Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 275/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Magdalény Krejčové, zastoupené Mgr. Tomášem Holubem, advokátem, sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2023 č. j. -320, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. února 2023 č. j. -274 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. listopadu 2022 č. j. -229, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Miroslava Pilnaje a Karly Peškové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu zaručené Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a a 3 a d (dále jen " "), jakož i vlastnického práva podle věty druhé y.

2. Dále stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud uložil České republice nahradit jí náklady řízení o ústavní stížnosti.

3. Z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") sp. zn. se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že ona a (její bývalý manžel) Kamil Krejčí jsou každý v rozsahu ideální poloviny spoluvlastníky dvou blíže specifikovaných staveb rodinných domů v katastrálním území P. (dále jen "stavby") (výrok I), zamítl i její žalobu na určení, že je vlastnicí blíže specifikovaného pozemku ve stejném katastrálním území (dále jen "pozemek") (výrok II), a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům (jako žalovaným) na náhradě nákladů řízení částku 69 112,39 Kč (výrok III).

4. Rozhodnutí pod bodem I výroku odůvodnil okresní soud nedostatkem naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], protože na žalující straně nevystupoval Kamil Krejčí. Dále pak uvedl, že vlastnictví vedlejšího účastníka k první stavbě bylo založeno neveřejnou dražbou a vedlejší účastnice ke druhé stavbě kupní smlouvou uzavřenou s Renatou Haklovou, která ji získala na základě kupní smlouvy od vydražitele Františka Vaculíka, takže u vedlejších účastníků šlo o originární nabytí vlastnického práva, při kterém je vlastnictví předchůdce nerozhodné. Jde-li o rozhodnutí pod bodem II výroku, okresní soud zkoumal (jako otázku předběžnou) platnost darovací smlouvy ze dne 1. 6. 2012, uzavřené mezi stěžovatelkou a obdarovanou Milenou Krejčovou, a to vzhledem k tvrzení stěžovatelky, že byla uzavřena pod nátlakem jejího manžela a že šlo o simulovaný právní úkon. Toto tvrzení pak posoudil jako nedůvodné a zjevně účelové, a doplnil, že tyto závěry se týkají i darovací smlouvy uzavřené mezi obdarovanou Milenou Krejčovou na straně jedné a stěžovatelkou a jejím manželem na straně druhé, jejímž předmětem bylo darování staveb.

5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, protože se s jeho závěry ztotožnil, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna vedlejším účastníkům nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 9 155 Kč každému.

6. Proti uvedenému rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle (ve znění účinném od 30. 9. 2017) odmítl s tím, že proti rozhodnutí ve věci samé není přípustné podle a o nákladech řízení podle , přičemž rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 728 Kč.

II.

Stěžovatelčina argumentace

7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně určily věcnou příslušnost soudů. Dále vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem o absenci naléhavého právního zájmu. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. a usnesení ze dne 11. 1. 2017 sp. zn. tvrdí, že se řízení nemusejí na jedné procesní straně účastnit všichni spoluvlastníci, ale každý podílový spoluvlastník se může domáhat určení, že mu náleží spoluvlastnické právo a v jakém podílu, čemuž podle ní odpovídá i rozhodovací praxe, podle které je každý ze spoluvlastníků úplným vlastníkem svého podílu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. a ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. ). Ze žalobního petitu podle stěžovatelky plyne, že se domáhá vyslovení (spolu)vlastnictví i pro svůj "podíl" na stavbách, a soudu nic nebrání přiznat méně, než je žalováno.

8. Obecným soudům také vytýká, že nevysvětlily, proč je nabytí vlastnického práva nedobrovolnou dražbou v exekučním řízení chráněno jako tzv. originární, které není možné úspěšně napadnout určovací žalobou, byla-li podána excindační žaloba a vydražitelé věděli o poznámce spornosti, a to oproti případům nabytí vlastnického práva, kde bude účinkovat poznámka spornosti podle , . Stěžovatelce přitom není zřejmé, jak měla při ochraně svých vlastnických práv postupovat, aby nedošlo k tomu, že jejímu vlastnickému právu nelze poskytnout ochranu.

9. Stejně tak není podle stěžovatelky zřejmé, na základě jakých důkazů obecné soudy uzavřely, že darovací smlouva byla uzavřena platně. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že insolvenční soud po provedeném dokazování v rozsudku ze dne 6. 2. 2017 č. j. -61 i rozsudku z roku 2019 (pozn.: podle všeho jde o rozsudek ze dne 5. 6. 2019 sp. zn. ) shledal, že tato smlouva nebyla platně uzavřena, a že i když se těchto rozhodnutí v daném řízení opakovaně dovolávala, obecné soudy žádné jiné důkazy (než tato rozhodnutí) neprovedly. Nelze zjistit, proč jeden soud říká, že smlouva je (absolutně) neplatná, a další že platná je.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Stěžovatelka v prvé řadě namítá chybné stanovené věcné příslušnosti soudu. Jak patrno ze soudního spisu, rozsudkem ze dne 9. 12. 2019 č. j. -280 Vrchní soud v Praze rozhodl mj. tak, že zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 5. 6. 2019 č. j. -237 ve výrocích V a VI, kterými byla stěžovatelčinu žaloba o určení vlastnického práva zamítnuta, a v tomto rozsahu věc postoupil okresnímu soudu jako věcně příslušnému. Dospěl totiž k závěru, že je dána věcná příslušnost okresního soudu, neboť nejde o věc, k jejímuž rozhodnutí by byla založena věcná příslušnost krajského soudu jako soudu insolvenčního podle . Z ústavní stížnosti přitom neplyne, proč by tento - řádně zdůvodněný - závěr měl být vadný, a tudíž danou námitku nelze považovat za opodstatněnou.

13. Dále stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů, podle nichž neprokázala naléhavý zájem na požadovaném určení, jde-li o stavby, přičemž jen opakuje svou argumentaci, kterou již v soudním řízení uplatnila, aniž by právní úvahy obecných soudů adekvátním způsobem reflektovala. Děje se tak v situaci, kdy obecné soudy v napadených rozhodnutích srozumitelně vysvětlily, jak ke svému právnímu závěru dospěly.

14. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu týkající se poskytuje dostatečný návod ke správnému procesnímu postupu, přičemž na požadavku, aby se soudního řízení účastnil i Kamil Krejčí, má-li v něm být rozhodováno o jeho právu, nelze spatřovat nic neústavního. Argumentuje-li stěžovatelka (v podstatě) tím, že obecné soudy mohly rozhodnout jen o jejím podílu, Ústavní soud tento názor nesdílí, protože pak by šlo o jiné rozhodnutí, než jakého se žalobou domáhala (nikoliv tedy, že by jí bylo "přiznáno méně"). S ohledem na žalobní petit nelze považovat odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. či usnesení sp. zn. (a další) za případný.

15. Rovněž stěžovatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. není přiléhavý, neboť danou otázku vůbec neřeší, byť i tam byla předmětem posouzení (ne)existence naléhavého právního zájmu v řízení o určení vlastnického práva k vydražené nemovité věci. Ze stejného důvodu je nepřiléhavý i její poukaz na rozsudek sp. zn. , navíc již Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil, že skutkové okolnosti obou věcí jsou odlišné [pozn.: Ústavnímu soudu se tohoto rozhodnutí dohledat nepodařilo, nicméně právní názor, kterého se stěžovatelka dovolává, byl vysloven (i) v rozsudku ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. a dalších].

16. Dalšími námitkami stěžovatelky proti závěrům o absenci pasivní věcné legitimace vedlejších účastníků, o které soudy nižších stupňů dále opřely zamítnutí žaloby v části týkající se staveb, se Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) nezabýval, neboť i kdyby (hypoteticky) stěžovatelce přisvědčil, na výsledek řízení o ústavní stížnosti by to žádný vliv nemělo.

17. Uvádí-li stěžovatelka, že krajský soud v rozsudku ze dne 6. 2. 2017 č. j. -61 a ze dne 5. 6. 2019 sp. zn. shledal darovací smlouvu týkající se pozemku neplatnou, a že není jasné, na základě jakých důkazů obecné soudy dospěly k opačnému závěru, toto tvrzení neodpovídá skutečnosti. V prvním rozhodnutí se krajský soud k platnosti darovací smlouvy nevyjádřil, ve druhém shledal darovací smlouvy platnými, přičemž odmítl stěžovatelčinu námitku neplatnosti těchto právních úkonů s tím, že se nepřípustně dovolává vlastní nepoctivosti ( , ). V napadených rozhodnutích se pak soudy nižších stupňů zabývaly "dalším" tvrzením stěžovatelky o nedostatku svobodné vůle k uzavření darovací smlouvy, dospěly však k závěru, že stěžovatelka toto své tvrzení neprokázala, přičemž dostatečně zdůvodnily, jak k tomuto závěru dospěly, případně vysvětlily, proč stěžovatelkou uváděné skutečnosti založit takový deficit nemohou. Jestliže pak uzavřely, že darovací smlouva je platná, rozpor s předchozími rozhodnutími v tom Ústavní soud nespatřuje. Ani v tomto bodě tudíž nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.

18. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na tento výsledek nebylo možné uložit České republice, resp. účastníkům řízení povinnost k náhradě nákladů řízení ( ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2024

Jan Svatoň, v. r.

předseda senátu