Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 100/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou, sídlem Na Truhlářce 1455/13, Praha 8 - Libeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2023 č. j. -545, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2023 č. j. -495 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. září 2022 č. j. -418, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily jeho základní práva zakotvená v a 3d.

2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a dalších dokumentů plyne, že stěžovatel se žalobou u obecných soudů domáhal zaplacení částky v celkové výši přes 16 mil. Kč s příslušenstvím a omluvy od státu. Důvodem byla jednak nemajetková újma, která mu vznikla nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání ve věci týrání osoby žijící ve společném obydlí (více než 1 mil. Kč) a nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání pro zločin znásilnění (cca 4,2 mil Kč), jednak náhrada škody odpovídající nákladům obhajoby v trestním řízení, nákladům stěžovatele na psychoterapeutickou pomoc a dalším souvisejícím nákladům. Dále stěžovatel požadoval náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného provedení identifikačních úkonů a zejména pak nakládání s odebranými vzorky biologického materiálu (10 mil. Kč) a náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup v souvislosti s vykázáním z domu Policií České republiky (600 tis. Kč). Ve spojení s vykázáním požadoval též náhradu škody.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 vyloučil k samostatnému projednání řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 mil. Kč, týkající se odběru biologického materiálu. Poté rozhodl rozsudkem takto:

* výrok I: řízení co do částky 259 415,03 Kč a částky 5 010 Kč spolu s příslušenstvím zastavil (v tomto rozsahu vzal stěžovatel žalobu zpět, neboť mu vedlejší účastnice uhradila na náhradu škody náklady na obhajobu v trestní věci ve výši přes 154 tis. Kč a na náhradu nemajetkové újmy 105 tis. Kč za nezákonné trestní stíhání);

* výrok II: rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku ve výši 31 481 Kč s příslušenstvím (náhrada škody spojená s náklady vzniklými stěžovateli za psychoterapeutickou pomoc) a dále částku rovnající se zákonnému úroku z prodlení z částky 259 415,03 Kč;

* výrok III: zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice zaplatila stěžovateli přes 6 mil. Kč s příslušenstvím jako nemajetkovou újmu v souvislosti s nezákonným trestním stíháním (zde shledal jako dostatečnou již přiznanou částku 105 tis. Kč) a s vykázáním z domu (vykázání z domu předcházelo samotné trestní řízení a nic nezákonného na něm nebylo);

* výrok IV: zamítl žalobu na zaslání omluvy, protože vedlejší účastnice již omluvu zaslala;

* výrok V: uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení.

4. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele dospěl k závěru, že přiměřená výše nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání je 160 tis. Kč. Proto rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v jeho výroku III tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli dalších 55 tis. Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek obvodního soudu ve výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I), a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 008 Kč (výrok II).

5. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl. Odmítl především námitku, že se městský soud výpočtem nemajetkové újmy dostal do rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (bod 6 napadeného usnesení); v dalších bodech nebyl stěžovatel buď s to naformulovat přípustnou dovolací námitku anebo jeho námitky byly objektivně nepřípustné. V rozsahu vyhovujícího výroku pak byly nepřípustné subjektivně.

6. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve v části I obsáhle rekapituluje celou věc a trestní stíhání, zinscenované dle slov stěžovatele jeho bývalou manželkou. V části II namítá, že obecné soudy nevzaly v potaz, že stěžovatel byl po dobu pěti měsíců vykázán ze svého domu a celkem tři roky stíhán pro dva skutky, které se nestaly. Obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s argumentem o odškodnění v jiné věci, nevysvětlily, v čem je ona věc odlišná od věci stěžovatele. Nadto rozhodly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a výši zadostiučinění stanovily svévolně. Přiznané odškodnění je jen symbolické.

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem [ovšem vyjma těch částí, kterými napadá výrok II rozsudku obvodního soudu a první část výroku I rozsudku městského soudu, neboť zde obecné soudy rozhodly ve prospěch stěžovatele, a kterými napadá výrok I rozsudku obvodního soudu, jelikož zde rozhodl soud v souladu s návrhem stěžovatele; v tomto rozsahu je proto ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, , o Ústavním soudu]. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný [vyjma části napadající část výroku III a výrok V rozsudku obvodního soudu, které změnil městský soud; v tomto rozsahu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno, viz ]. Stěžovatel je řádně zastoupen ( až ). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práv ve smyslu téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy ve zbývající části přípustná.

8. Stěžovatel nyní fakticky polemizuje jen s výrokem III obvodního soudu, a to v rozsahu potvrzeném městským soudem. Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k tomuto nároku na zaplacení nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným trestním stíháním Nejvyšší soud odmítl dovolání, neboť rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu s judikaturou.

9. Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání je ústavně zaručeným základním právem (y). Osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění. Již samotné trestní stíhání totiž zásadním způsobem ovlivňuje osobní život stíhaného, zejména zasahuje do jeho cti a dobré pověsti. Soudy jsou povinny při stanovení formy a výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání vždy pečlivě zvažovat veškeré (mnohdy jedinečné) okolnosti případu. Výše přiznané peněžité náhrady nesmí být symbolická, ale musí vždy naplnit požadavky plynoucí z y (např. nález ze dne 24. 4. 2024

sp. zn.

, body 34 až 36 a judikatura tam uvedená).

10. Ústavní soud se již v minulosti ztotožnil s civilní judikaturou, dle níž výše zadostiučinění na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem přesvědčivě zdůvodněna. Nalézací soud musí uvést společné a rozdílné znaky těchto případů a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto znaky promítly do výše zadostiučinění (

, bod 39).

11. Obvodní soud takto postupoval. Nejprve detailně popsal specifika této věci a způsob, jakým byl nezákonným stíháním ovlivněn stěžovatelův život (srov. body 22 a 23 jeho rozsudku). Dále se věnoval srovnatelným odškodňovacím případům a vysvětlil, proč stěžovatelem předložené případy srovnatelné či jinak vhodné nejsou (body 24 až 28). Rovněž Ústavní soud může srovnat stěžovatelovu věc s jiným nedávným případem, kdy naopak bylo - z ústavněprávního pohledu - namístě náhradu zvýšit. Na rozdíl od věci řešené nálezem stěžovatel nebyl odsouzen, ale byl bez průtahů trestním soudem zproštěn obžaloby z obou trestných činů. Trestní řízení ve stěžovatelově věci trvalo necelé tři roky (z toho stíhání za znásilnění dva a půl roku), počítaje sdělením obvinění a konče právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu, který potvrdil zproštění obžaloby (srov.

, bod 49).

12. Není úkolem Ústavního soudu, aby namísto obecných soudů určoval výši finanční částky, která v tom či onom případě poškozeným náleží ve smyslu y, nebo dával podrobný návod pro její výpočet (srov.

, bod 50). Klíčové v tomto případě je, že obecné soudy zvážily veškeré okolnosti tohoto případu a respektovaly judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Obvodní soud rovněž vysvětlil, proč nepřihlédl k vykázání z domu. Vykázání totiž nebylo součástí trestního řízení a ani nebylo nezákonné.

13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [ ], dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [ ], a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2024

Josef Fiala v. r.

předseda senátu