpokladu, že řízení, v rámci něhož má být soudní poplatek zaplacen, neskončilo. Nejvyšší správní soud dovodil, že u nezaplacení soudního poplatku stanovil specifický postup, který použití ustanovení o možnosti prominutí zmeškání lhůty k úkonu ( ) modifikoval tak, že ve věcech správního soudnictví bylo dodatečné zaplacení poplatku (tedy po uplynutí zmeškané lhůty) časově omezeno tím, že poplatek musel být zaplacen dříve, než usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci.

13. V nyní posuzované věci stěžovatele je však klíčový ten zásadní fakt, že zákona o soudních poplatcích po novele provedené , již dodatečné zrušení usnesení o zastavení řízení neumožňuje v žádném případě. Vyložil-li za této situace Nejvyšší správní soud pro věc relevantní zákonná ustanovení tak, že žádost stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty je nutno zamítnout, Ústavní soud takovou interpretaci akceptuje, neboť je plně slučitelná se stávající zákonnou úpravou i s jeho předchozí rozhodovací praxí (srov. obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021

sp. zn.

).

14. S ohledem na uvedené nezbývá než konstatovat, že Nejvyšší správní soud postupoval ve věci stěžovatele zcela v souladu se zákonnou úpravou, kterou navíc Ústavní soud v plenárním nálezu

sp. zn.

shledal ústavně souladnou. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle .

15. Spolu s ústavní stížností byl podán akcesorický návrh na zrušení § 9 odst. 1 a 7 zákona o soudních poplatcích. Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho jednotlivého ustanovení, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti ( ve spojení s ). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995

sp. zn.

(U 22/4 SbNU 351)].

16. Návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení Ústavní soud odmítl podle ve spojení s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2025

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu