Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1420/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Hovorky, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024 č. j. -532, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle d.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") v rozsudku ze dne 25. 4. 2023 č. j. -463 konstatoval, že v řízení ve věci žaloby u Městského soudu v Praze sp. zn. došlo k porušení základních práv stěžovatele (jako žalobce) na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), žalobu na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl, že vedlejší účastnice (jako žalovaná) a hlavní město Praha (jako vedlejší účastník na straně žalované) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 68 468 Kč (výrok III).

3. Tento rozsudek napadla vedlejší účastnice i hlavní město Praha odvoláním. Protože posledně uvedený subjekt z odvolacího řízení vystoupil, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 15. 8. 2023 č. j. -500 uložil stěžovateli zaplatit hlavnímu městu Praha na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 700 Kč. Rozsudkem ze dne 15. 8. 2023 č. j. -502 městský soud rozsudek obvodního soudu změnil ve výroku I tak, že žalobu zamítl, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 4 800 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle a 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen " "), odmítl s tím, že zčásti není podle přípustné a zčásti postrádá náležitost stanovenou v , a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. Stěžovatel upozorňuje, že Nejvyšší soud se plně vyjádřil jen k tomu, že byla posuzována ta část řízení, která probíhala před soudem, avšak k otázce "přiměřenosti řízení", resp. otázce průtahů (nečinnosti) v řízení se vyjádřil pouze obecně a jen dílem. Nevzal prý v potaz, že městský soud nezohlednil všechna kritéria stanovená v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu, když za zásadní považoval, že městský soud má mnoho případů a musí je rozhodovat postupně podle nápadu.

6. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká i to, že se řádně neseznámil s obsahem podaného dovolání, protože směšuje vymezené otázky, které odůvodňují přípustnost dovolání, s argumentací ohledně důvodu dovolání. Námitka, že mělo být přihlédnuto také k uplatněné nepřiměřené délce nalézacího řízení (tedy že "délka celého řízení o jeho žádosti o poskytnutí informací byla nepřiměřeně dlouhá, že mělo být posuzováno řízení jako celek, nikoliv jen jeho část, která probíhala před správním soudem, že mělo být přihlédnuto k tomu, že informace má být dle zákona poskytnuta ve lhůtě 15 [...] dnů a že mělo být v neposlední řadě přihlédnuto také k tomu, že samotné kompenzační řízení bylo nepřiměřeně dlouhé [...]"), byla uvedena v rámci důvodu dovolání, a že zde neformuloval právní otázku "ve smyslu přípustnosti dovolání".

7. Stěžovatel má za to, že mu byl zamezen přístup k (dovolacímu) soudu, neboť řádně vymezil otázky, které zakládají přípustnost dovolání, Nejvyšší soud však jako součást otázek zakládajících přípustnost dovolání vzal jeho právní stanovisko k nesprávnému právnímu posouzení s tím, že mu nedůvodně vytknul, že žádnou právní otázku, která má být řešena, nenastolil. Postupoval tak v rozporu s nálezy Ústavního soudu, podle kterých nelze vymezení přípustnosti dovolání zaměňovat s dovolacím důvodem. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud s formulovanými otázkami nevypořádal, pominul jeho konkrétní argumentaci a také nesprávně uvedl, že (nepřípustně) odkazoval na některé ze svých předchozích vyjádření. Stěžovatel má za to, že dovolání bylo tzv. projednatelné a zakládá nejméně jednu otázku, která byla vyřešena odvolacím soudem v rozporu s ustálenou judikaturou.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádný takový prostředek proti napadenému rozhodnutí již neměl k dispozici.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Z napadeného usnesení plyne, že se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání podle , a to v souvislosti s jednotlivými námitkami, které stěžovatel uplatnil. V bodě 7 srozumitelně vysvětlil, že nekorespondují-li námitky (konkrétně že odvolací soud posuzoval jen tu část řízení, které probíhala před soudem, a že nepřihlédl ke kritériím uvedeným v ) se skutečností, nemůže z nich plynoucí otázka přípustnost založit. Jde-li o první námitku, stěžovatel sám uvedl, že se k ní Nejvyšší soud vyjádřil, a jde-li o druhou námitku, ani ta nemůže být jakkoliv důvodná, protože stěžovatelovo tvrzení, že Nejvyšší soud nevzal v potaz, že městský soud nezohlednil všechna kritéria uvedená v , neodpovídá odůvodnění napadeného usnesení.

11. V bodě 8 pak Nejvyšší soud v dostatečném rozsahu vysvětlil, proč ani stěžovatelova námitka, že délka posuzovaného řízení měla být shledána nepřiměřenou, nemůže přípustnost dovolání založit. V rámci toho se vyjádřil jak ke stěžovatelově námitce, že městský soud přihlédl i k množství sporů, které stěžovatel vede, tak i k poukazu stěžovatele na lhůty ve správním řízení. Neodpovídá tedy skutečnosti, že by se Nejvyšší soud argumentací uplatněnou v dovolání nezabýval, resp. nevypořádal.

12. Stěžovatel dále Nejvyššímu soudu vytýká, že zaměnil jím uvedený důvod dovolání s právní otázkou ("ve smyslu přípustnosti dovolání"). Z ústavní stížnosti však není patrno, jaké by tato údajná záměna měla mít ústavněprávní konsekvence. Jen pro úplnost možno dodat, že vymezením důvodu dovolání podle se - vcelku logicky - vymezuje i otázka, kterou má dovolací soud řešit, resp. ve vztahu ke níž zkoumá přípustnost dovolání s ohledem na kritéria upravená v Dovolatel je povinen vymezit důvod dovolání v souladu s , a tedy tak, aby se podávala konkrétní otázka hmotného či procesního práva, a v souvislosti s ní uvést, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v považuje za splněný a také (v závislosti na uplatněném předpokladu přípustnosti) z jakého důvodu, a to specifikací konkrétní judikatury dovolacího soudu (či Ústavního soudu). Nejvyšší soud nijak nepochybil, když důvod dovolání ( a 3 ) "spojil" s právní otázkou ve smyslu , a ani když uzavřel, že uvedením judikatury dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit, nelze zhojit vadu spočívající v absenci vymezení důvodů dovolání.

13. Namítá-li stěžovatel (patrně) v této souvislosti, že i když své právní stanovisko formuloval, Nejvyšší soud mu nedůvodně vytknul, že žádnou právní otázku nenastolil, pak podle všeho nesouhlasí se závěrem v bodě 9 napadeného usnesení. Podle Nejvyššího soudu dovolání postrádalo náležitost podle , jestliže stěžovatel toliko uvedl, že i samotné odškodňovací řízení považuje za nepřiměřeně dlouhé. Ani zde nemá Ústavní soud, co by Nejvyššímu soudu vytknul, neboť je evidentní, že dovolání bylo v tomto bodě vadné. Za této situace považuje Ústavní soud za zbytečné zabývat se další námitkou proti závěru Nejvyššího soudu, že obsah dovolání odporuje pravidlu obsaženému v

14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2024

Jan Svatoň, v. r.

předseda senátu