Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 865/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PRO-KATEX a.s., sídlem Vinohradská 2279/164, Praha 3 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Ivem Beránkem, advokátem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. února 2024 č. j. -42 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. ledna 2023 č. j. -80, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Českého báňského úřadu, sídlem Kozí 748/4, Praha 1 - Staré Město, a obchodní společnosti KÁMEN Zbraslav, a.s., sídlem Žitavského 1178, Praha 5 - Zbraslav, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků. Tvrdí, že správní soudy porušily její základní práva podle a d.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka, obchodní společnost provádějící hornickou činnost, požádala dne 25. 9. 2018 Obvodní báňský úřad pro území kraje Ústeckého o vydání předchozího souhlasu s převodem dobývacích prostorů Dobkovičky a Litochovice ve smyslu , o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění do 30. 6. 2023. Stěžovatelka k žádosti přiložila smlouvu o převodu dobývacích prostorů ze dne 29. 5. 1997 uzavřenou mezi obchodní společností ČEDIČ Dobkovičky a.s. jako převodcem a stěžovatelkou jako nabyvatelem. Obvodní báňský úřad souhlas neudělil a žádost zamítl, jelikož oprávnění disponovat s dobývacími prostory náleželo obchodní společnosti KÁMEN Zbraslav, a.s. (vedlejší účastnici), která dobývací prostory nabyla na základě smlouvy o převodu uzavřené se společností ČEDIČ Dobkovičky a.s. dne 8. 6. 2001 a souhlasu obvodního báňského úřadu k převodu ze dne 13. 6. 2001. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Český báňský úřad zamítl.

3. Stěžovatelka podala správní žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl. Odmítl, že souhlas podle § 27 odst. 7 horního zákona má deklaratorní povahu, slouží jen k zaevidování převodu dobývacích prostorů a není podmínkou samotného převodu. Opak plyne již ze samotného textu horního zákona. Souhlas není formalitou, obsahuje podmínky převodu (např. povinnost k vytváření finančních rezerv k sanaci a rekultivaci pozemků dotčených těžbou nebo k vypořádání důlních škod). Krajský soud se na rozdíl od stěžovatelky přiklonil k tomu, že smlouva má soukromoprávní povahu s výraznými veřejnoprávními prvky. Podání žádosti o souhlas s převodem dobývacích prostorů po 21 letech od uzavření smlouvy lze považovat za velmi nestandardní.

4. Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost. Shodl se s krajským soudem, že souhlas obvodního báňského úřadu je nezbytnou podmínkou převodu dobývacích prostorů, bez níž k převodu nedojde. Souhlas je vázán na převod, nikoli na smlouvu jako takovou, a musí být udělen před samotným převodem. Není však podstatné, zda byl udělen před či po uzavření smlouvy. Pokud jde o povahu smlouvy o převodu dobývacích prostorů, dal Nejvyšší správní soud stěžovatelce za pravdu, že taková smlouva má veřejnoprávní povahu, a v tomto ohledu korigoval závěry krajského soudu. Odlišné posouzení povahy smlouvy ale nemohlo mít dopad na celkové hodnocení věci, neboť oprávnění dobývat svědčilo třetí osobě. K námitce o chybějícím souhlasu při privatizaci státního podniku Nejvyšší správní soud shodně jako krajský soud uvedl, že se na tento původní převod vztahovala speciální úprava v , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který pro privatizační převod souhlas nevyžadoval.

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka trvá na tom, že na ni byly dobývací prostory převedeny již uzavřením smlouvy o převodu dne 29. 5. 1997. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky bagatelizoval veřejnoprávní charakter smlouvy, se kterým se pojí významné důsledky. U veřejnoprávních smluv se nepoužijí ustanovení o neplatnosti právních jednání. Absence souhlasu ve smyslu horního zákona tak nemohla mít vliv na platnost smlouvy, resp. na samotný převod dobývacích prostor. Smlouvu bylo možné zrušit pouze postupem předvídaným v , , což se nestalo. Jestliže není zákonem ani podzákonnými předpisy stanovena časová souslednost úkonů - uzavření smlouvy a vydání souhlasu, nelze dospět k jinému závěru, než že takový souhlas má pouze deklaratorní či evidenční charakter. Podmínka udělení souhlasu se váže k převodu dobývacích prostorů coby veřejnoprávnímu oprávnění.

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena ( až , o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ( téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

7. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. , až 92y). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, pokud aplikace práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003

sp. zn.

(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.

8. Jak vysvětlil Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, podstatou převodu dobývacího prostoru není převod vlastnictví, neboť dobývací prostor není věcí. Převádí se veřejnoprávní oprávnění převodce dobývat výhradní ložisko, které vzniklo rozhodnutím o stanovení dobývacího prostoru (viz bod 29 napadeného rozsudku a tam uvedená judikatura, zejm. usnesení zvláštního senátu ze dne 14. 12. 2017 č. j. -63, č. 3730/2018 Sb. NSS).

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s výkladem podústavního práva, které již dostatečně vyložily správní soudy. Ústavní soud proto nepovažuje za účelné závěry správních soudů opakovat. K námitkám stěžovatelky lze ve stručnosti uvést, že podle judikatury správních soudů se souhlas k převodu podle § 27 odst. 7 horního zákona nevztahuje ke smlouvě o převodu dobývacích prostorů, ale k vlastnímu převodu dobývacích prostorů (shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016 č. j. -38, bod 19). Jde o nezbytnou podmínku samotného převodu dobývacích prostorů (tj. převodu veřejnoprávního oprávnění dobývat výhradní ložisko), nikoli o podmínku "platnosti smlouvy", jak stěžovatelka zvažuje v ústavní stížnosti. Na tomto výkladu není nic neústavního.

10. Lze dodat, že k obdobným námitkám se již Ústavní soud vyjádřil ve vedlejší linii tohoto sporu, v níž se stěžovatelka u obvodního báňského úřadu neúspěšně domáhala postupem podle určení, že je oprávněna k dobývání výhradního ložiska v dobývacích prostorech Dobkovičky a Litochovice. Ústavní soud uvedl, že "argumentace stěžovatelky o pouhé evidenční povaze úkonu obvodního báňského úřadu je nejen v rozporu s gramatickým výkladem horního zákona (po předchozím souhlasu), ale i se smyslem a účelem tohoto ustanovení" (usnesení ze dne 26. 9. 2023

sp. zn.

, bod 12). Povaha smlouvy o převodu dobývacích prostorů (veřejnoprávní či soukromoprávní) není pro posouzení této věci podstatná (tamtéž, bod 11). Chybějící souhlas obvodního báňského úřadu k převodu má v každém případě "za následek, že stěžovatelce nevzniklo oprávnění k dobývání výhradního ložiska v dobývacích prostorech na základě uzavřené (nehledě na to, zda soukromoprávní či veřejnoprávní) smlouvy" (tamtéž, bod 13).

11. Závěry správních soudů tedy nejsou neústavní, ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2024

Josef Fiala v. r.

předseda senátu