Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 411/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2023 č. j. -250, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Václava Hrubého a Libora Štichy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného výroku

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena základní práva zaručená , a d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a rozsudku krajského soudu se podává, že právní předchůdce stěžovatelky (Zámek Štiřín, státní příspěvková organizace), jako žalobce, se domáhal, aby mu vedlejší účastníci společně a nerozdílně zaplatili částku 101 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže byl uznán vinným spácháním přestupku na úseku hospodářské soutěže, kterého se dopustil pochybením při zadávání veřejné zakázky. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem (druhým v pořadí) ze dne 7. 2. 2023 č. j. -179 žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení částku 103 140,40 Kč.

3. K odvolání žalobce krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a uložil stěžovatelce (pozn. práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešla po zrušení žalobce na Českou republiku - Ministerstvo zahraničních věcí a na místo tohoto ministerstva je oprávněn jednat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) povinnost zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 43 076 Kč (II. výrok). Výrok o náhradě nákladů řízení krajský soud odůvodnil kritériem úspěchu ve věci ve prospěch vedlejších účastníků, přičemž výši odměny určil s odkazem na část věty první za středníkem , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem. Protože takový právní předpis neexistuje, určil krajský soud vzhledem k okolnostem věci a složitosti poskytnuté právní služby (vzhledem k oběma účastníkům řízení) paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni na částku 35 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny vznikly vedlejším účastníkům náklady spočívající ve vynaložení hotových výdajů a v náhradě za daň z přidané hodnoty.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka namítá, že v důsledku porušení povinností jejich zaměstnanců jí vznikla škoda ve výši 101 000 Kč v podobě pokuty uložené Úřadem pro hospodářskou soutěž. Krajský soud při určení výše povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení pochybil, nevycházel-li z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. , podle něhož, po zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 6. 5. 2013 (dále jen " "), by se měla odměna za zastoupení advokátem určit podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Takový postup je podle stěžovatelky i v souladu s nálezem ze dne 17. 4. 2019

sp. zn.

(N 65/93 SbNU 301).

5. Krajský soud rovněž porušil východiska plynoucí z nálezu ze dne 6. 6. 2019

sp. zn.

(N 107/94 SbNU 305), neboť své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení řádně nevysvětlil. K tomu stěžovatelka uvádí, že pokud by krajský soud respektoval uvedenou judikaturu a rozhodoval by podle advokátního tarifu, musel by jí uložit povinnost k náhradě nákladů řízení zhruba poloviční.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy podle ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti ve věcech, v nichž jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

9. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v , která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. či ]. Bylo by proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz písm. b) Úmluvy; v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011]. V posuzované věci byl spor veden o částku, u níž zákonodárce ani neumožňuje podat dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných věcech připadá kasační zásah Ústavního soudu do úvahy spíše výjimečně.

10. Právě uvedené platí také při posuzování ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se touto problematikou opakovaně zabýval a zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012

sp. zn.

(N 173/67 SbNU 111)]. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu však v posuzované věci zjevně nedošlo.

11. K argumentaci stěžovatelky nutno uvést, že Ústavní soud akceptuje, určí-li soud výši náhrady nákladů řízení volnou úvahou, s přihlédnutím k povaze a okolnostem konkrétní věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem, přičemž lze analogicky vycházet i ze zrušené [srov. usnesení ze dne 21. 3. 2017

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Volnou úvahu soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud připustil zejména v situaci, kdy do řízení strany konkrétního sporu vstoupily za účinnosti , avšak o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto až po jejím zrušení Ústavním soudem; za takové situace musí obecné soudy zvážit legitimní očekávání účastníků a v odůvodněných případech, kdy by určení výše nákladů řízení podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné zvýšení těchto nákladů oproti výši, s níž mohl účastník pro případ neúspěchu ve sporu původně počítat, mají soudy o nákladech řízení rozhodnout podle volné úvahy. Lze tedy shrnout, že užití volné úvahy při určení výše náhrady nákladů řízení místo advokátního tarifu je podle Ústavního soudu možné (využití této možnosti lze spatřovat i v postupu krajského soudu), ale takový postup musí být - vzhledem k tomu, že jde ve svém důsledku o aplikaci výjimky z pravidla - řádně odůvodněn. V posuzované věci sice podrobné odůvodnění takové výjimky absentuje, nicméně vada nedosahuje ústavněprávní relevance, a to s ohledem na výši částky přiznané vedlejším účastníkům. Přitom sama stěžovatelka v ústavní stížnosti - byť nepřímo - připouští, že jí vedená polemika se týká částky jednoznačně bagatelní, a to nejen ve smyslu odkazovaných ustanovení , ale také s ohledem na právní status stěžovatelky.

12. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2024

Josef Fiala v. r.

předseda senátu