Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 204/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky veřejnoprávní korporace hlavní město Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023 č. j. -129, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2023 č. j. -97 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. listopadu 2022 č. j. -68, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BOMBAYERE, s. r. o., sídlem Karlova 183/14, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen " ") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu podle a odst. 2 d (dále jen " ") a rovněž její právo vlastnit majetek podle y. Z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka svojí argumentací napadá také v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou [např. usnesení ze dne 6. 8. 2008

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)], navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obvodní soud napadeným rozsudkem obvodní soud uložil stěžovatelce povinnost vydat vedlejší účastnici ve výrocích rozsudku specifikované rikši (I. a II. výrok), zamítl vzájemný návrh stěžovatelky na zaplacení částky 44 649 Kč oproti vydání obou rikš (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. výrok). Obvodní soud po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že vedlejší účastnice vlastní obě specifikované rikši, které byly pravidelně parkovány před jejími provozovnami na pozemcích ve vlastnictví stěžovatelky. Pozemky v bezprostřední blízkosti provozoven vedlejší účastnice jsou veřejnou komunikací v památkové rezervaci. Rada stěžovatelky usnesením ze dne 29. 3. 2021 schválila záměr odstranit z veřejného prostoru neoprávněně umístěné objekty podle , , a na jeho základě byly obě rikši odvezeny do skladovacího areálu stěžovatelky. Podle obvodního soudu stěžovatelka neměla k dispozici žádné rozhodnutí orgánu veřejné moci, které by ji opravňovalo k odstranění nebo zadržování předmětných věcí patřících vedlejší účastnici. Rozhodnutí rady stěžovatelky není právním titulem pro postup, který stěžovatelka zvolila. Stěžovatelka nezpochybnila tvrzení vedlejší účastnice, že rikši nebyly překážkou na pozemní komunikaci ani překážkou provozu. O svépomoc ve smyslu proto podle obvodního soudu nemohlo jít.

3. K odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího řízení (II. výrok) shledav, že odvolání bylo nedůvodné. Stěžovatelka nedisponuje žádným oprávněním podle veřejného práva s předmětnými věcmi jakkoliv nakládat v rozporu s vůlí vedlejší účastnice. Uplatnění svépomoci v daném případě nepřicházelo v úvahu, protože tento institut je určen pouze pro urgentní situace, kdy by ochrana od veřejné moci přišla pozdě nebo by nepřišla vůbec. Navíc užití svépomoci musí být v přiměřené intenzitě hrozícímu útoku, který má svépomoc odvrátit. V dané situaci je podle městského soudu zjevné, že nebyly splněny podmínky pro uplatnění svépomoci a naopak u stěžovatelky šlo o exces a svévoli. Stěžovatelka, jako veřejná korporace, měla k odstranění rikš užít právních nástrojů podle veřejného práva.

4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, protože nebyl splněn žádný z předpokladů jeho přípustnosti (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Nejvyšší soud shledal, že rozsudek městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a není důvod, aby řešené právní otázky byly posouzeny jinak. I podle Nejvyššího soudu je pro uplatnění svépomoci nutné, aby právo toho, kdo svépomoc použije, bylo bezprostředně ohroženo a bez užití svépomoci by hrozil vznik závažné újmy, a zásah veřejné moci by přitom přišel pozdě. také podle Nejvyššího soudu nepochybil, pokud zdůraznil, že svépomoc je omezena jako forma ochrany jen na nezbytnou míru. Svépomoc tedy nelze použít tam, kde se lze účinně dovolat pomoci od orgánů moci veřejné. Nejvyšší soud také v odůvodnění svého usnesení podrobně vysvětlil, proč dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka zdůrazňuje, že rikši byly vedlejší účastnicí používány jako reklamní poutač, který měl budit pozornost k vedlejší účastnicí nabízeným kosmetickým a masážním službám. Umístění takto pojatého reklamního zařízení podle stěžovatelky přesahovalo rámec obecného užívání veřejné komunikace, k čemuž byl zapotřebí patřičný titul, kterým vedlejší účastnice nedisponuje. Obecné soudy pochybily, pokud naplnění podmínek svépomoci vztahovaly k , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen " "), podle kterého byla svépomoc vázána na bezprostřední zásah do práv toho, kdo se rozhodl za použití svépomoci bránit. Svépomoc tak nebylo možné použít při vzniku poklidného stavu. Na věc stěžovatelky je nutno použít novou právní úpravu, tedy , který odhlíží od podmínky bezprostřednosti zásahu do práv svépomocně jednajícího. Pokud se obecné soudy s touto změnou ve svých rozhodnutích nevypořádaly, nutno odůvodnění jejich rozhodnutí hodnotit jako nepřesvědčivá. Uvedený závěr je podle stěžovatelky posilován i tím, že Nejvyšší soud se v záhlaví uvedeném usnesení odmítl vypořádat s odkazem stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. . Obecné soudy v napadených rozhodnutích neodůvodněně přiznaly diametrálně odlišnou ochranu vlastnickému právu vedlejší účastnice na úkor vlastnického práva stěžovatelky.

6. Stěžovatelka také v širších souvislostech odkazuje na nález ze dne 27. 7. 2021

sp. zn.

(N 134/107 SbNU 106; 306/2021 Sb.), v jehož odůvodnění je mimo jiné zdůrazněno, že pořádání kulturních, sportovních či reklamních akcí na veřejném prostranství není obecným užíváním veřejného prostranství, ale jde o jeho užívání zvláštní.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)].

10. Z práva na soudní ochranu podle y vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nález ze dne 11. 2. 2004

sp. zn.

(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994

sp. zn.

(N 49/2 SbNU 87)]

11. Výše uvedené pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud zejména zdůrazňuje, že svépomoc je možné uplatnit především k odvrácení zásahu do subjektivního práva jednotlivce, přičemž - za stanovených podmínek - může být využita též k zajištění práva, tedy k zajištění předpokladů pro následné uplatnění práva. Možnost uplatnění svépomoci je ovšem vázána na předpoklad, že neoprávněný zásah do práva bezprostředně hrozí, nikoliv na předpoklad, že zásah do práva někdy v minulosti nastal a vyvolal protiprávní stav, který trvá. Protiprávní stav, jenž nastal porušením určitých podmínek, vyvolává mezi stranami spor o právo, který nelze řešit svépomocí. Argumentaci stěžovatelky založenou na údajné absenci podmínky bezprostřednosti zásahu do práv svépomocně jednajícího nemůže bez dalšího podpořit ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , neboť v něm se Nejvyšší soud věnoval problematice použití institutu svépomoci a zápůrčí žaloby podle . Přitom podmínky použití svépomoci i podle tohoto rozsudku odpovídají východiskům prezentovaným v napadených rozhodnutích. Tato rozhodnutí nejsou v rozporu ani s tou judikaturou, podle níž je potřeba např. pro kulturní využití veřejného prostranství zvláštního oprávnění. Tuto eventualitu obecné soudy v hodnocených rozhodnutích nerozporují, pouze vysvětlují, proč ve stěžovatelčině věci nebyly dány podmínky pro uplatnění svépomoci.

12. Stěžovatelka opomíjí, že před obecnými soudy byl veden spor o vydání věci, tudíž úspěšnost žaloby vedlejší účastnice nebyla založena na tom, zda rikši byly oprávněně či neoprávněně odstraněny z vozovky, ale na tom, zda stěžovatelka rikši oprávněně zadržuje. V tomto smyslu lze odkázat na výstižné odůvodnění rozsudku obvodního soudu (bod 7. a násl. navazující na právní kvalifikaci žaloby na vydání věci).

13. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2024

Josef Fiala v. r.

předseda senátu