Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1583/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Kančiho, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kratochvílem, advokátem se sídlem Tyršova 194, Kraslice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -73 ze dne 12. 2. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově č. j. -48 ze dne 21. 7. 2023, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově jako účastníků řízení a Libora Váky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Okresní soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném (vedlejším účastníkovi) zaplacení částky 18 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 8. 8. 2022 do zaplacení a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 13 187,43 Kč. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 614 Kč.

2. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel částku požadoval na základě smlouvy o nájmu bytu, dle které byl povinen hradit nájemné ve výši 8 030 Kč měsíčně s tím, že nájemné zahrnovalo rozpis nájemného a záloh za služby. Dle evidenčního listu k nájemní smlouvě byla v částce 8 030 Kč zahrnuta i platba ve výši 1 835 Kč do fondu oprav. Jelikož dle § 2251 odst. 2 o. z. pronajímatel nesmí požadovat po nájemci jiná plnění než nájemné a zálohy na služby, vyzval stěžovatel žalovaného k vrácení plnění do fondu oprav za období deseti měsíců v celkové částce 18 350 Kč.

3. Podle zjištění soudů byl žalovaný jediným vlastníkem bytového domu, v němž nebyly zřízeny bytové jednotky a nebylo založeno společenství vlastníků jednotek a tudíž ani fond oprav ve smyslu § 1180 odst. 1 o. z. V příloze č. 3 nájemní smlouvy (evidenční list) byla celková částka za užívání bytu (8 030 Kč) rozdělena na jednotlivé položky označené jakožto nájemné a "fond oprav", a dále zde byly uvedeny jednotlivé zálohy za služby, včetně odpovídajících částek. Žalovaný v evidenčním listu konkretizoval jednotlivé složky nájemného, kdy položku nájemného diverzifikoval na nájemné a terminologicky nevhodně označený pojem "fond oprav"; tato položka však byla částí nájemného a nejednalo se tak o zakázané ujednání ve smyslu § 2251 odst. 2 o. z. Celková částka nájemného a záloh za služby byla jasně dána a navzdory tomu, že v rozpisu plateb bylo uvedeno více složek nájemného, bylo nájemné sjednáno dle § 2246 odst. 1 o. z. pevnou částkou. Nešlo také o nájemné, které by za obdobných smluvních podmínek nebylo v místě obvyklé, což ostatně ani nebylo zpochybňováno. Okresní soud proto žalobu zamítl a krajský soud jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

II.

4. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení a d, jakož i y. Nesouhlasí s právním závěrem obecných soudů, dle kterých je položka v evidenčním listu označená jako "fond oprav" částí nájemného a nejedná se tak o zakázané ujednání. Skutkové závěry obecných soudů podle něj nemají oporu v provedeném dokazování, ale byly dovozeny v rozporu s obsahem listinných důkazů. Při jejich hodnocení došlo k zjevným excesům a nelogičnostem, nebyly hodnoceny jednotlivě, ani ve vzájemných souvislostech a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Stěžovatel také namítá, že neměl možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a k věci samé. Soudy nevyhověly důkazním návrhům jeho právního zástupce, s odmítnutím navrhovaných důkazů se nijak nevyrovnaly a jejich neprovedení nezdůvodnily.

III.

5. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

6. Relevantní námitky, které by byly z hlediska ústavněprávního přezkumu způsobilé závěry napadených rozhodnutí zpochybnit, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Jeho výhrady zůstávají pouze v obecné rovině, a to i pokud jde o tvrzené nedostatky v procesu dokazování. Sama skutečnost, že stěžovatel provedené důkazy hodnotí jinak než obecné soudy, důvodem k zásahu Ústavního soudu být nemůže. Stěžovatel také bez bližších podrobností uvádí, že neměl možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a k věci samé. Z napadených rozhodnutí je však zřejmé, že jeho právní zástupce předložil vyjádření k odporu žalovaného a účastnil se jednání soudu, při kterém se vyjadřoval k provedeným důkazům. Proti rozsudku okresního soudu pak stěžovatel podal odvolání, ve kterém uplatnil své námitky, přičemž účastníci souhlasili s rozhodnutím odvolacího soudu bez nařízení jednání. Obdobně, tvrdí-li stěžovatel, že soudy nevyhověly důkazním návrhům jeho právního zástupce, nevysvětluje, o jaké důkazy mělo jít a co nad rámec soudy učiněných zjištění a s jakými dopady na výsledek řízení mělo z dalšího dokazování vyplynout. S neprovedením dalších důkazů se okresní soud nadto procesně vypořádal (byť stručně), když uvedl, že další důkazy pro nadbytečnost neprováděl vzhledem k již provedeným důkazům, které skýtaly dostatečný skutkový základ pro právní posouzení věci. Taktéž odkazy stěžovatele na nálezy

sp. zn.

,

,

,

a

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na https://nalus.usoud.cz) se obecně týkají standardů dokazování a hodnocení důkazů, avšak jejich bližší souvislost se svým případem stěžovatel neozřejmil.

7. Bez významu pak není ani to, že předmětem sporu byla částka 18 350 Kč s příslušenstvím, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Při posuzování tvrzených pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně mohou zasahovat do sféry stěžovatelů. U bagatelních věcí lze k přezkumu z ústavněprávního hlediska přikročit jen při zcela evidentní svévoli orgánů veřejné moci. Bylo by totiž proti logice zákonné úpravy, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví.

8. Lze uzavřít, že obecné soudy se žalobou i odvoláním stěžovatele řádně zabývaly, ozřejmily, jakými úvahami se řídily, a přijaté závěry taktéž srozumitelně zdůvodnily. Věc po právní stránce hodnotily přiléhavě, přičemž jejich argumentaci Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolnou, ale naopak za výraz nezávislého soudního rozhodování, které z mezí ústavnosti nevybočilo. Přestože stěžovatel s rozhodnutími nesouhlasí, z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, je lze vnímat jako ústavně konformní a jejich další přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší.

9. Pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud neshledal. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2025

Jan Wintr, v. r.

předseda senátu