Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 816/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Bartoše, advokáta, sídlem Dlouhá 16/705, Praha 1, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 27. 2. 2024, č. j. -150, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 1. 2024, č. j. VZV 12/2022-1237, a usnesení Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitura v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2023, č. j. NCOZ-9842-1994/TČ-2018-417204-F, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Police České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitura v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Vrchní státní zastupitelství v Praze ("vrchní státní zastupitelství") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 trestního řádu zamítlo stížnost stěžovatele proti v záhlaví označenému usnesení policejního orgánu, který mu podle § 151 odst. 3 trestního řádu přiznal odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za promeškaný čas v celkové výši 8 100 Kč v souvislosti se zastupováním obviněného H. Č. Vrchní státní zastupitelství se ztotožnilo se závěrem policejního orgánu, že stěžovateli, jako ustanovenému obhájci, nepřísluší odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 2 600 Kč za úkon právní služby spočívající ve vypracování a podání ústavní stížnosti obviněného datované ke dni 10. 10. 2023. Policejní orgán i vrchní státní zastupitelství tento závěr odůvodnily tím, že řízení před Ústavním soudem není součástí trestního řízení.

2. Stěžovatelem podaný podnět k výkonu dohledu nad postupem státního zástupce vrchního státního zastupitelství podle § 12c až 12f zákona o státním zastupitelství vypořádalo Nejvyšší státní zastupitelství, které v napadeném vyrozumění uvedlo, že není nutné přijímat jakékoliv dohledové opatření, neboť závěry vrchního státního zastupitelství jsou souladné se zákonem a současně nevykazují prvky libovůle či svévole.

3. Stěžovatel s těmito závěry orgánů činných v trestním řízení nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených a d ("Listina") a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolává se rovněž práva na spravedlivou odměnu za odvedenou práci podle y.

4. Stěžovatel přitom opakuje námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž uvádí, že obhájce je ze zákona povinen poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc, což dle jeho názoru znamená, že vyžaduje-li to hájení zájmů obviněného klienta, je obhájce povinen podat rovněž ústavní stížnost. Za poskytnutou právní pomoc mu následně přísluší odměna.

5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

6. Ústavní soud předně připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž je rozhodování o nákladech řízení zásadně doménou obecných soudů, resp. dalších orgánů veřejné moci, které jsou k tomu povolány zákonem. Ústavní soud tudíž obecně vzato není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 11. 2005; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též na https://nalus.usoud.cz). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, v nichž Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou proto spíše výjimečné (srov. např. nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 8. 7. 1999, nebo

sp. zn.

ze dne 24. 5. 2001).

7. V nyní posuzované věci je rovněž významné, že ústavní stížnost je zaměřena na rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů spojených s obhajobou ve výši 2 600 Kč, tedy v částce, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit jako bagatelní. Ústavní soud dal přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech, v nichž jde o bagatelní věc (s výjimkou zcela excesivních případů), je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost v podstatě vyloučena.

8. Ústavní soud po posouzení napadených rozhodnutí neshledal, že by výklad příslušných ustanovení trestního řádu provedený ve stěžovatelově věci vykazoval znaky svévole, či že by představoval extrémní vykročení z pravidel upravujících danou problematiku. Vyslovuje-li proto stěžovatel přesvědčení, že měl dostat odměnu vyšší, předkládá tím Ústavnímu soudu fakticky pouhou polemiku s právními závěry orgánů veřejné moci, které mají svůj základ ryze v rovině podústavního práva a které tudíž zdejší soud nehodlá - a s ohledem na své postavení orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže - jakkoliv přehodnocovat, neboť jeho úkolem není provádění výkladu podústavního práva a sjednocování judikatury obecných soudů.

9. Tato role přísluší zejména Nejvyššímu soudu (srov. § 14 zákona o soudech a soudcích), který se ostatně otázkou odměny a náhrady hotových výdajů obhájce podle § 151 odst. 2, odst. 3 trestního řádu v souvislosti s podáním ústavní stížnosti již zabýval, na což byl stěžovatel orgány činnými v trestním řízení opakovaně upozorněn (vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství, s. 3; usnesení vrchního státního zastupitelství, bod 9). Stěžovatelem napadená rozhodnutí jsou souladná se závěry plynoucími z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2022, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (R 4/2023tr.), z nichž se podává, že řízení před Ústavním soudem není součástí trestního řízení, a proto za úkony v něm provedené nelze obhájci přiznat odměnu a náhradu hotových výdajů.

10. K námitkám stěžovatele lze dodat, že tyto závěry potvrzuje rovněž recentní nálezová judikatura Ústavního soudu. Z nálezu

sp. zn.

ze dne 19. 9. 2023 lze dovodit, že ustanovenému obhájci obecně náleží pouze náhrada nákladů za zastupování obviněného v trestním řízení, a tedy nikoliv v řízení před Ústavním soudem, neboť podání ústavní stížnosti není trestním řízením ve smyslu trestních předpisů (srov. bod 29 cit. nálezu). Ústavní soud v daném případě současně reagoval na pochybení nalézacího soudu, který - i když k tomu neměl pravomoc - ustanovil obviněnému (odsouzenému) obhájce za účelem podání ústavní stížnosti, jenž v zásadě neměl jinou možnost než ustanovení přijmout. Ústavní soud dospěl v této specifické procesní situaci k závěru, že poskytl-li takto ustanovený obhájce prokazatelně odsouzenému potřebnou právní pomoc za účelem podání ústavní stížnosti, náleží mu přiznání odměny a náhrady hotových výdajů podle advokátního tarifu, resp. nemůže mu být odepřena odměna za vykonanou práci. Tyto závěry se však v nyní posuzovaném případě neuplatní. Stěžovatelovo postavení totiž bylo odlišné, neboť byl ustanoven podle § 39 trestního řádu jako obhájce pro trestní řízení, tj. nikoliv jako obhájce za účelem podání ústavní stížnosti.

11. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2024

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu