Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 426/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Hany Karáskové, advokátky a insolvenční správkyně vedlejšího účastníka, sídlem Jankovcova 94/41, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -71 ze dne 30. 11. 2023, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -58 ze dne 2. 6. 2023 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. -49 ze dne 17. 4. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Živka Argirova, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V insolvenční věci vedlejšího účastníka ("dlužník") Městský soud v Praze ("městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zrušil oddlužení dlužníka (výrok I), zastavil insolvenční řízení (výrok II), určil odměnu a náhradu hotových výdajů stěžovatelky (insolvenční správkyně) v celkové výši 51 364,50 Kč (výrok III), uložil dlužníkovi zaplatit advokátce Mgr. Haně Morozové odměnu ve výši 4 000 Kč za sepis insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení (výrok IV) a zprostil insolvenční správkyni funkce (výrok V).

2. K odvolání dlužníka i stěžovatelky Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení městského soudu ve výrocích I a II a ve výroku III je změnil tak, že se stěžovatelce určuje odměna ve výši 44 104,50 Kč a schvaluje náhrada hotových výdajů ve výši 8 349 Kč. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zčásti jako vadné a zčásti jako objektivně nepřípustné.

3. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle , , a d ("Listina"). Podle stěžovatelky obecné soudy zaujaly ohledně její odměny coby insolvenční správkyně nesprávný právní výklad, neboť jí přiznaly odměnu za počet věřitelů (33), nikoliv za počet přezkoumaných přihlášek (40); praxe soudů v této otázce je navíc nejednotná.

4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (" "). Stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená usnesení v celém rozsahu. Jelikož je Ústavní soud vázán petitem návrhu, zabýval se splněním procesních předpokladů ve vztahu k jednotlivým rozhodnutím.

5. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas, osobou oprávněnou, která je advokátkou, takže nemusí být dále zastoupena [viz stanoviska stanovisko pléna sp. zn. ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)], je přípustná ve smyslu a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. V tomto rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná (viz sub 9).

6. Proti části usnesení odvolacího soudu, kterou potvrdil výroky I a II usnesení městského soudu, odmítl Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání, protože nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Jelikož dovolání částečně trpělo vadami, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení v příslušném rozsahu pokračovat, nevyčerpala stěžovatelka v tomto rozsahu řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. V takovém případě je ústavní stížnost proti části usnesení odvolacího soudu, kterou potvrdil výroky I a II usnesení městského soudu, nepřípustná. Ze stejného důvodu je ústavní stížnost nepřípustná také proti výrokům I a II usnesení městského soudu.

7. Dovolání proti části usnesení odvolacího soudu, kterou změnil výrok III usnesení městského soudu, odmítl Nejvyšší soud jako objektivně nepřípustné, neboť v tomto rozsahu stěžovatelka brojila proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Stěžovatelka se proti napadenému rozhodnutí vymezila v rozsahu částky 2 117,50 Kč a současně nejde o žádný z případů ve smyslu vylučující aplikaci nastaveného omezení. V takovém případě bylo posledním procesním prostředkem k ochraně stěžovatelčiných práv v této části odvolání, o němž rozhodl odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením. Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 4. 7. 2023, je ústavní stížnost podaná dne 13. 2. 2024 v části proti usnesení odvolacího soudu, kterou změnil výrok III usnesení městského soudu, z důvodu uplynutí dvouměsíční lhůty k jejímu podání opožděná ( ). Opožděná je ústavní stížnost rovněž ve vztahu k výrokům IV a V usnesení městského soudu (které bylo stěžovatelce doručeno dne 19. 4. 2023), a to bez ohledu na jiný možný důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti v tomto rozsahu.

8. Ve vztahu k výroku III usnesení městského soudu v části, kterou byla určena odměna a schválena náhrada hotových výdajů v tam specifikované výši, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť není oprávněn znovu přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno, a tedy právně "neexistuje".

9. Ústavní soud "kvazimeritorně" přezkoumal z hlediska dodržení obecných ústavněprávních principů napadené usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že je logicky odůvodněné, srozumitelné, nevybočuje ze zákonného rámce a není svévolné. V postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky odmítl zčásti jako vadné a zčásti jako objektivně nepřípustné, Ústavní soud neshledal žádný zásah do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle y; stěžovatelka ostatně proti způsobu, jakým Nejvyšší soud rozhodl o jejím dovolání, nic nenamítá. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, zčásti podle jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, zčásti podle jako návrh nepřípustný a zčásti podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2024

Jan Wintr v. r.

předseda senátu