Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 561/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hortim-International, spol. s r. o., sídlem Kšírova 242, Brno, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti výrokům IV. a V. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2023, č. j. -164, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2022, č. j. -212, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 1. 2020, č. j. 919/20/5300-21442-809464, a dodatečným platebním výměrům Specializovaného finančního úřadu ze dne 21. 1. 2019, č. j. 10163/19/4230-23792-706426, č. j. 10166/19/4230-23792-706426, č. j. 10171/19/4230-23792-706426, č. j. 10174/19/4230-23792-706426, č. j. 10177/19/4230-23792-706426, č. j. 10180/19/4230-23792-706426, č. j. 10185/19/4230-23792-706426, č. j. 10190/19/4230-23792-706426, a č. j. 10195/19/4230-23792-706426, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Odvolacího finančního ředitelství a Specializovaného finančního úřadu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podstatou nyní posuzované věci je spor o to, zda stěžovatelka byla v roce 2013 zapojena do řetězce firem, v rámci kterého byly prováděny tzv. karuselové podvody na dani z přidané hodnoty v rámci přeprodávání pistácií, zda o tomto svém zapojení při náležité opatrnosti mohla a měla vědět a zda v důsledku tohoto zapojení mohlo dojít k odepření nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH).

2. Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu a dále rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství a Specializovaného finančního úřadu Specializovaného finančního úřadu, které se týkaly doměření DPH a stanovení penále stěžovatelce za období leden až březen 2013 (výrok I. - III.). Ve zbytku kasační stížnost zamítl (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (V.). Ponechána nezměněná tak zůstala rozhodnutí, která se vztahovala k období duben až prosinec 2013.

3. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva, zaručená a d ve spojení s porušením principu rovnosti podle y a y. Konkrétně stěžovatelka tvrdí, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s její námitkou ohledně uplynutí lhůty pro stanovení daně a akceptoval ochranu postupu vedlejších účastníků, kteří v daňovém řízení činili zjevně účelové úkony, jejichž smyslem bylo pouze zachování lhůty pro stanovení daně a nikoliv řádné vedení daňového řízení. Nejvyšší správní soud prý rovněž vybočil z vlastní ustálené judikatury.

4. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí neshledal nic, co by svědčilo o porušení některého stěžovatelkou tvrzeného ústavně zaručeného základního práva. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí proto dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.

5. Směřuje-li přitom ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním (resp. daňovém) řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

6. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud (a v převažující míře rovněž ostatní orgány veřejné moci, které v této věci rozhodovaly) v nyní posuzovaném případě dostál těmto požadavkům. Nejvyšší správní soud totiž logicky a velmi podrobně odůvodnil, proč není kasační stížnost stěžovatelky jako celek důvodná a vyhověl pouze její části. Zabýval se přitom identickými námitkami, které stěžovatelka znovu uplatnila i nyní v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatelky je tedy zjevně pouze opakující se polemikou se závěry správních soudů, o jejichž další přehodnocení nyní usiluje.

7. Ústavní soud proto připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti ( y) a jeho úkolem není a ani být nemá výklad (resp. jeho sjednocení) podústavního práva. Právě tímto směrem jsou však koncipovány stížnostní námitky, byť jsou formulovány velmi pečlivě a podrobně pracují s judikaturou (mimo jiné) Ústavního soudu.

8. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, stěžovatelka tvrdí, že se Nejvyšší správní soud řádně nevypořádal s námitkou uplynutí lhůty pro stanovení daně. V tomto směru se však stěžovatelka mýlí, protože zaměňuje nevypořádání se s uplatněnou námitkou s jejím nevyhověním. Z ústavněprávního hlediska by přitom mohla mít relevanci toliko situace, když by Nejvyšší správní soud (popř. ostatní orgány ochrany práva, činné v tomto řízení) zcela opomenul právní námitku stěžovatelky, doloženou popisem skutkových okolností (v tomto kontextu by došlo k případu, označovanému jako opomenutý důkaz, popř. opomenuté tvrzení či argument). Stěžovatelka jako navrhovatelka v řízení před správními soudy totiž má právo navrhnout důkazy, učinit skutková tvrzení a předestřít právní argumentaci a tomu koresponduje povinnost správních soudů se s těmito důkazy a tvrzeními řádně vypořádat. Jak se však podává z obsahu napadených rozhodnutí (zejména rozsudku Nejvyššího správního soudu), této svojí povinnosti tyto orgány řádně dostály a námitky stěžovatelky zjevně nedosahují ústavněprávní intenzity, neboť jsou převážně skutkové povahy (např. porovnávání jednotlivých místních šetření), popřípadě směřují k jinému výkladu podústavního práva (právní otázka, kdy je místní šetření již materiálně vzato zahájením daňové kontroly).

9. Právo na spravedlivý proces (přesněji: právo na soudní ochranu), kterého se dovolává stěžovatelka, však nelze vykládat jako právo (ve svých důsledcích) na úspěch v soudním řízení. Takové právo totiž ústavní pořádek nezná a z povahy věci ani znát a zaručovat nemůže, neboť neexistuje. Právo na soudní ochranu zaručuje právo na spravedlivé řízení a nikoliv právo na požadovaný výsledek.

10. V nyní posuzovaném případě se přitom stěžovatelka mýlí, tvrdí-li, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s její námitkou ohledně uplynutí lhůty pro stanovení daně a neúčelností postupu správních orgánů. Jak se totiž podává z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud se podrobně poměrně zabýval námitkami týkajícími se vedení řízení před správními orgány (body 174 a násl.), přičemž (stejně jako krajský soud) připustil některá pochybení správního orgánu, ovšem bez vlivu na zákonnost daňových rozhodnutí. Stejně tak se Nejvyšší správní soud vypořádal s účelností postupu správce daně, když třeba uvedl a vyložil, proč nebyly platební výměry vydány jen formálně (bod 182). K tomu pro stručnost v dalším odkázal na odůvodnění rozsudku krajského soudu (body 56 - 72), kde je vysvětleno, z jakých důvodů bylo správní rozhodnutí vydáno ve stanovené lhůtě. Ústavní soud uvádí, že takovéto vypořádání námitek stěžovatelky považuje za zcela dostačující, přičemž plně akceptuje i postup, kterým Nejvyšší správní soud neopakuje všechny argumenty krajského soudu, pakliže se s nimi plně ztotožňuje. Takovéto řešení považuje zdejší soud za zcela obvyklé, rozumné a efektivní a s ohledem na svoji shora naznačenou roli v ústavním systému neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl závěry učiněné Nejvyšším správním soudem přehodnocovat.

11. O tom, že Nejvyšší správní soud námitky stěžovatelky ohledně prekluze daňové povinnosti stěžovatelky posoudil skutečně velmi zodpovědně a nestranně, ostatně svědčí již samotná okolnost, že ve vztahu k obdobím leden až březen 2013 této námitce vyhověl a v tomto rozsahu dodatečné platební výměry zrušil pro nezákonnost.

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2024

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu