Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1516/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Havelky, zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2024 č. j. -214 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2023 č. j. -183, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, České republiky - Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, sídlem U Soudu 540/3, Liberec, a České republiky - Okresního soudu v Liberci, sídlem U Soudu 540/3, Liberec, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily jeho základní práva zakotvená v d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného dovolání plyne, že stěžovatel podal proti vedlejším účastnicím žalobu na náhradu nemajetkové újmy ve výši 4 593 058 Kč a na náhradu škody ve výši 5 000 000 Kč. Tyto nároky odvozoval z nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , které bylo zahájeno stěžovatelovou žalobou v červenci 1998 a skončilo v červnu 2019. Za průtahy vzniklé v době od července 1998 do 10. 5. 2017 byl již stěžovatel odškodněn částkou 140 000 Kč, v nynějším řízení tak šlo již jen o odškodnění zbývající doby řízení od 11. 5. 2017 do 28. 6. 2019. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 11. 2022 č. j. -139 žalobu zamítl. Jako adekvátní výši zadostiučinění za průtahy v posuzovaném období (řízení v celkové délce dva roky a jeden měsíc) považoval částku 29 167 Kč, kterou ale první vedlejší účastnice stěžovateli vyplatila. Ohledně požadované náhrady škody stěžovatel nic konkrétního netvrdil a nepodložil žalobu ani žádnými důkazy. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil.

3. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením podle , neboť z tvrzení obsažených v dovolání neplyne, jaký konkrétní právní závěr odvolacího soudu považuje stěžovatel za nesprávný a v čem spočívá rozpor s judikaturou dovolacího soudu. Stěžovatel tak nevymezil řádný dovolací důvod podle . Dovolací otázka přitom sama o sobě neplyne ani z odkazu na rozsudek ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. , neboť Nejvyšší soud se v tomto rozsudku zabýval zejména otázkou promítnutí kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení do přiznaného zadostiučinění.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve opětovně rekapituluje historii nynějšího případu. Napadená rozhodnutí jsou dle stěžovatele v rozporu s konstantní judikaturou "vyšších soudů". Nejvyšší soud rozhodl v rozporu se zákazem tzv. přepjatého formalismu, vůbec nepřihlédl k podání stěžovatele. Dále se stěžovatel dovolává dobré víry a toho, že při posuzování právního jednání je třeba upřednostnit výklad, který zakládá jeho platnost, před výkladem opačným. Stěžovateli bylo odepřeno právo vyjádřit se k provedeným důkazům. Nejvyšší soud se dostatečně nevyjádřil ke všem dovolacím důvodům.

5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen ( až , o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je však přípustná jen zčásti. Nejvyšší soud totiž odmítl dovolání proto, že stěžovatel řádně nevymezil, v čem vidí přípustnost dovolání. Nejvyšší soud tedy neodmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení podle , ale proto, že dovolání nebylo pro vady ani věcně projednatelné (a Nejvyšší soud tedy neměl prostor, aby přípustnost dovolání vůbec posoudil). Ve vztahu k rozsudku městského soudu tak stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky podle a ústavní stížnost je v této části nepřípustná [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), výrok II a body 59 a násl.].

6. V části napadající usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost přípustná je. Stěžovatel však konkrétně a jasně vůbec nevysvětluje, v čem vidí neústavnost tohoto usnesení. Většina ústavní stížnosti je pouze snůškou zcela obecných citací judikatury Ústavního soudu, kterou však stěžovatel nijak nespojuje s nynější věcí. Stěžovatel sice uvádí několik nálezů Ústavního soudu, které podle něj Nejvyšší soud porušil, toto porušení však má zjevně spočívat jen v porušení těch nejobecnějších premis (zejména zákazu přepjatého formalismu). Úvahy ohledně ochrany dobré víry a výkladu právního jednání se pak zjevně míjí s obsahem napadeného usnesení.

7. Stěžovatel nedbá povahy řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem. Je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, stejně jako to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu". S tím souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován dovolatel. Samotná mimořádnost dovolání se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech jeho přípustnosti. Z vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu - konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [obecně stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), respektive nález ze dne 13. 3. 2018

sp. zn.

(N 47/88 SbNU 633), bod 17].

8. Ústavní soud si dovolání vyžádal a z jeho textu ověřil, že v něm není formulován žádný dovolací důvod, dovolání je nejasné a neuvádí žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, vůči němuž by se stěžovatel srozumitelně vymezil (jediný odkaz na rozsudek je vágní a jak Nejvyšší soud vysvětlil, není vůbec jasné, jak a v čem se rozsudek městského soudu závěrům tohoto judikátu protiví). Potom však odmítnutí dovolání nemůže porušit y (srov. stanovisko pléna sp. zn. , zejména výrok I a body 25 a násl.).

9. Stěžovatel konečně nesouhlasí s tím, že k jeho laickému podání Nejvyšší soud nepřihlédl. Ústavní soud nejprve připomíná, že podle ve spojení s Nejvyšší soud v řízení o dovolání nepřihlíží k podáním, která nejsou sepsána advokátem. Smyslem povinného zastoupení advokátem v řízení o dovolání je, aby Nejvyšší soud nebyl zahlcován nekvalifikovanými podáními. I podle Ústavního soudu je ústavně konformní, pokud Nejvyšší soud nepřihlédne k podání, které není advokátem přímo sepsáno [srov. usnesení ze dne 4. 10. 2016

sp. zn.

; či ze dne 12. 1. 2016

sp. zn.

, srov. obecně ke smyslu advokátního přímusu v řízení o dovolání již usnesení ze dne 14. 9. 2000

sp. zn.

(U 32/19 SbNU 293)]. Lze jen dodat, že Nejvyšší soud stěžovatelovo podání nepominul, ale v bodě 6 jasně vysvětlil, že "doplnění" dovolání nesepsal advokát, ani se s ním advokát neztotožnil; nadto toto podání ani neobsahuje povinné náležitosti dovolání, konkrétně v čem spatřuje stěžovatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání a vymezení důvodu dovolání. S tím stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje; Ústavní soud z vyžádaného "dodatku" k dovolání ověřil, že na závěru Nejvyššího soudu ani v tomto ohledu není nic neústavního. Lze jen dodat, že laický "dodatek" k dovolání byl na samé hranici srozumitelnosti.

10. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle , zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2024

Josef Fiala v. r.

předseda senátu